JEŠTĚ K MINULÉMU ČLÁNKU; Modlila jsem se za správné nasměrování v životě, který mi kladl velké překážky a já měla pocit, že je nezdolám; První lásky u táboráků versus umělé bičování zážitků

SOUDRUŽKO MÁMO!; HAVLOID A POŠAHANÁ?; ŠPATNĚ JSME POCHOPILI SMYSL SVOBODY; SCHWARZENBERGŮV SKANDÁL; ODPOVĚĎ EDUARDA TOMÁŠE; VŽDY SI ZE SVATÉ HORY ODVÁŽELA ODVAHU; K ČEMU VEDEME POTOMKY?

Dodnes si pamatuju, jak jsem ve druhé třídě probrečel zbytek soboty a neděli, když jsme se museli naučit zpaměti „báseň“ k oslavám 7. listopadu - výročí VŘSR (pro mladší – takto se zkracoval krvavý bolševický puč z roku 1917). Lezla z toho na mne úzkost, nelezlo mi to proto do hlavy. Měl jsem to pak přednášet na besídce v sokolovně, kde na nás měly být maminky hrdé. Byla to prý „odměna“ pro mne coby jedničkáře. Jak já tehdy záviděl trojkařům. (Naštěstí jsem ještě ušel básni k MDŽ s názvem Soudružko mámo.)

Ta „báseň“ k oslavám rudého října začínala:

Rudě rudě dneska září

sedmička v mém kalendáři.

Tam kde jindy tramvaj jela,

vyhrává dnes kapela.

Anebo:

Z komínů se kouří,

slunce oči mhouří.

Mhuř si oči, mhuř,

kdyby se z nich nekouřilo,

bylo by nám hůř.

Reakce přítele Jiřího J. na minulý článek o komunismu:

Kéž by to uveřejnili ve všech novinách a ve všech školách…
a nejdůležitější - kéž by to vhodným způsobem zpracovávaly i maminky a učitelky.
Docela by mne zajímala výchova takového Babiše, Zemana nebo Filipa :-) tam za nimi ovšem stojí další bytosti, kterým se otevřeli…

Paní M. G. mi k minulému článku napsala:

Tu hrůzu pamatuji. Vyprávěli mi o ní. Jezdili jsme do Příbrami, dědeček tam měl sestru. Poté jsem tam jezdila za vzdálenou (příbuzenecky) tetou a sestřenkou. Ta bydlí dosud hned pod kopcem ke Svaté Hoře z té strany, co nejsou schody ale kaplička. Už je to dlouho, co jsem tam byla, někdy snad v r. 1991.
Dělala jsem si často procházky na Svatou Horu a hlavně když se tam (tuším, v 17 hodin), pravidelně modlily jeptišky, zalezla jsem do koutku a modlila jsem se s nimi. Tenkrát jsem netušila nic o Tomášových, trošku jsem znala Kafku a Bruntona ale jen zběžně. Vrátila jsem se vždy v duchu do doby, kdy mě tam vodila babička, velice zbožná. Ta babička, od které mám medailonek Panny Marie. Dostala ho od matky představené, když opouštěla klášter, kde byla na výchově (babička se narodila v r.1896). Modlila jsem se za správné nasměrování v životě, který mi kladl velké překážky a já měla pocit, že je nezdolám. Vždy jsem si z Příbrami odvážela odvahu.
Sestřenka mě provedla Březovými Horami, tam byla úplně jiná atmosféra než v samotné Příbrami, ta se mi nelíbila vůbec. Sestřenka mě vozila také po okolí, vzala mě do Radobytců, odkud pocházel dědeček Dubský, do Kožlí, odkud pocházel dědeček Kroupa, a nebo jsem jen tak jezdily po tom kraji a kde se nám líbilo, zastavily jsme. Moc se nám líbilo koupání v rybníce v Radobytcích. Sestřenka mi vyprávěla, co jsou zač "uraňáci". Také mi ukazovala haldy kolem a říkala, že je v nich takový zbytek uranové rudy, že by dnes měl velikou cenu a že za tu cenu hald kolem Příbramáci zaplatí zdravím a zkráceným životem. Její tatínek dělal přímo u Uranu, vozil rudu na nákladním autě. Měl za sebou olověnou desku, ale na jeho zdraví se to projevilo hodně brzy. Teď mě Příbram neláká. Moc ráda bych na Svatou horu ještě zavítala ale je to daleko...
Co se týče boje se zlem, je veliký problém, že mnoho lidí nic neví. Dějepis se učí do začátku dvacátého století a dál už nic. Jsme generace, o jejíchž začátcích nevědí, nevědí o traumatech našich rodičů po roce 48, nic jim neříká rok 68, to je to nejhorší, čím jsme se na nich provinili. Jejich hodnoty jsou úplně jinde a také proto to tady tak vypadá. Pár jedinců ví, co se dělo a podle toho také smýšlejí a konají, jsem ve styku s množstvím mladých lidí, včetně svých bývalých žáků, ale málokterému historie minulého století něco říká. Nechápou, že když neznají historii, nemůžou tvořit smysluplnou budoucnost. Ty hrůzy, co se nyní ve světě dějí a nejenom s covidem ale i s diktaturami, válkami, peklem požárů v Kalifornii, to je důsledek toho, jak špatně jsme pochopili smysl svobody. U nás v roce 89 a jak jsme vychovali naše potomky a prapotomky. Mně "nadávají" Havloid a jsem za exota, a když mluvím s úctou o panu knížeti, jsem pošahaná. Mně je to fuk ale v čem ti lidé žijí? Kam až bude muset zajít zlo, aby karma dál nenarůstala?
Ráda bych věřila, že lidé pochopí, co se děje, ale když vidím a slyším mínění a životní hodnoty většiny lidí kolem, asi to bude ještě dlouhý a bolestný proces, než lidé pochopí, kde mají hledat smysl života a kam mají směrovat.
Nemám poraženeckou náladu, vím, že karmu si musím odžít, ale ten boj mezi dobrem a zlem bude ještě tuhý a bude asi dlouho trvat.
Tím více si vážím duchovní cesty, kterou jsem mohla, díky Prozřetelnosti, poznat. Bez cesty k tomu, jak říkal Havel, co nás přesahuje, bez ní nastává brzy marasmus.
Přeji ať nám další dny dají sílu jít dál posíleni bytostmi Světla. Z Loun srdečně M.Gr.

