Jen málo historicko-literárních témat se tak niterně a úzce dotýká naší české existence, jako je příběh bratří Václava a Boleslava. Tvrdí-li někteří historici, že mnohé z toho je jen legendou, nelze tím význam příběhu bagatelizovat, neboť i legenda je plodem duše národa a má mnohdy nemenší význam, než její historické jádro. Hovoří někdy archetypem i k naší psychické vrstvě národního kolektivního povědomí. I když podle jistých pramenů měl být kníže Václav posledním v duchovnu zvoleným a na zemi sestoupivším strážcem svatého Grálu, vnímání posvátnosti svatográlské vykupující síly u nás pokračovalo. Václav byl i jedním z mála, kteří tehdy ve světě dokázali skloubit kontemplaci, touhu po svatosti a schopnost aktivního politického případně vojenského jednání.
I Karel IV., veliký ctitel odkazu svatého Václava, zasvětil Karlštejn svatográlské inspiraci. Stavba je však dílem zasvěcence i po jiných stránkách. Do jejích základů byly skryty nebeské zákonitosti i magie čísel. Odtud září tajemné montsalvatské proudy do okolního světa. Otec vlasti zde propojit čtvrtou, pátou i budoucí šestou poatlantskou kulturu (měl římskou korunu, byl i německým císařem a českým králem). Hleděl jednou tváří k západu kultur, druhou spěl k východu sil budoucnosti. Řetěz ostatků mučedníků pro Kristovu pravdu, které shromáždil, symbolizuje spojení zbytků dosavadních nejčistších sil země a položení k prahu budoucí slovanské spirituality. Vše, co je do stavby zakódováno svědčí o tom, jak poctivě se zde Karel nořil do tajů mystiky, astrologie a jiných tajných věd a jak hluboce vnímal grálská mysteria. Snad vyciťoval, jak světlo svatého Grálu prosakuje zemi rosou Kristovy lásky, a jak sbory grálských duchů pějí v duchovních světech své grálské hymny, které znějí do otevírajících se lidských srdcí. Ta mohou svým duchovním zrakem vnímat světelný hrad Grálu, který působí jako voňavý květ nebes. Jeho zemským odrazem měl být Karlštejn. Od neviditelného hradu vedou nitky k plukům neviditelných strážců Grálu, jejichž chorály hřmí i hladí a dávají tušit, že v boží slávě se jednou zlo země bezmocně rozpadne a přemění. Svatográlští rytíři včetně svatého Václava s jeho bílým praporem čistoty se schylují k zemi a nechávají pršet věčné požehnání milosti. Vlévají duším, které se otevřou, světlo hvězd i poselství míru a svobody. Mikroskopické částečky této proměny se dějí ve všech lidech, kteří ve svých duševně duchovních mikrokosmech pracují na realizaci slov Nejsem živ já, ale Kristus ve mně.
Jedním z takových byl i Karel IV. Nakladatel Thomas Mayer, který vydal mj. knihu Boží přítel Horní země. Zmiňuje se i o zasvěcenci, který žil ve 14. století v hlubokých lesích Švýcarska. V jakémsi německém klášterním archivu je dokument, který uvádí, že kromě hrstky stálých žáků zajížděli k tomuto zasvěcenci občas i jiní zájemci zdaleka. Podle pramenů, které znal a sdělil mi český antroposof, kněz Obce křesťanů Josef Adamec, patřil do okruhu lidí, kteří sem zajížděli, i Karel IV., když jezdil do Francie. Byl zasvěcencem patrně silně ovlivněn. (A pouze na okraj poznamenejme zajímavost, že podle tvrzení T. Mayera byl zmíněný zasvěcenec jednou z předcházejících inkarnací Rudolfa Steinera.)
