LETOŠNÍ LETNÍ ZÁHADY (Od letního archanděla přes natáčení pro Youtube v začarovaném parku Rozálka a přes eurytmii a tajemné úkazy synchronicity až po chodící tetované plakáty.)

A je to tu zas: mohutný letní Archanděl Uriel, Archanděl saturnské nirvánické grandióznosti, nás z letních výšin bedlivě prohlédá až do hloubi nitra a přísně i laskavě nám odhaluje to, co je třeba ještě přepracovat. Zemská Duše se v létě vznáší od zemského planetárního tělesa do výšin kosmu, k planetám a zodiaku. Můžeme tam nakročit s ním, pokud se k tomu tiše ale pevně rozhodneme a pokorně soustředíme. Bere tam s sebou i zemské elementární bytosti (undiny, sylfidy…), proto je letní příroda tak strnulá, opuštěná, jakoby mrtvá.

Ještě loni jsem se těšil, že odejdu co nejdřív Domů, za dušemi, které mi jsou blízké a předešly mne. Co tady – říkal jsem si. Jenže i zde ve hmotě jsou duše blízké, se kterými je mi hezky (a může jí býti každá, která se k tomu rozhodne a ozve). Tedy i tady jsem Doma. Je člověk tedy vždy a všude Doma, Tam i Tady, od věků do věků. Nikdy nikde se nelze natrvalo vymknout z Božího prostředí a Boží Lásky, to jen my si zastíráme oči a naříkáme že je tma. Toto uvědomění si může být jedna z nejkrásnějších meditací, které se nám naskýtají.

Nedávno jsem si myslel, že ustanou mé povídací aktivity, když je mi ve společenství duchovních světů tak krásně. A najednou – ony světy jsou i ve sdílení s druhými, a aniž bych o to usiloval, potkávají mne různé krásné akce a prostředí. Vezmu to zpětně od současnosti až k letošnímu jaru.

Vyjel jsem si od počítače na poflakovací, tedy nepsací a nepovídací tři dny v Krkonoších. Vůči říši zvířecí má lidstvo veliký historický dluh – za pojídání jejich mrtvol (nazvěme to pravým jménem), za služby zvířat v zemědělství, dopravě, drezuru v cirkusech, býčí zápasy atd. Jednou to budeme zvířatům splácet. Lze už i teď. Třeba i vysíláním lásky v pohledu na ně. Občas se najde i praktická příležitost. Jedna taková příležitost se mi tam natrefila.

Dojel jsem do jedné horské boudy. Miluji Krkonoše od dětství. Zvířata taky. Obojího se mi dostalo. Seděl jsem po cestě u piva v zahradní hospůdce oné boudy, a tu jsem vedle sebe na stole uviděl hlavu. Koňskou. Živou. Byl to malý poník, který se způsobně a šetrně procházel mezi stolky a asi usoudil, že u mne něco dostane. V závěsu za ním skoro stejně velký bernardýn. Ten mne ovšem přehlížel. S poníkem jsme se pozorovali navzájem, brzy jsem ho ale přestal bavit, když nic nedostal. Oba pak došli k bufetu a postavili se způsobně do fronty. Asi už byli naučeni. Něco jim tam dali, uchopili to opatrně a šli si to do ústraní sníst. Poté se přihnaly podívat mezi stolky hnědé kozy. I ony se chovaly spořádaně, ale nic nedostaly, tak odběhly.

Druhý den mne, sedícího v pokoji u stolečku vedle otevřeného okna, vyděsil náramný rachot. Protože bouda byla na stráni, ze stráně až asi půl metru pod mé okno mírně stoupala plechová střecha. Když se na ni radostně přižene stádo koz, zní to jako krupobití. Byl bych měl chuť si je pohladit. Splnilo se třetí den ráno, ale trochu jinak. Probuzení: z postele vedle otevřeného okna spatřil jsem opět hlavu, asi půl metru od té mojí. Statný hnědý kozel s rohy dozadu zahnutými strčil mi hlavu dovnitř a hodlal si odnést Nivu. Nedal jsem. Trochu jsme se přetahovali, pak jsem mu nabančil. Držel. Asi si nevšiml. Nebo se mu to líbilo. Nivu ožužlal, tak jsem mu ji nechal. Večer si hodlal odnést ze stolu mou peněženku a čokoládu. Nedokázal to ale uchopit, jen to oslintal. Kdyby mi odcizil peněženku, stíhal bych ho, to se mezi slušnými kozly nedělá. Ještě že mi neproskočil dovnitř, to by bylo kozí dopuštění. Když jsem se rozhodl už v klidu o samotě dovečeřet a on se nedovtípil a položil si zvenčí hlavu na stůl, polil jsem ho limonádou. Nejen že neutek, ale slastně si to slízal, poté strčil opět hlavu dovnitř a čekal další dobrotu. Dělám mu tedy pomyšlení, jistě zas rád přijde.

