MYSTICKÁ NOC V KRNOVSKÉM CHRÁMU
Na vrchu Cvilín nad Krnovem stával už ve 13. století hrad, ale již tehdy bylo místo zasvěceno Sedmibolestné Panně Marii. Byl zde nejprve mariánský dřevěný sloup. Umístili ho tam, kde prý býval vídán sloup posvátného světla. Ten byl znovu spatřen i před několika roky, jak uvidíme dále. Kolem místa se tehdy seskupilo mariánské bratrstvo, které zde čerpalo síly a snad posvátnosti místa přidalo i něco ze svých modliteb. Později zde stál dřevěný kostelíček, který však vyhořel. Na popud opata minoritského kláštera, který zde viděl vycházet hvězdu, byl vybudován kamenný kostel. I ten byl několikrát ohrožen zkázou. Už za dob Josefa II. měl být každý kostel, stojící o samotě mimo obec, zrušen. Několik zbožných krnovských rodin si proto obětavě zřídilo sídla až nahoře u kostela, přestěhovaly se sem, čímž vznikla obec, a tak kostel uchránily. Jindy měl být dokonce prodán na stavební materiál. Koupilo ho však několik předních občanů města a tak zůstal stát. I proto k němu mají krnovští dosud mimořádně vřelý vztah.
Další těžké období bylo za totality, kdy kostel dlouho chátral. Zdálo se, že tím jeho slavná historie neslavně skončí. Neskončila. Skončil komunismus. Mnohé památky už se jeho konce nedočkaly. Tento zrestaurovaný chrám je dnes hojně navštěvován a nazýván opravdovým krnovským pokladem. Dominuje městu daleko do krajiny.
Podivuhodný mystický zážitek, ba nabízený předěl svého života tam prožila mladá Jiřina S. Popsala jej takto: 24. 6. 1993 byl úplněk a svatojanská noc kouzel. Zásluhou své přítelkyně jsem dostala možnost strávit noc v kostele Panny Marie Sedmibolestné na Cvilíně nad Krnovem. Připravovala jsem se postem a modlitbou. Vzaly jsme si s sebou teplé oblečení. Pan děkan nám osvítil oltářní obraz, řekl, že věří v naši opravdovou touhu být s Boží Matkou v úzkém kontaktu a opustil nás s tím, že s námi zůstane v modlitbách. Byl to zvláštní pocit, když jsme za sebou zamkly dveře kostela. Tiše jsem pustila Haydnovu Mši svatou. Celou dobu jsme naslouchaly prostoru, který pod nádhernými tóny jakoby ožíval. Nechaly jsme rozsvícené jen maličké světlo osvětlující oltářní obraz a před oltář jsme položily na podlahu svíci. Když skončila hudba, setrvaly jsme v tichu. Dívala jsem se na obraz a říkala si, že jsem si nikdy nevšimla, jak je krásný. Ale dodnes, kdykoliv ho vidím, je to stejné. Vždy mi připadá krásnější než dřív. Čím to je? Nemohla jsem od něj odtrhnout oči.
Náhle jsem sebou trhla. Myslela jsem, že někdo rozsvítil, že snad za námi pan děkan přijel zpátky. Ale dveře byly zavřené a v kostele bylo náhle velmi hluboké, až hmatatelné ticho. Ticho snad sestupovalo shůry, protože i modlitby se zastavily a uvnitř mne se nepohnul ani lísteček, ani vánek. Vše bylo tak zvláštní a s ničím pro mne do té doby nesrovnatelné. Myslím, že i mé srdce bylo tiché. Když jsem se vrátila očima k obrazu, to záhadné světlo, prve rozsvícené, tam bylo stále, ale už mne nepřekvapilo. Přicházelo jako paprsek z levé strany kostela k oltáři, a směrem dolů k obrazu se zužovalo. Bylo jako obrácený paprsek slunce dopadající na zemi zpoza mraků, takže je dobře možné, že vycházel z obrazu. V tu chvíli jsem nad tím ale nehloubala. Jediný paprsek se rozvinul do vějíře kolem celého obrazu a vždy zleva doprava se lehce zabarvoval nejprve růžově, pak modře a nakonec fialově, ale ty barvy byly velmi jemné, něžné. Hluboce jsem se nadechla a zavřela oči s tím, že to třeba přejde, ale nepřešlo. Šlo to dál až k pláči, ale ten byl osvobozující, byly to slzy blaženosti a štěstí. Stékaly bez vzlyků a tiše a já si uvědomila na své tváři úsměv.
