Jako se všechny buňky našeho fyzického těla obnoví zhruba během sedmi let, obnovují se ve vlasti lidé, kteří se sem zrozují, byť po době delší než sedmileté. Ač máme duševní samostatnost a svébytnost, jsme napojeni naší duší na duši národa. Je to dáno naším jazykem, kterým mluvila naše matka, a tedy i mízním oběhem a éterickým tělem. I proto jsme součástí naší národní karmy. Pozor: Nejen obětí, ale i spolutvůrci. A spolutvůrci v dobrém i nedobrém. I kdybychom byli ve svém někdy možná povýšeném odmítání veřejných poměrů "zalezlí za pecí", jsme i touto vědomou pasivitou spolutvůrci poměrů, v tomto případě jejich zakonzervování. Tak jako nelze vstoupit do manželství a vymknout se ze spoluúčasti, spolupráce, spoluzodpovědnosti, podobně je to, byť v širším měřítku, s národem, který jsme si vybrali ke zrození.
Souvisí naše duchovní snahy s věcmi a postoji k věcem veřejným? Ano, a zcela zákonitě. Přenášíme-li totiž svou osobní odpovědnost, ať ve věcech duchovních nebo zemských, kamkoli nahoru, na boží milost nebo na vládu, vyvlékáme se z možnosti a povinnosti jakéhokoliv pokroku, postupu a změny. Zamysleme se nad tím hlouběji, snad i s trochou sebezapření a zdrženlivosti v počátečním úsudku.
Štěstí je věcí rozhodnutí, ne věcí možností. Pak bychom byli mnohem šťastnější než před čtvrtstoletím. Ale většinou nejsme. Sami si spřádáme své sítě nespokojenosti a mlhavých výhrad směrem, který nemůžeme ovlivnit. Je to tak pohodlnější. Například ve věcech osobních - nedaří se mi meditace? To proto, že ten ošklivý svět na mne pořád dotírá. Ale i ve věcech veřejných: S nitry, jak je má většina z nás nastavena, platí: Čím lepší možnosti máme, tím větší starosti a nespokojenost si vytváříme. Zkušenost v celém světě je, že bohatí mají stejné starosti jako chudí, i ty existenční.
Byli jsme zvyklí nejen na plánované hospodářství, ale i na možnost – jakkoli mizernou - plánovat si své - byť jakkoli mizerné – poměry, v rámci – jakkoli mizerných - pravidel. Těžko dnes chápeme, že ti, kdo vše předem přesně formulují, si nevěří. Když si lidé věří, nepotřebují vše formulovat a čekat odjinud. Je třeba rozhodnutí, že jsem u životního procesu, i když nevím, jak to se mnou dopadne či jaká bude moje životní úloha. Přijde úkol a zmocním se ho, ne že ho znám dopředu a připravuji se. Možná že i tak mne Prozřetelnost vychovává. Takový musí být můj niterný stav. Aktivita, bdělost, ducha přítomnost. Je dobré být na mnohé připraven, ale zbytečně neplánovat. Učit se aktivně jednat, ale výsledek skládat do rukou Prozřetelnosti. Mnozí z nás naopak urputně zabezpečují vše pro budoucnost a jsou nesví, pokud se změní podmínky. Ztratili jsme mentální flexibilitu, jsme psychicky zchromlí. Od ahrimanizace duše vědomé za komunismu, řízené shora jednotným kasárenským systémem, jsme se povětšině neosvobodili a chtěli bychom se nadále lenivě a zatvrdle choulit do malých, mizerných, ale přece jen jistot.
Není divu. Žijeme na území, kde je protisknuto mnohé, co se tu od války až do konce komunismu dělo. A není to vliv malý.
Dejme si příklad. Když jsme nedávno vstoupili společně s jedním jasnovidným přítelem do bývalého vojenského prostoru, řekl „Jsme na návštěvě u ďábla.“ Tíseň a disharmonie na nás čišela na každém kroku. Když jsme uvažovali o postupné výstavbě různých humanitních, sociálních a vzdělávacích zařízení na tomto místě, konstatoval, že vlivy vojenského drilu, příkazy, zákazy, hrubost, agrese apod. jsou zde silně protisknuty a ničemu se tu nebude dařit. Přetrvává tu „ve vzduchu“ princip křiku a příkoří. Takoví elementálové přitahují v lidech vyhledávání konfliktů. Vnímá tu hluk po vojácích. Bylo by tu třeba nejen odstranit budovy, ale i vybagrovat zemi po celé ploše do hloubky asi jednoho metru, aby se to únosně snížilo. Každý kus betonu má informaci o tom, co se tu dělo. Viděl to tak, že místo je vhodné jen pro lidi, schopné oběti. Asi podle principu dávného manicheismu – do smrti oběť, proti zlu láskou.