Malé rozumování: Některá zvířata mají lidskou tvář. Hezké. Někteří lidé mají zvířecí tvář. Nehezké.

Park s mohutnými stromy, lavičkou a starým kostelem – vše se to nazývá U Rozálky (odbočka mezi Bernarticemi a Bechyní), je podle dávných pověstí celý jaksi kouzelný až začarovaný. Asi dosud. Byl jsem tu po letech opět (kdysi jsme tu proseděli na lavičce s duší, se kterou jsme se mlčky nalézali jako blízkou, deset hodin bez hnutí, až do dvou v noci). Myslel jsem, že už sem nezavítám, ale přítel Honza Řehák, jehož koníčkem je natáčení pro Youtube, mne sem nalákal. Ó to to tu bylo hezké, dokonce nám půjčili klíč od kostelíčku, je to uvnitř krásné starodávné. Jako bychom tu ještě zaslechli šepot modliteb zbožných předků. Toto místo vyhledávali odedávna s pokorou v duši a s neokoralým srdcem ti, kdo měli nějaké trápení a kteří si uchovali víru a uměli poprosit a poděkovat.
Je to skutečně tajemné místo. Byly tam vídávány přeludy oddílu starodávných vojáků či modlícího se procesí, jindy slýchán hovor neznámou řečí. Místa si zachovávají paměť událostí, které se zde odehrály. Když jsem tu vyslovil téma Emoce, najednou krásně mohutně zahřmělo, jsem zvědav, bude-li to na záznamu. Další záhada: přicházel tam ke mně pán s rodinu, zdálky mi mile říkal My se známe. Když jsem ho uviděl, měl jsem jasno, že i já ho odněkud znám. Měl povědomou postavu, obličej i hlas. Když jsme se pak bavili odkud, tak odnikud, znát se nemůžeme. Přišli jsme k sobě z neznáma. Mají chlapečka, tak uvítali mou knížku Děti – poslové z neznáma.

Kamenná kaple u pramínku byla postavena roku 1681. Její obrázek je i v kostele sv. Michaela v Bechyni a v kapli sv. Mikuláše v Dražíči. Roku 1993 byla soška Rozálie z kapličky ukradena. Rozálka, žijící ve 12. století, byla šlechtického původu, brzy se ale uchýlila do kláštera a pak jako poustevnice do jeskyně v Monte Pellegrino.

Honza, který mne sem pozval natáčet a se kterým jsme už něco před třemi roky natočili pro Youtube, pracuje se svou přítelkyní Renatou jako pečovatel na geronto-psychiatrii. Jedni z mála, kdo dali přednost práci, která je naplňuje, před finanční výhodností. Pečováním určitě nezbohatnou finančně, vnitřně ale ano. Objevili jsme se tedy jako blízcí a dlouho povídali. Venku pod mohutným listnáčem se mnou něco natočil - o Matce Zemi, Golgotském mysteriu, Slovanstvu aj., prý to bude na Youtube. Měl by zájem natočit někdy mé povídání o mystice průběhu roku, hlavně o pravém, původním významu svátků. A vida, zrovna jsem tam měl dvě knížky, kde se tím zabývám, tak se hodily. Tak tam všecko do sebe "zaklapávalo".

Před tím jsem byl týden na rekondičním pobytu ve Velkých Losinách (tedy jsem psával pozdrav jako Zlosyn z Losin). Zajímavá synchronicita: den před příjezdem do Losin jsem se seznámil s eurytmistkou Jitkou Čápovou – a vida, usvědčila mne, že jsme třicet let, až do loňska bydleli padesát metrů od sebe a málem se koukali do oken. Ona mne znala, já ji ne. Říkala, že má tři děti. A ta synchronicita? Druhý den jsem přijížděl autem do Losin, a když jsem si na paní Čápovou se třemi dětmi bezděčně vzpomněl – najednou koukám, mnu si oči – na komíně je čapí hnízdo se třemi čápaty.

V Losinách před lety cítila jedna moje blízká vnímavá bytost nářek a bolest děvčat, která tu byla kdysi pochytána, prohlášena za čarodějnice a sťata. Já tak citlivý nejsem. Naštěstí? Bohužel? To je jedno.