Když jsem oči opět otevřela, nic z toho, co tam bylo před tím, tam nezůstalo. Prostor byl plný jiskřivé mlhy jako obláček. Jiskřila jako sníh v noci, když odráží světlo hvězd. Všechno bylo tak samozřejmé, tiché a vznešené. Řekla - Vítej, dítě. Hlas měla sladký a tichý, ale jasný jako zvonění rolniček. Dnes ještě všemu dobře nerozumíš, ale přijde chvíle, kdy pochopíš, porozumíš tomuto dění. Bude pro vás velkým požehnáním, i pro celé město. Má láska se smí opět vrátit do těchto míst. Žehnám vám, jděte v pokoji!
Zářivá mlha se změnila ve světelný sloup, který procházel klenbou kostela. Měla jsem pocit, že vidím až za ni, daleko do kosmu. Jakoby ji část mne následovala a část zůstala v chrámu. Dlouho jsem tak zůstala a neměla sílu se odpoutat, jakoby mne láska přitahovala k nebi i k zemi. Když už se šlo uvolnit, to možná po několika hodinách, nešlo se odejít z kostela. Lehla jsem si vedle lavice a pozorovala nové věci uvnitř sebe. Bylo jich mnoho a byly velmi krásné, jako kniha, kterou jste někde objevili, otevřeli a oněměli úžasem. Zatím jsem nikdy nenašla dost sil o svém prožitku mluvit. Byl a je pro mne posvátný. Byla to pro mne nejkrásnější noc v životě. Člověku chybí slova na to, aby mohl vše převést do lidské řeči a ta aby byla odrazem nebeské skutečnosti. Přála bych si najít taková slova, jsou vůbec? Děkuji Ti Paní!
Božská Matka je nám velmi blízko, nikdy se však nezlobí, jen z nás má buď radost, nebo její mateřské srdce pláče. Mariánská pomoc za určitých okolností, dovedeme-li se jí s bezmeznou důvěrou otevřít, působí i dnes a bude působit patrně ještě silněji v budoucích dobách. Tak jako se láska zemské matky přizpůsobuje každému dítěti - jeho věku, povaze, temperamentu, hloubce či prostotě - tak ani naše božská Matka nečiní ve své lásce rozdílu mezi hříšnými nebo bezúhonnými, "začátečníky" nebo "pokročilými". Je samozřejmě pravdou, že z některých dětí má matka radost, jiné jí působí v její lásce smutek.
Lze si uvědomovat, že jsme trvale vnořeni do Všeplamene kosmické božské Matky. Její tichý, laskavý, všudypřítomný, trvalý mateřský úsměv prolíná všemi hvězdnými i mimohvězdnými prostorami. Kristus je jejím planoucím duchovním srdcem. Tak jako naplňuje Ohněm své bezedné Lásky vesmír, může ozářit i nás, protože jsme stvořeni k obrazu božímu a jsme trvale v lůně věčnosti. Je třeba si to však uvědomovat. Plným uvědomováním těchto skutečností je v sobě postupně oživujeme. Přemožením smrti oživil Kristus odumírající zemskou existenci za účelem vést lidstvo zpět k plnému občanství v makrokosmu a naplnění kosmického osudu.
CVILÍNSKÁ MYSTERIA SEDMIBOLESTNÉ PANNY MARIE
Minulý příběh měl však ještě nanejvýše zajímavé pokračování. Příjemkyně zážitku sem zavedla 28. dubna 2001 paní Martu. Její prožitek, jako ostatně většina, byl opět nečekaný, ale silný a při plném vědomí a souběžném sledování intelektem.
Laskavá tvář Panny Marie Sedmibolestné na jejím venkovním obrazu vysoko nad vchodovými dveřmi je skloněna dolů k lidem, jako by hleděla do lidských srdcí, která tolik potřebují povzbuzení k prožívání svých bolestí, aby unesla tíhu všech běd, které ve svých životech prožívají. Sedm blesků protíná srdce božské Matky a Ona v pokoře přijímá tu sedmerou bolest, aby ji prožila a proměnila v Lásku ke všem lidským duším, aby každé duši tím řekla, že musí učinit totéž - protože Láska je tou jedinou mocnou silou, která všechnu bolest zhojí. Co jsou proti tomu různé psycho-servisy, regrese, "odblokovávání"? Jen úhyby, které nikomu trvale nepomohou, chybí-li láska a celoživotní vztah k Bohu.