Ale je tu základní podmínka: Lidé schopní oběti nesmí mít očekávání, že se něco promění. Pravá oběť sama sebe nenazve obětí. Nesmí očekávat výsledek. Mít pouze laskavou pečující ruku i mysl. A snad to, k čemu nabádal Karel IV.: Milovat budoucnost svého národa.
A jak je to s naším národem dnes? Byla tu skoro půl století jediná mohutná kasárna s drilem, poslušností, hrozbou a zlobou. Ten pocit nespravedlivého příkoří shora, i vlastní bezmoci, tu přetrvává dosud. Většina z nás kombinovala plazení se před vrchností, pokud na nás viděla, a její pomlouvání, pokud na nás neviděla. S takovýmito charaktery jsme vstoupili do poměrů svobody. Dnes můžeme kritizovat svobodně, mnozí to udatně činíme, ale to ještě není demokratický život. Nedokážeme ani vyhodnocovat podstatné informace. Kdo by se zajímal o to, že za posledních více než dvacet let si může koupit či dopřát skoro o 80 % víc než tehdy, důchodci o 70 %. Že své potřeby můžeme uspokojovat v nesrovnatelně vlídnějších podmínkách. Že jsme nejrovnostářštější zemí EU - tedy s nejmenšími rozdíly mezi bohatými a chudými. Že máme nejnižší míru ohrožení chudobou v Evropské unii? To nám ale nestačí. Závistivost, konfliktnost a občanská pasivita k věcem veřejným se s námi táhne dál. Zlo, které za komunistické nesvobody jen doutnalo, vyhřezlo nyní plně. Metr či víc zeminy celostátně odbagrovat nemůžeme. I zde by pomohla jen cesta velké oběti a pokory, a na to není žádný plán, projekt či ministerstvo. Vše zpupně čekáme od někoho. Ale ať se nám to líbí či ne – voláme-li po změně, musíme být sami jejími nositeli. Pokud někdo říká – To takto musí být, pak ať to udělá. Musí být nositelem toho. Má-li touhu a odvahu, příležitost se najde. Kdo jiný má konstituovat lepší společnost, než my? I prezidenti a vlády – jsme to pořád my, ne my (slušní, ponížení trpitelé) a oni (lumpové, padouši).
Po Listopadu jsme očekávali zlatý věk jistoty, ale udělali jsme si svou rezatou morálkou jen nenávistný šrot. Nežijeme zlatem, ale žijeme železem, které na vzduchu svobody reziví.
Lidé většinou mají skutečně největší starost o to, aby si nepřišli na podvody, které sami na sobě páchají. Mysl mnohých je roztrpčeně či uraženě unášena vichřicí nejistot, protože jistoty hledá tam, kde nejsou, nemohou být a nikdy nebyly a nebudou. Často končívá ve falešných jistotách, které sliboval komunismus. Je to určitá pýcha a zpupnost, že kdosi nezajistil uskutečnění našich pohodlných iluzí.
Po roce 1989 se rychle, i s pomocí dalších demokratických zemí, u nás vytvořila fasáda demokracie jako soubor institucí a mechanismů, ale vytvořit demokracii jako kulturu mysli, tedy úkol pro nás všechny, trvá mnohem déle. Jsme jen diváci dění a uplatňujeme onen pradávný český rys falešného mučednictví, jak nám někdo cizí ubližuje. Pak se daří neokomunistickým propagandám, křičícím jak nás ti nahoře ožebračují. Ti, kterým v žilách koluje spíše žluč než krev, jako příkladně Jan Keller (člen KSČ od svých osmnácti let), jsou novodobými krysaři, získávajícími s vpravdě leninskou zlobou méně myslící část veřejnosti (i při jeho některých ekologicky snad dobrých myšlenkách). Zcela ve stylu své rodné strany - není-li třídní nepřítel, je třeba ho vytvořit, aby to bylo "komu nandat". Zejména v proudech nenávistného neokomunistického myšlení jsou i dnes dosud zřetelné záchvěvy démonického soratismu, který inspiroval a pronikal obě totality minulého století. Je to opačný pól než mít vřelý vztah ke světu jakožto základní požadavek antroposofie. Michelangelo řekl moudrou větu: Největším hrdinstvím je vidět svět, jaký je, a přesto ho milovat. Znamená to též přijmout, že svou osobní karmou spoluvytvářel a spoluvytváří každý z nás karmu národní. Po druhé světové válce odprosil v „kapli umění“ - Národním divadle Beno Blachut génia našeho národa za všechny kolaborantské řeči a činy, které se tam v oněch letech udály. Totéž jsme měli podniknout my všichni jako národ po Listopadu za celou naši velkou národní kapli. Bez pokání a přiznání vin nevede zdárná cesta dál. Nepodnikli jsme nic, jen z trhu chceme trhnout, co se dá. Podle K. Hvížďaly se stavu, který vládne hlavně u nás a v Rakousku, v politologii říká negativní demokracie, protože na členy pospolitosti neklade žádné větší nároky a neuvažuje o veřejném zájmu. Tato demokracie je pojímána pouze jako procedura řízení mocenských vztahů, která má umožnit jedincům sledovat vlastní zájmy. Tento typ demokracie de facto nic nevytváří, jen dodává legitimitu těm, co mají moc. Ostatní, tedy ti, co se rozhodují jen na základě partikulárních znalostí a emocí, se stávají oběťmi manipulace profesionálních politiků, kteří mají informace. A to je zřejmě největší důvod frustrace mladých a vzdělanějších lidí, kteří z Rakouska i od nás čím dál častěji odcházejí do zahraničí, nebo o tom alespoň uvažují.
