Kde (také) začíná duchovno? Začněme Hubičkou.
+ dopis čtenářky
(volné rozprávění o hudbě v dopisu)
Tahle Smetanova kratičká opera s jednoduchou zápletkou je úžasná. Kdysi jsem ji vyposlechnul „na jeden zátah“ bez hnutí. I Smetana to psal jakoby jedním črtem, za půl roku byl hotov. A sklidil konečně upřímný ohlas a pochopení, protože davy, často s nevyzpytatelnými reakcemi, uviděly či spíš uslyšely, že Smetana i přes svou hluchotu dál nejen skládá, ale roste v ryzosti a jiskřivosti projevu. Premiéra byla jedním z mála Smetanových šťastných triumfů.
Přesto jsem při posleších árií z Hubičky, hlavně té Vendulčiny ukolébavkové, dlouho nepochopil to nejúžasnější, co tam je. Napřed ale stručně připomenu, o čem opera pojednává: ovdovělý Lukáš si namlouvá Vendulku, svou starou lásku, která se ráda ujímá starosti o miminko, které mu po sobě zanechala jeho zemřelá první žena. Lukáš chce od Vendulky hubičku a předsvatební laškování v komůrce, ta to ale odmítá z piety a úcty k zemřelé ženě a chce počkat do svatby. Lukáš takové ohledy neuznává, zatímco Vendulka střeží tyto tradiční etické hodnoty. Říká se přece, že zemřelé maminky přicházejí v noci ke svým dětem, aby se přesvědčily, jak se jim daří. Vzniká tím roztržka, odvíjejí se další příhody, ale pak vše dobře dopadne porozuměním Lukáše a usmířením.
Často se v rádiu hrají ukolébavky, které Vendulka Lukášově synáčkovi láskyplně zpívá poté, co jí ho přinášejí v kolíbce. A jsme u toho, proč to píšu. Zpívá se tam:
Letěla bělounká holubička, potkala božího andělíčka.
Duše z těla, kam jsi chtěla? Chtěla jsem doletět do nebíčka.
Doleť si dušinko až do nebe, já půjdu k děťátku místo tebe.
Tam je zlíbám, ukolíbám: líbá tě nastokrát tvá matička.
Dlouho jsem to poslouchal jako krásnou melodickou ukolébavku. Až když mi došel ten význam toho, ta úžasná láska a pozornost Vendulky k duši zemřelé, bylo to jako blesk lásky. Jaké to nejvyšší přání posílá Vendulka své předchůdkyni po boku Lukášově! Ne egoistická suverenita, která směle opanuje pole, ale trpělivost, zdrženlivost a vcítivost. Tady je jeden z bodů úžasné duchovnosti, od jakých se teprve mohou odvíjet naše cesty dál. Koukněme s důvěrou a blízkostí i na tu lásku autorů, proč a jak to zvolili a zpracovali. (Smetana zde zhudebnil libreto Elišky Krásnohorské, která ho napsala podle povídky Karolíny Světlé). Uvědomme si: toto si zvolili jako námět, takovouto hodnotu, a uměli na tom s láskou pracovat. A tehdejší lidi to přijali. Ta láska autorů i naše k autorům za tohle dílo tu může být s námi, je to stále aktuální (dokážu si to ale uvědomit a prožít jen v klidném meditačním poslechu doma, nemohl bych se na to jet „koukat“ někam do divadla s bezpočtem vlivů a momentů, odvádějících pozornost od nitra hudebního díla). Vnímá to ale jen kdo má duši otevřenou, kdo se nechává zanítit pravými hodnotami. (Někteří místo toho, zejména dnes, raději konzumují nějaké duchovno instant podle návodů, bezpracné a se slibem rychlých výsledků. Na takové čeká ale u vrátek Lucifer se svými duchovními vějičkami.)
