Úvaha k následující ukázce
Spal jsem kdysi v hotelu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Před usnutím jsem přemýšlel o Otokaru Březinovi, který tu pobýval. V oné posvátné chvíli mezi bděním a spánkem jsem formou imaginace spatřil, spíše prožil celou jeho velikost. V kosmickém prostoru zde zůstal natrvalo vyzářen živý otisk jeho grandiózního ducha v imaginaci průhledně zlatavého chrámu, podobného mohutnému oltáři, zářícího Božím zasvěcením do dálek i do naší národní duše. Je to trvalá inspirace pro náš národ, spíše její možnost. Ve zlomku vteřiny jsem pochopil, že tento duch nakročil svým Uměním do kategorie skutečných Zasvěcenců.
Škoda že národ o ničem takovém téměř neví. Raději se ztotožní se Švejkem (v četbě i postojích). Němci si cení svého Goetha, Schillera, Nietzscheho aj., my máme své duchovní velikány jako Purkyněho, Bílka, Zeyera či Březinu a nevíme o nich téměř nic.
Vyberme malou ukázku.
Březina zde píše i o zvířatech. Jsou to naši mladší bratři a až jednou Země s částí nynějšího lidstva postoupí na další oktávu bytí, esoterně zvanou Nový Jupiter (biblický Nový Jeruzalém), bude mít ono vyšší lidstvo vůči dnešním zvířatům podobný poměr, jako dnešní andělé vůči nám. Lidstvo pak péčí o vývoj zvířecí říše jí bude vracet obrovský dluh za odvěké vraždění a pojídání jejich masa i za zotročování v zemědělství, dopravě, sportu apod.
Kdysi dávno jsem četl u Steinera, jak je možné a dobré se do zvířete plně vžít a jak pak nazříme zvíře až k jeho podstatě, jinakosti. Pak jsme jeho bytím do hloubi nasyceni. Nepodařilo se mi to nikdy plně, ale trochu ano. Zkoušet to co nejkoncentrovaněji můžeme každý. A nezáleží zda u koně, psa, kočky či slepice. Při ztišeném pozorování či i jen představování a "vetkání" se do "vědomí" toho tvora ustává veškerá lidská navyklá citovost, protože jsem (aspoň trochu) s ním a pak už nelze hovořit ani o "lásce" v běžném citovém smyslu, protože se dostáváme aspoň na okraj, na kousíček spolubytí jako božího bratra (jsou to velká slova, ale aspoň trochu to tak člověk vnímá). Jsem pak s ním o trochu víc než když jsem to necvičil a tohle spolu-bytí, i kdyby to bylo jen na pár vteřin třeba při setkání s nějakým zvířetem, je větší a reálnější sounáležitost než rozplývání se v osobním citu "lásky" či přemrštěném podstrojování domácím rozmazlencům, které přispívá někdy i k degeneraci jejich přirozeného života, pudů a u některých zvířat i schopnosti či potřeby starat se o obživu.
Otokar Březina
HUDBA PRAMENŮ A JINÉ ESEJE
Sen od nadčlověku (Výňatek)
…Naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. A dokud nebude z lásky nám dáno, co přijímáme od lidí, do té doby nebude plného okoušení života. Ale nebude nám nic dáno z lásky, dokud všichni lidé kolem nás nepocítí hluboké bratrství duší a dokud život každého člověka a všech bytostí nebude pociťován ve své mystické jednotě.
Pravý obdiv, který chováme k velkým lidem, je obdiv, který v nás roste, že nežili sobě, ale všem ostatním. Doposud toto společenství lásky pociťováno jest jen v oblastech umění, vědy, organizace společenské, tažení lidí proti přírodě. A přijde a musí přijíti doba, kdy toto cítění bude se jevit ve veškeré práci, a co jedenkrát konali lidé zbožní pro Boha, budou konat lidé pro člověka. Otesávání kmene, dobývání kamene, stavba domu, pěstování květin, upravení cesty bude pojato jako náboženský úkon, který koná člověk z lásky k člověku. …
…Tyto věci neuvědoměle dřímou v duších lidí. Marně rozpalují šílenci proti sobě národy; nová zem, která nezná hranic, nový jazyk, utvořený z citu, jemuž všechny jazyky země jsou jako slova jediného jazyka, tvoří se v hlubinách niter. A jako ukazatel této cesty, že je možno žíti vyšším, zmocněnějším životem, jenž úplně je věnován službě milovanému, je žena milující, bytost úžasná, zastrašující svou odvahou, s níž přechází ve chvílích své lásky přes všechny lži, nahromaděné věky, a která ani jedinou věc nevezme do ruky ve svém milostném jaru, aby ji neposvětila vzpomínkou na bytost, kterou miluje, která dýchá, těší se ze slunce, z květů, z něhy západů, z rozkoše vždy jenom ve spojení s duší milovanou a ve svých hlubinách stojí k věcem tak bezprostředně a nově jako nejvyšší umělec.
Není bez hluboké příčiny, že se dnešní člověk tak mocně svými učenci zařazuje v bratrství zvířat; náleží tam celým svým zákonem boje o život, který ho hypnotizoval a kterým ospravedlňuje všechnu svou lest a krutost. Ale zákon zvířete není zákonem lidským; zvíře následující zákona svého dosahuje štěstí, o němž nemáme potuchy; dosahuje spojení s božstvem, žije v propastném prožívání přítomnosti, které někteří myslitelé – a nikoli bez příčiny - porovnali s extází mystiků. Ale následuje-li člověk zákona zvířecího, trpí; ztratit se přítomnosti, vyhladit minulost a budoucnost ze svého života není mu dáno; člověk má svůj zákon, jehož prvních několik písmen naučil se slabikovati utrpením dlouhých tisíciletí. A naučili ho to velcí lidé, v nichž moudrost a zkušenost celého kmene vyzrála v lásku. Tak úžasný a nepochopitelný je tento zákon dnešnímu člověku, že se mu zdá smrtí, kdyby ho následoval. Nemá ani smyslů dosti vyvinutých, aby vedly blesky této myšlenky, zabíjející bytost nepřipravenou smrtí nebo šílenstvím. A ačkoli dějiny minulosti lidské jsou kniha šílenství, zločinů a nevědomosti, kde životy skutečné velikosti prožívány byly v mlčení a nezanechaly stop, zdá se, že lidé v dobách, kdy věřili v Boha, byli blíže své cesty k svému vnitřnímu štěstí, nežli jsou v naší době varu, gigantské práce, velkolepých základů k novým stavbám, jimiž se otřásá celá zeměkoule a jimž vyšší duchové kosmu přihlížejí s úžasem a nadějemi nevypověditelnými slovy lidskými.
Ovšem tato zem není místem dosažení, ale je pouze cestou. Je lodí jako všechny světy ve vesmíru. Ale i z lodi může zaznívati zpěv poutníků nebo řinčení řetězů. Bylo by marné zapírati, že dnes duch na zemi trpí, a kdyby ze všech národů země, ze všech pevnin starého i nového světa bylo možno sečíst a zvážiti radost a bolest, zesmutněl by člověk milující lidi.
2024 ©