Pozitivní či tzv. republikánské pojetí demokracie je mnohem náročnější: předpokládá veřejnou angažovanost občanů, kteří jsou ochotni se zúčastňovat veřejných diskusí, a tím pomáhají definovat veřejný zájem. A to je to, co u nás právě chybí - taky proto, že média se takovým tématům čím dál víc vyhýbají.
V „demokracii bez demokratů“ mají lidé tendenci klást mnohem větší nároky na „systém“ než na sebe. Fungování demokracie mají zajistit „ti nahoře“. I proto se u nás pořád dokola běduje, že jsou politici špatní, je třeba je (nejlépe všechny) vyměnit, aniž by se příliš bralo v úvahu pravdivé rčení, že politici nemohou být lepší než zbytek společnosti, která je volí. Nic se radikálně nezmění k lepšímu, pokud si budeme dál myslet, že ono „lepší“ primárně zařídí zvolení politici, kteří mají být jaksi z podstaty věci morálnější než my ostatní. Jinými slovy, dokud se většina společnosti nenaučí fungovat jako aktivní občané a demokraté, budou se s politikou dál pojit naprosto nereálná očekávání.
Jiří Kabele, sociolog, zabývající se zejména sociální dynamikou, odpověděl na některé otázky LN 12. 4. 2014 takto:.
V čem dnes žijeme?
...Pokud jdu kamkoliv, do obchodu, či k lékaři, rozhodně zažívám něco, o čem se nám za socialismu ani nezdálo a co je nesrovnatelné s tím, jak to tehdy fungovalo. Pokud soudně porovnáváme, máme z této bezprostřední zkušenosti většinou jen samé pozitivní zprávy o tom, jak se naše společnost proměnila. Protože ale změny k lepšímu byly pomalé, ani si to neuvědomujeme.
Nežijeme tedy v krizi, jak se všeobecně tvrdí?
Zřetelné proměny každodenních světů svědčí o úplném opaku toho, co se všeobecně tvrdí a píše. Tedy že jsme v krizi a zažíváme samá selhání. Česká společnost neuvěřitelně rychle zbohatla a podle mého soudu je velice těžké to bohatství unést. Přinejmenším někteří zbohatli rychleji – a to se dá skvělým způsobem politicky využívat.
Nicméně život v bohatství je nesnadný. Dokud máme před sebou nějaký cíl, že si jako jedinci i jako společnost dobudeme nějaké pozice, a tím pádem budeme ještě snadněji bohatnout, tak vše funguje hladce. Pokud toho ale de facto dosáhneme, tak ta směrnice už není tak jasná a tah na bránu je nejasnější. Myslím ale, že to je problém celé Evropy, která je také nezřízeně bohatá. Ostatně, žije bohatě tak trochu na dluh, což není rozhodně zdravá situace. Jako praví zbohatlíci se neumíme toho života na dluh zříci.
Co bychom měli od toho bohatství dál chtít? Co je tím ideálem? To je právě ten problém zbohatnutí, protože přestane být srozumitelná situace, že je dobré být spokojený s tím, co máme. Což je nutný, nikoli postačující základ lidského štěstí a podnikání. Řada lidí je nespokojených a vlastně ani neví proč.