Vciťme se víc do takových tehdejších českých oper a poměrů kolem: tehdy byla opera hlavní kulturně společenský žánr, ale vlastní české jsme skoro neměli (snad krom Škroupova Dráteníka). Smetana jako první začal skládat samostatně svébytná díla, dobře srovnatelná i s německou, italskou a ruskou operou. V té době byly jeho české opery úžasnými národními počiny. Tehdy se převážně němčilo, čeština živořila jen na venkově a skládání v mateřštině tak vlévalo nový elán národnímu uvědomování. Nebylo to jednoduché ani samozřejmé. Po řadu let hovořil i Smetana víc německy než česky. Proto mu i Eliška Krásnohorská (vlastním jménem Alžběta Pechová) s láskyplným i když peprným komentářem „sahala do not“ a opravovala správnou dikci při zhudebňování češtiny v naší později nejnárodnější opeře, Prodaná nevěsta. Napřed to o jeho deklamačních chybách napsala do novin, pak se tím zkamarádili. V Prodané nevěstě například dotáhl Smetana pojetí komické opery na vyšší úroveň, než měly špičkové komické opery italské a německé. Ty byly spíše parodií, karikaturou, zábavou, prvoplánovým humorem, byť s krásnou hudbou. V tom byly často úžasné. Tato Smetanova moderní hudební veselohra ale má v sobě i hlubokou lyriku, pochopení pro českou duši, ba je jejím výtryskem. Je v ní mravnost i ryzí citovost, něha a vroucnost lásky mezi mužem a ženou. (A to o ní nejprve Smetana komusi skromně napsal, že má jakýchsi dvanáct samostatných hudebních čísel z českého venkova. Teprve později je pospojoval, lépe prokomponoval a uvedl jako operu.)
Skoro se neví, že nejhranější českou operou ve světě po řadu let, zejména ve třetí čtvrtině minulého století, byl Weinbergerův Švanda dudák, opera u nás neznámá, propadlá. Na rozdíl od Smetany tady skladatel použil převážně nápěvy českých lidových písniček, opera je tedy skoro přehlídkou či pásmem nádherných melodií, zejména pro cizince úchvatných, ale od skladatele samého tam není téměř nic. U nás se to rozeznalo, venku ne. Mívala tisíce provedení a repríz. Později byla v hranosti ve světě vystřídána Smetanovo Prodanou nevěstou a Janáčkovo Jenůfkou.
Je tu určitý národní paradox: Jednomu vyčítáme, že se po někom z ciziny opičí, jiného oceňujeme přirovnáním k někomu velkému z ciziny. Na Smetanu dštili nenávist (Pivoda, Hostinský aj.), že prý je "wagnerián". Naše národní malost se projevovala (a někdy dosud projevuje) na druhé straně přirovnáním některé naší výrazné osobnosti k cizímu velikánovi. Neumíme si sami dostatečně ocenit naše lidi, musíme jim přidat něco odjinud. Tak se říkalo českému baroknímu skladateli Janu Dismasu Zelenkovi „český Bach“. Náš houslista Josef Slavík byl zván „český Paganini“. Když jsme u Slavíka: Tento špičkový houslista, prostý venkovský chlapec, brzy však strhující svou oduševnělou virtuozitou davy po Evropě, zemřel v Budapešti na chřipku ve svých pětadvaceti letech. Když navštívil koncert Paganiniho, který hrál své špičkově náročné virtuozní Caprice, které byly maximem, na kterém se předváděl, Slavík si tu nejtěžší po jediném poslechu zcela zapamatoval a druhý den při ohlášené návštěvě mu ji brilantně a bez not přehrál. Z not skladbu znát nemohl, protože Paganini ji notově nevydal, střeže si žárlivě tyto své skvosty. Paganini byl ohromen. Po další Slavíkově hře řekl: Pane, když vy hrajete, země se chvěje. Na další schůzku se Slavíkem ale už nepřišel, ani se neomluvil. Zem se po něm slehla. Možná že nezvládnul pomyšlení, že je tu někdo, kdo hraje přinejmenším tak dobře, jako on sám a kdo by ho tedy mohl ohrozit.