Když už byla zmínka o panu knížeti. Bývám občas poťouchlík. Toto slovo proslavil komunistický prezident Antonín Novotný, když v jednom projevu takto podrážděně nazval ty, kdo ironicky kritizují režim, tedy jsme si s přáteli tak s potěšením říkali. Ve výtahu jsem si nedávno z jedné poněkud slabomyslnější paní, spíše post-soudružky, která se se mnou chce občas bavit, trochu vystřelil. Řekl jsem jí podrážděným tónem horkou novinku: Představte si, toho Schwarzenberga viděli, jak přechází křižovatku Na Můstku na zelenou. To je skandál, co si teda tihle lidi dovolí… Paní ožila, konečně nějaká pikantnost, a po vystoupení už jsem zaslechl, jak někomu vykládá: Víte že ten Schwarzenberg přechází ne ze… - vlastně jak to bylo?

A ještě k její zmínce o potomcích a prapotomcích. K čemu jsme je dovedli? Dali jsme jim samostatné pokojíčky a nejlepší vymoženosti. Civění do displejů, komunikace přes techniku a konzumace drahých chemických sajrajtů z pestrobarevných plechovek? Snad chybí to, o čem zpívala v dávném twistu „Nej nej nej“ Pavlína Filipovská: Nej nej nej nejkrásnější je láska ještě plachá, když se to tak s uzarděním o všem možném tlachá, on má rád motory a ona sport, hory, určitě též zdrbnou kantory, na to se pak nejraději vzpomíná…

A ještě trpká asociace ve vzpomínce na její písničku „Normálně“, z počátku šedesátých let: „Snad někdy v roce šedesátém šestém, až bude všude dávno mír...“ Když kdysi říkali nadšeně Eduardu Tomášovi, že v Berlíně se má budovat univerzita míru, odpověděl přibližně: Nemusíte k tomu budovat univerzity. Ten mír musíte mít v sobě.

A Jiří Wald: Kéž by si mladí lidé uvědomili, co je komunistická totalita za svinstvo. Snad by se vyplatilo sponzorovat nějaké zájezdy se zaslepenými nadšenci do Severní Koreje.

Na závěr trocha dopisování s Martinem Dohnalem. Napsal mi:

Ještě k tomu poznatek – také jsme jezdili pod stany a byli u táboráků – intenzita prožitku planoucího ohně v naprosté tmě je naprosto archetypální a k tomu přicházejí v pubertě první lásky, to jsou ty nejintenzivnější prožitky na celý život, proto mne to tak štve, že k tomu kluka nemohu přimět, proti těm tyhlety sportovní nesmysly dělané na princip naprosto artificiálních situací prostředí a materiálu – voda hnaná uměle vytvořenýma tobogánama, to je něco naprosto šíleného – jen bičovat vzrušení, zážitky a šoky, jinak nic. Co by bylo proti tomu řuchnout do skutečného přírodního vodopádu, nebo se pod ním alespoň koupat.

Odpověď KF: Jo, přesně. Upřednostňuje se osobní požitek či prožitek, a jen ten co nejatraktivnější a nejtechničtější. Většina rodičů je v tom podporuje, vidí v tom "pokrok", luxus, který chtějí dětem "dopřát". Dříve se společně s velkou radostí na výletech či u táboráků zpívalo, většinou lidovky, byly jich stovky, ty už jsou skoro zapomenuté. Někdy se zpívaly i semaforské písničky (Plavu si ani nevím jak..., sedla si stará žluva...), později sem tam i něco z prvních věcí Olympiku aj. A to jsem zažil stesky otců, že už neznáme havajské písničky (sladkobolná romantika, ale proč ne). Byly tam i první nevinné lásky. Pak ale i tento volný čas ovládli a zorganizovali komouši, zažil jsem v dětství (jako divák) např. "bojové hry", pochoďáky, soutěž a honbu za odznakem BPPOV - Buď připraven k práci a obraně vlasti (samozřejmě proti zlým imperialistům). Byl to bolševický pokus o nahrazení skauta, kterého zakázali a skautské aktivisty pozavírali.