Byl jsem v oněch lázních, jak je u mne časté, trochu chaotickým individuem: vydal jsem se hledat snídani, našel jsem bohaté švédské stoly, dobře se najedl, ba i kapsy nacpal, a až poté mi došlo, že nevidím žádnou známou tvář ani nikoho na vozíku, ba figury spíše sportovní. Byl jsem tedy v jiném salonku, připadal jsem si poté jako ti vykutálení příživníci, co se někam potají vetřou. Ještě že jsem tam nejel vlakem, určitě bych vlezl do vagonu na Cařihrad.

Seděl jsem v jídelně (už té správné) u stolu s manželi na vozíku, naposledy jsme se viděli před 50 lety v Janských Lázních. Říkám si, a to už od mládí, co jsme asi dělali někdy minule špatného, že jsme museli vzít na sebe takovouto výchovu – jeden vozíček, druhý berle, jiný slabé srdce, další nešťastné manželství... (zamýšlím se zde jako jeden z nich, protože mám menší fyzické dědičné omezení a jistě jsem si to z nějakého důvodu vybral). Ale chronickou nespokojenost se vším vídám spíš u těch tělesně (tedy navenek) zdravých. Mí přátelé manželé jsou milí, jsme vzájemně vděční za každé hezké slovo. Připomnělo mi to mé dva kamarády-bratry z doby, kdy jim i mně bylo od 14 – 24 let. Byli na vozíku, zcela bezvládní, velmi inteligentní, a spokojení. Jeden z nich, Mirek, psal básně a měl rád Jiřího Wolkera. Ten zemřel ve věku 24 let. Mirek rovněž. A mezi úmrtím Wolkera a narozením Mirka uplynulo taky 24 let. Opět jakási synchronicita. Těžko jsem si tehdy představoval, jak bych se s takovým životem vyrovnával. Podobně – měl jsem kdysi asi roční poměr s nevidomou dívkou, v pozdějším věku ještě jeden. Nevím proč mne tito lidi přitahují.

Od těch 14 let, co jsem jezdil do Janských Lázní a bezděčně si vybíral kamarády na vozíku, je to ve mně pořád, snad jakási účast na jejich údělu, touha sdílet se, brát je jako rovnocenné... Je užitečné pochopit rozdíl soucitu a soucítění: soucit často zůstává u sebezálibného patlání se ve vlastních citech, jakýsi citový vzdychavý kýč, pyšný na svou ušlechtilost. Soucítění = být s druhým, jednat podle jeho potřeby. Nedrtí člověka, nenutí k přehnanému altruistickému třeštění. Pomáhající a potřebný jsou rovnocenní partneři. Možná mám něco z minula vůči tzv. postiženým. Provází mne to stále – i poslední zaměstnání bylo v tomto prostředí. Když uvážíme, kolik bylo v dějinách strašlivého mučení, lámání na kole, uřezávání rukou atd. (a vlastně i důmyslné zvrácené mučírny za komunismu na Bytízu, v Jáchymově a dalších 16 koncentrácích, a kolik v Rusku… - stálo by to za konkrétnější pojednání), pak pokud byl člověk působcem, musí něčím podobným projít, aby v něm uzrála hodnota soucítění a neubližování. Bolest druhých by měla bolet i nás. Tím větší niternou podporu a vcítění ti tzv. postižení potřebují. Ostatně – nikdo nevíme, jaká karma se nám dosud neprojevila a tedy jak na tom budeme příště.

A dále zpět v čase: těsně před Losinami jsem byl na eurytmickém setkání, které organizovala přední eurytmistka Hanka Adamcová (dříve Giteva). Eurytmii (pohybové umění podle R. Steinera – vyjádření duše, viditelný zpěv, viditelná poezie…) neovládám, byl jsem tedy jakýmsi účastným pozorovatelem a podporovatelem vší té proplétající se tvořivé krásy a sounáležitosti. Občas jsem měl v tomto vnímavém prostředí hodinku svého vyprávění a sdílení. Bylo úžasné prožívat, jak při soustředěním kombinovaném pohybu třiceti lidí víří všechny čtyři étery ve formách, snesených k zemi Steinerem. Souladné společenství třiceti stejně naladěných lidí bylo jedinečné. Netušil jsem dosud, jak se takto dá docilovat hlubokého duchovně-etického prožitku, aniž bychom museli být hned adepty vysoké duchovnosti.

