Návštevy posvátných ci mýtických míst naší vlasti mají svuj nezastupitelný význam – pro urcité typy zájemcu. Podporovaly mi za komunistu sounáležitost s hodnotami národa, pro mladší generace plní tuto potrebnou úlohu nadále. Muže být dobré skupinové sdílení (výlety, poute apod.), tak jako i sdílení o samote, a treba s mnoha dalšími v duchu. I zde se muže dít vzácná symbolika. Kdysi byla naše vlast poseta kultickými místy, ke kterým lidé vykonávali poute, aby prožili jejich srdecní sílu. Ješte nekolik takových míst nám zbylo. Možná i tech individuálních poutníku, obcas i skupin, nekdy i jedincu kýmsi vybraných podle jakýchsi úvah, kterí dostávají skupinové pozvání.
A treba Blaník? Odmítl jsem kdysi nabídku být jakýmsi chytrým pruvodcem v cele – toho si musí delat každý sám v tichu nitra a podle svého životního základu. Jediným pruvodcem muže být v našich nitrech božská Matka našich duší.
Podle mého pocitování, samozrejme subjektivního, má Blaník jinou auru než obdobné solitérní vrchy naší vlasti, nezaraditelné do horstev, napríklad Kozákov, Klet, Ješted, keltské hradište na Budech u Mirotic, Tremošná ci Praded. Svou bájnou historicností a vlídností má pro mne Blaník cosi spolecného spíše s mytickou Pálavou, Velehradem, Hostýnem nebo Hradcany.
Podobne jako jsem v detství z okna v Hluboši denne vnímal, ac nevedome, pradávné kouzlo keltsky "zacarovaného" magicky nabitého vrchu Plešivec u obce Jince-Cenkov (viz starý clánek na blogu), a podobne jako stolová hora Ríp, tak má svuj laskavý, spíše ženský puvab Blaník. Jako Ríp, i Blaník je viditelný zdaleka ze všech smeru. Znám ho z cest k prátelum ze smeru od Mladé Vožice resp. Tábora, i z opacného – od Vlašimi. Težko ríci, kolik onoho vyzarování techto trí vrchu je k nim již zafixováno elementály pohledu lidí, pripomínajících si báje a povesti, prikrášlené zejména Jiráskem, a kolik by cítil clovek povestí neznalý. Ale není nutné si tím lámat hlavu, krásu lze vnímat jak zdálky z obou smeru ze silnice, tak zblízka prímo na míste. O tom pojednává drobná epizodka z dávného mailu mých prátel, lidí s otevrenýma ocima i srdcem. Vždy bývá cennejší neplánovaný, necekaný prožitek, než ten zamýšlený.
V sobotu bylo slunecno a tak jsme si vyšli na Blaník - tentokrát cestou ne z Lounovic, ale z Kondrace. Na téhle pro nás objevné, delší, ale pozvolnejší trase bylo jedno místo, o kterém musím napsat...
Necekane jsem najednou stála u základního kamene, který byl z Blaníku vybrán pro základy ND - odsekli ho ze stejné skály ve shodné napodobenine a na trasu s vysvetlivkou položili. Dnes už se asi nedozvíme, kdy zde onen kámen pro základ ND odštepili - bylo by to jiste astrologicky zajímavé datum, podobne jako kabbalisticky pojaté datum položení onoho základního kamene.
To místo na Blaníku bylo pro mne velmi zvláštní. Zacítila jsem (aniž bych cokoli cekala) takové laskavé brnení v celém tele a tak silne, že jsem se nemohla hnout z místa, spíš - nechtelo se mi. A tu jsem zvedla oci a prede mnou pár metru vlála ceská vlajka. Nekdo udelal z kamenu takový kopec a do neho vsadil obycejný rovný kulek (holou vetev) z lesa a pripevnil na ni naši vlajecku. Bylo to.... no, jak to napsat, ten pocit niterného tepla zažitého u kamene se v tu chvíli ješte umocnil, rozteplil. Tak to je to pravé vlastenectví, je krásné, že jsou ješte takoví lidé.
Z jedné strany se ta hromada kamení držící kulek bortila - a tak jsem ji ješte pred odchodem znovu dostavela a zpevnila. Doted prožívám takovou vlahou radost, o které mužu psát jen potichu.
Premýšlela jsem, proc to?, a prišla mi s velkým otazníkem tahle domnenka...: na tom míste byly pred odseknutím základního kamene pro ND porádány dva tábory lidu, kdy se tam sešlo nekolik tisíc lidí. Pokud s sebou tihle ceští patrioté prinesli pravé vlastenecké cítení, možná se tam neco z toho na to místo "propsalo". Jak krásné je si to pri výstupu na Blaník uvedomit.
Mnoho národu má podobné povesti o bájných rytírích. Jsou to alegorie rytíru svatého Grálu, bdících nad lidstvem, což už se dnes neví (za posledního vteleného z nadzemského rádu techto svatých rytíru je považován svatý Václav).
Možná nekteré úcastníky provází resp. predchází modlitba a pust. Dávní poutníci k posvátným místum mívali dve hole: Tou první bylo vystavení nebezpecí a námaze, která nekdy privádela až na hranici fyzických sil, druhou byla modlitba a pust. Obe privádely poutníky blíž jak k milosti shora, tak ke zmenám jejich osobnosti od základu.
Doplnený starší clánek z techto stránek: Brouzdáme se dnes po internetu, supermarketech ci plážích… - známe ješte jiná putování? Poute našich predku k posvátnému cíli už témer vymizely – poprvé v lidských dejinách. Pri našem brouzdání nám bývají casto druzí lhostejní, obcas i prekážejí. Nekdejší poute byly naopak sdílením a sounáležitostí. To my se už nemusíme namáhat pešky, vzdálenosti nehrají roli. Krížky v krajine vystrídaly dopravní znacky, namísto alejí ci kaplicek máme billboardy. Nepricházíme o neco? Útrapy neprízne pocasí, žízne, bolavých nohou byly vyváženy odmenou, jakou my už asi neumíme prožít. Ryzejší nitra našich predku, nezanesená tisíci informací z televize, internetu ci mobilu a nezotrocená tisíci malicherných prání, se pruzracneji koncentrovala k cíli. I prírodní okolí, nezanesené tolik odpadky a prumyslovými zónami, nerušilo, ba harmonizovalo. Stanutí u spirituálního cíle pak poskytlo katarzi. Mohlo být i prahem ke vstupu do cistšího a radostnejšího niterného sveta. Poutníci totiž získávali cenné zkušenosti. Zážitky z poutí spocívaly na dvou operných sloupech: námaze a milosti. Námaha jakožto tvrdá práce byla pocitována spíše jako mužská cást, a milost jako ženská cást, jako dar, zprostredkovaný shora pres „Matku všech Milostí“. Jedine ta má být v cele všech poutí. Poute se dnes mnohdy mohou prenášet z vnejšku do našich niterných putování: z duševních únav pres modlitby k úleve. I koná-li dnes nekdo klasickou peší pout, treba pocítí (pokud se neúcastní jen proto, že dostal pozvání a že je to neco „vysokého“, nebo cestu neprodiskutuje nebo neprorecní) závany pravých hodnot, at spirituálních nebo vlasteneckých.
Poznámka: Zpracoval jsem místy podle své knihy Výlety do duše Cech aneb Naše národní koreny a krídla.
2024 ©