Slavíkův jednovětý houslový koncert má něhu i heroický vzmach těch největších hudebních duchů. Na rozdíl od Paganiniho, který skládal spíše jen kvůli předvedení vlastní brilantnosti a virtuozity, je ve Slavíkovi krom techniky i veliká duše.
Tak zas někdy budem možná pokračovat, nebo na některém víkendovém setkání, bude-li zájem.
Připojuji reakci čtenářky paní M. G.:
Moc zdravím!!!
Když jsem přečetla ten příspěvek o Hubičce (Smetanově:-)))), nedalo mi, něco Vám neposlat.
Je to dopis, který přinesl mému dědečkovi neznámý muž, který nechtěl ani prozradit svoji identitu… Bylo to po úmrtí maminčina bratra, který byl čerstvý absolvent dirigentské školy Václava Talicha. Po jeho absolventském koncertu, kde dirigoval "Radúze a Mahulenu", noviny pěly ódy. Pak banální případ-komplikace po operaci zánětu slepého střeva... Toto přinesl onen muž,opisuji přesně:
12.VIII.1946
Odpusťte, že všechny ty dojmy těžké ještě, že vláčím s sebou, ale tímto okamžikem skládám vše, co bylo příčinou proč jsem život obětoval. - Jen pár slov:
Vyřiď otci, že nebylo marno, že jsem žil a že jsem zemřít musel a že duch můj dovedl chápat a dovedl vniknout do hudby, že v krásné hudbě bude ctít svého syna. Jen ať mne nepřipoutává ke svým starostem.
Já měl být výslednicí celé jeho lidské práce. Já měl vykonat to, co bylo posláním, ale nic jsem neztratil z toho umu životního, který jsem si předsevzal, abych dal lidstvu hudbou harmonii, abych dovedl ty nejjasnější tóny uvést v harmonický soulad souznění.
Pro mě to byla moje práce a poslání, pro mě to byla hudba nebeská, hudba vesmírného chvění, hudba která člověka povznese nad jeho lidství. Tak vykonal jsem to, co bylo mým přáním a modlitbou života, jako ten Phoenix pták. Já koupal se v oné svaté harmonii tonů, já uchvácen chtěl jsem něco ne lidského, ale přímo božského. A když dostoupil jsem toho stupně, tak jsem jak ten pták Phoenix, který shoří, když je rozkochán tou nejkrásnější melodií, i já shořel.
To, co se nestalo za mnoho let vědě lékařské, to státi se muselo při mém utrpení. A já s takovým klidem šel - věděl, že to dobře dopadne. Dobře - vymazán ze světa všednosti, trampot a velkých starostí.
A znovu v oné velké rodině Boží znovuzrozen v té velké harmonii hudby, onoho velkého souladu tonů, barev, hudby a krásy. A můj život plyne dál a já se nechám uchvacovat těmi nejposvátnějšími tony, které není třeba, aby někdo dirigoval, ale kde vše vychází z božské harmonie, z toho božského souladu tonů, neboť věřte, že každý ton má svoje zabarvení, každý ton má své svaté chvění, které vyzařuje také barvami a ty barvy tonů zapadají do sebe tak, že já nechávám se unášeti mezi věčnými kůry božskými.
Tou vesmírnou hudbou!
A vyřiďte prosím drahý pane mému otci ať nepláče, ať není smuten, ale ať věří, jako věřím já, že smrtí nekončí život, ale jde dál v mnohých fázích božského umění.
Já položil vše na oltář božské hudby, i já splývám s těmi mohykány naší dávné minulosti, já přišel právě pro ten okamžik a kniha života zavřela se a moje poslání pozemské je skončeno. Jen pro život lidský. Pro život věčný se mi rozevírá nový, bohatý život duchovní a při tom já každou myšlénku mých nejmilejších cítím a prožívám.
Tatínek ať neželí ničeho. To, co jsem ztratil, bylo jeho, to co jsem získal ve věčnosti je můj veliký duch, vůdce, který mne vede.
Čím více stoupáte, tím více budete cítit harmonii.
2024 ©