A zajímavý poznatek, pro toto společenství snad signifikantní: Nikdo z oněch třiceti krásných lidí na eurytmii neměl tetování (ale i kdyby, jistě nelze činit nějakou dělící čáru mezi lidmi). Trochu jsem tam uvažoval o tetování, když je teď tak masové a prý se ho už nedá zbavit. Připadá mi, že to „vyvolává z hrobu“ elementály starých, dnes už překonaných afrických a asijských společností a jejich zvyklostí. Pro nás je to již atavismus. Domnívám se, že si ti lidé částečně tříští (omezují, zabraňují) působení dotyčné hierarchie resp. znamení (části kosmu), která onu tetovanou část těla stvořila a trvale ovládá a udržuje (viz známá schémata souvztažností částí těla a zodiaku). I fyzické tělo je dílem Božím, svěřeným nám do péče, a takto posvátně k němu máme přistupovat. A krom toho – ruce jsou pro duchovní vývoj symbolem tvorby, nohy symbolem pohybu, chůze, pokroku… atd. Moje kamarádka Ludmila, pracující v rehabilitačním ústavu, mi k tomu napsala: „Mám možnost vidět, kolik jich je, co jdou s tou nesmyslnou módou, aniž by se zamysleli, ohlíželi na cokoli jiného. Pro mě je to takové "umazání" i navenek. Pokud je vnitřní čistota, bývá pak většinou i zevní; pokud ne, často se setkávám s chodícím plakátem.“

Nelze to exaktně ověřit, ale domnívám se, že se jim v budoucnu projeví nějaké postižení nebo omezení funkce daného orgánu resp. části těla (nepíšu to s pohrdáním, každý chybujeme jinak). Kdybychom tedy měli možnost po více letech pozorovat tetované, asi bychom si mohli povšimnout i nějaké deformace resp. ochabnutí podle toho, kterou část těla si takto „zablokovali“, poškodili. Jistě jsou zde možné i další duchovědné pohledy. Píšu to jako podnět k pozorování a zamýšlení. Samozřejmě nelze upírat každému tetovanému, že může být slušným člověkem, schopným vývoje. (Tetování jako umělecké dílo od Modiglianiho měl na své kůži pouze Jean Gabin ve skvělém filmu Tetovaný.)

A ještě dodatek k Rozálce: Pan Martin Dohnal koncept tohoto textu doplnil velmi zajímavě: "Vybavení kostelíka stále zůstává neuvěřitelně starobyle, vzpomínám si na zážitek z asi tří let, kdy mě tam vzala maminka, a dodnes to mám vtištěné v paměti, jak to tehdy na mne zapůsobilo. K Rozálii jsem v dospělosti vždy chodil v zimě potmě když jsem byl na chalupě v Borovanech. Vždy ta krásná obloha s hvězdami co tam byla. A to vybavení kostelíka a pověst o slepé dívce jménem Alžběta Andělová, které bylo zjeveno proroctví o budoucnosti místa. V Jindřichově Hradci v archivu je o tom spis. Jednou ho přeložím z němčiny do češtiny. Pak tam byl poustevník Anděl, přičemž příjmení Anděl okolo je časté. Poslední Andělová (nomen omen) umřela tak před dvaceti třiceti lety. Jinak z těch souvislostí v článku až mrazí."

Dalším případným návštěvníkům doporučuje: „Když budete na místě samotném, určitě doporučuji vaší pozornosti dvě lípy zasazené zřejmě při stavbě původní části kostelíka - té apsidy z půlkruhovým zakončením - ty lípy jsou tedy přes 300 let staré. Jsou to neuvěřitelné stromy. Okolo kostelíka je hřbitov s více jak 700 oběťmi moru a hladomoru, a jestli materialističtí historiografové budou přisuzovat původní pověst barokní tendenčnosti k zázrakům, tak to je úplně jedno. Klíčovou věcí není to, jestli se daný příběh o pokusu o znásilnění dívky vojáky, kteří jí nasypali písek do očí, aby se nemohla bránit (následně jako deus ex machina přispěchá zachránce v podobě sedláka, který zvrhlíky vyplaší a zažene, aby dívka byla zachráněna a v budoucnu mohla zvěstovat poselství o významu místa), a o jejím zaslechnutí proroctví, skutečně stal. I pověsti mají svou moc. Nyní mne vlastně napadá, že právě člověk musí oslepnout, aby se kolikrát otevřel vnitřní zrak, vždyť i Homér byl slepý a co napsal. Jde o to, že to místo je výjimečné, a to ta pověst skutečně dokládá pomocí toho příběhu.
Moc by mne zajímalo, jak je to popsáno v tom dokumentu v jindřichohradeckém archivu, ale to přeložit a rozluštit nebude vůbec žádná legrace s ohledem na to, že je to psáno německy...“