Hleděla jsem dlouho na Její obraz, zasazený v portálu chrámu, až jsem pak šla k zamčené mříži u vchodu. Sedám si u ní na tašku a soustřeďuji se k modlitbě. Najednou spatřuji, jak z dalekého prostoru za kostelem směřují k oltářní straně dva stříbrné paprsky jako zářící nitě a nad nimi se objevuje zprvu malá postavička bíle oděná. Blíží se sem, paprsky z daleké perspektivy se rozšiřují a postavička mezi nimi se zvětšuje. Je už velkou postavou v zářícím bílomodrém rouchu zahaleném v bílý průsvitný závoj. Ten je přidržován zlatými hvězdičkami, které zdobí i líbeznou tvář božské Panny, a pak směrem dolů řetěz ze zlatých hvězdiček obtáčí několikrát dokola celou Její postavu. Pomalu se z protější strany blíží ke zdi kostela - a pak vklouzává do obrazu nad oltářem, který oživuje a rozzáří modrým svitem. I Její božský úsměv ozáří celý chrám. V tu chvíli si uvědomuji, že vysílá ze svého Srdce proudy Lásky, které plní chrám. Síla Její Lásky je síla překonání všech bolestí, které Její milující srdce muselo prožít. Je to bolest proměněná v Lásku. A tak tato mohutná Síla Lásky, která rozumí každé duši, plní chrám a zůstává v jeho prostoru k překonání a proměnění každé bolesti. Začínám zde poprvé v životě chápat významnou věc: Že význam uctívání Panny Marie Sedmibolestné nemá znamenat jen snahu hroužit se k uctění Její památky do Jejích bolestí a litovat Ji, ale hlavně čerpat posilu z Její Lásky. Všechny naše ctnosti, nectnosti, bolesti pocházejí původně ze sil sedmi základních planet a Maria tím, že všechny tyto bolesti ve své čistotě a Bohem naplněné duši prožila a proměnila v Lásku, zanechala zde posilující stopu všem dalším duším a může je svou silou znovu a znovu podpírat. Můžeme čerpat sílu Její Lásky, kterou pro všechna budoucí pokolení překonala všechny bolesti, celou jejich sedmiplanetární škálu, kterou musí duše postupně projít.
Nyní jsem si taky uvědomila, jak je pro slovanskou budoucnost krásné a významné, že i moje milované Slovensko je zasvěceno Panně Marii Sedmibolestné. Stála jsem u mříže a nechala se prostupovat touto Láskou a přemýšlela, proč Láska při tomto mém imaginačním a inspiračním prožitku zůstává jen v prostoru kostela a neproudí ven, tam dolů k lidem do města a dál, aby se dotkla každé duše. Jistě to má svůj význam. Pochopila jsem, že tato Láska božské Matky je zde jiná, než jsem byla odjinud zvyklá. Není to Láska žehnající do šíře, ale Láskou, kterou si musí každá duše sama vydobýt překonáním všech bolestí. A těch bolestí je mnoho: jsou to všechny lidské bolesti, které si člověk způsobuje svým nesprávným myšlením, cítěním, svými činy i slovy - motivovanými sobectvím a neustálým chtěním něčeho, co ještě nemá. Jsou to vlastně všechny negace, které v sobě člověk nosí a pěstuje, vše, co ničí panenství duše a degraduje její čistotu. Jako je duše se svými bolestmi sama a musí do svého středu přijmout mariánský paprsek Milosti, i do tohoto chrámu je Láska Mariina koncentrována jediným mocným proudem, který se nešíří do okolí.
A tak na kopci nad Krnovem je chrám, který je naplněn Láskou ze všech prožitých, přijatých a proměněných bolestí, které božská Matka prožila za každou lidskou duši, aby jí dala sílu, kterou může bolest proměnit v lásku. - Tak tedy, lidská duše, přijď do tohoto posvátného místa a dostane se ti veliké pomoci od Sedmibolestné božské Matky, abys mohla všechny bolesti svého života proměnit v lásku!
Na přelomu 1. a 2. tisíciletí se zasvěcovacími procesy v Chartres přišlo na to, že Světová duše neboli Věčné ženství celého Universa, jsou neoddělitelné od Marie, individuální osoby boží Matky, která doprovází lidstvo. Kdysi bylo vnímání Královny nebes společným vlastnictvím všech lidí. Ve starém Egyptě vzhlíželi vzhůru k Isidě, která rodí dítě Hora. Řekové uctívali Demetru v mysteriích eleusinských. A i druidové měli svoji madonu, kterou nazývali Virgini Pariturae.
Veliký dar a tajemství lidské existence spočívá ve skutečnosti, že každý jedinec, jakkoliv nepatrnou částí celého kosmu je, má ve své duši kopii Světové duše, i když více či méně latentní. Tato duše sama uskutečňuje schopnost poznání. Lidské city jsou pro duši tím, jako je potrava pro tělo. Neměli bychom přehlížet důležitý fakt, že city jako údiv, dobrá vůle, ohleduplnost, vcítivost, štědrost, obdiv a oddaná úcta jsou výživnými látkami, které přinášejí duši zdraví a sílu - a obzvláště schopnost poznání sebe sama.
2024 ©