Proč se tak často mluví o krizi? Není to tak úplně dobrá věc. Diskurz krize může vytvářet představu, že za ni mohou nějaké vlády. A tím pádem že jsou neuvěřitelně mocné a můžou ovlivňovat veškeré dění ve společnosti. Jenže ono to normální dění většinou probíhá samovolně. Dokonce do té míry, že politika nemá vůbec šanci ho ovlivnit. To, co se ve společnosti skutečně děje, totiž určují hlavně ti, kteří občanské světy vytvářejí, a to rozhodně není vláda. Naopak ti zdánlivě bezmocní normální občané jsou tímto způsobem neuvěřitelně mocní...
Diskurz krize ale vytváří iluzi, že vlády jsou mocnější, než tomu je ve skutečnosti.
Spočívá v tom nějaké netušené drama?
Naše svoboda je dnes natolik veliká, že moc spočívá v lidech, podnicích či sdruženích, a nikoliv v samotné vládě, která je spíše jen jakýmsi administrátorem. Jenže právě naše falešná představa o tom, kde se nalézá moc, může být jedním ze současných nebezpečí. Třeba jen v tom, že když na politiky tak velkou moc delegujeme, pak nám en bloc připadají jako morálně pokleslí lidé, protože neplní to, co si o nich zkresleně myslíme či od nich mylně očekáváme. Situace pak začne vypadat tak, že ONI, kteří by měli být „jiní a lepší“, by sice mohli politiku dělat, ale z pokleslých důvodů ji nedělají. Po čase do politiky začnou vstupovat povětšinou lidé, kteří jsou ochotni se v této „nemravné“ situaci ocitnout.
Čemu takový společenský diskurz napomáhá?
Paradoxně tomu, že se právě jím dopředu determinovaní lidé pokoušejí co nejrychleji něco urvat, protože pokud ztratí politické pozice, zůstanou jakoby společensky existovat. Koneckonců to, že něco budou chtít „urvat“, se u nich vlastně předpokládá. A tento předpoklad se stává sebenaplňujícím proroctvím. Veřejnost se tímto způsobem ovšem také vzdává své zodpovědnosti. Tato možnost je totiž odvozena od té delegované fiktivní moci na politiky či vládu. Společnost má pak snadné alibi, protože za to, že si své světy nemůže vytvořit podle svých představ, nemůžeme přece my, ale politici...
Pokud se důraz na krizi paušalizuje, může destabilizovat demokratické instituce, ke kterým mají všichni najednou nedůvěru. Jenže pokud nedokonalým demokratickým institucím přestaneme věřit, můžou se snadno zhroutit a způsobit nástup fašismu a komunismu, jak to také ukázalo 20. století.
Není ztráta víry v politiku zásadní ztrátou občanské sebedůvěry?
Můj svět na univerzitě vláda nijak moc neovlivňuje. Odkazy na vládu se zbavujeme své odpovědnosti za svět, který nás vyzývá ke smysluplnému životu. Zda bude univerzita dobrá, či nikoliv, záleží v prvé řadě ne mně a na mých spoluvyučujících. Pokud si ale budeme říkat, že naše vysoké školství je v hluboké krizi – a ono jistě je -, ten základní postoj a výzva se najednou vytratí. Především já se musím snažit vytvořit pro studenty zajímavé a inspirativní prostředí. To je v mé moci, a nikoliv v moci vlády. Je dobré stavět na této Havlově moci bezmocných, tedy mít sílu vytvářet konkrétní světy, které mají svou kvalitu podle toho, do jaké míry se do nich lidé vážně zapojí, jak vážně je žijí a jak jsou netolerantní k falešným hrám...
Jak hodnotíte média? Jsou zavádějící, či spoluvytvářejí nějaký nový, hodnotný svět?
Média se podle mě významně podílejí na té iluzivní moci mocných a nespoléhání se na moc bezmocných. Pro mě jako diváka/čtenáře jsou málo analytická... Nechci přistoupit na hru, v níž si každý může vyprávět, co se mu zachce, a přitom neposkytovat dost potřebných klíčů, abych kritické situaci dobře porozuměl. Sice se dozvídám, že je nějaká šílená krize, ale proč je, co pro ni hovoří a co nikoliv, už se nedozvím. Obecně novinářům chybí analytické myšlení... Pro fungování společnosti je přitom velevýznamné, chybí ale také rétorická kultivovanost, jejímž cvikem je v anglosaských zemích dosahována větší soudnost.
Společnost se samozřejmě vyvíjí, ale daleko víc v režii lidí a organizací, kteří se otvírají světu a lokálně mění způsoby života. Z mého pohledu zůstává pořád nejméně špatnou výbavou pro tento radikálně otevřený svět situační etika, kterou nabízí křesťanství. Dovoluje žít smysluplný život a dovoluje mně participovat na proměně společnosti. Takže by se mi líbilo, kdybychom se v tomto smyslu vraceli do tradičního světa.
2024 ©