Jen málo lidí v prvních staletích křesťanství vědělo, že v Ježíši Nazaretském žila sluneční bytost, kosmická bytost, a že tím byla Země oplodněna, že ze Slunce skutečně sestoupila bytost, která dosud mohla být ze Země viděna metodami iniciačních škol jen ve Slunci. A tím podstatným u křesťanství bylo to, že mohlo být řečeno: Kristus, k němuž se znalci dávných mysterií pozvedali tím, že byli zasvěceni, Kristus, kterého mohli v dávných mysteriích dosáhnout svým výstupem ke Slunci, sestoupil do smrtelného těla, do těla Ježíše Nazaretského. Byla to centrální událost ve vývoji lidstva. Kristus z Boží Vůle sestoupil na Zemi. Byla to především sváteční nálada, ba více než sváteční, byla to nanejvýš posvátná nálada, která naplnila duše a mysli, jež v době golgotského mysteria tomuto mysteriu ukřižování porozuměly…
Jitřní dobou křesťanství v naší zemi se zabývá půvabná knížečka Záře nad pohanstvem od Josefa Lindy. Z doslovu k jejímu vydání z roku 1918 se dozvídáme, že svazečky tohoto švabachem tištěného románu se počaly po vlastech českých rozšiřovat z arcibiskupské imprese na Starém Městě koncem desátých let 19. století. Linda nazval svoji práci prostě "vyobrazením z dávnověkosti vlastenské". Básnicky zde zachytil jednu z nejdůležitějších fází našich dějin - příchod, boj a vítězství křesťanství nad domácím pohanstvím. Dílko se počátkem 19. století stalo předmětem bádání, ale pohnutkou k tomu nebyla umělecká stránka. Rozbory měly sloužit k důkazu, že Linda byl autorem básní obou Rukopisů.
Příběh svatého Václava – skoro zapomenutá Záře nad pohanstvem je znamenitá básnická práce co do obsahu i formy. Je ozdobou české obrozenecké literatury. Má svůj nesporný význam literárně historický jakožto první novočeská původní krásná próza. Podle Lindova zachovalého exempláře, který daroval Národnímu muzeu, byl text v roce 1918 s jazykovými úpravami znovu přepsán a vydán.
Kniha se vydává na cestu ke kořenům naší nejednoduché státnosti, neboť každá generace nachází ve své době nové a nové podněty a pohledy na minulost. K tomu jí však musí sloužit i kulturní odkaz předků. Je podnětem, abychom se i dnes, či právě dnes pokusili řešit trvalý problém - kdo jsme, proč jsme takoví,jací jsme a kam a proč patříme. Toto řešili už naši předkové na úsvitu našich křesťanských dějin.
Cenné na Lindově zpracování je i neschématické podání, kde nejen oslavuje křesťanství, ale i hlubokým vcítěním chápe jak půvab a smysl pohanských kultů, tak i lidské pozadí hrůzného činu Boleslavova.
Ač nevyjádřeno, probleskuje ze závěru knihy i jedno významné, avšak dnes pozapomenuté mysterium: každá mučednická smrt čistého člověka, rozníceného ideály, vlije či vzáří do duše národa očistné a inspirující síly světla duchovního poznání, které obětovatel v sobě za života akumuloval a které toužil šířit. Jeho smrtí se tyto síly uvolní a rozvanou do všeobecné mentální pláně, ze které inspirují i budoucí generace. Pravzor mučednické smrti podal lidstvu Ježíš Kristus. Není proto náhodou, že první významný šiřitel jeho impulsu v našem národě, svatý Václav, prošel též násilnou smrtí, ač za jiných okolností. Není ani náhodné, že právě v našem národě přispívali k jeho povznesení zejména ti, kteří nejvíce obětovali na svých osudech. Krev národa, infikovaná materialismem, pohodlností, nemorálností či zradami dostane tak injekci těchto obětí nové protilátky. Ty přinesou určité plody podle míry v jaké si je národ zaslouží, třeba i po dlouhé době.
Ocitujme si kratičkou ukázku tohoto nenáročného, prostě vlastenecky romantického dílka. Ponechme ji v původním poetickém jazyce našich předků. Třeba se nám z ní něco rozkrásní v krajině duše.
"Před měděnými vraty tu široký dvůr, ode vrat dvě řady sloupů. Tudy se vcházelo dovnitř. Aj, tuto sídlil vojvoda Václav.
Opodál vyvstávala hrdá Neklanka. Její vrchol mizel vysoko do oblak, kohout na ní byl podoben mouše. Tři báně na ní leskly se vůkol. Trojí zdě jako ze skály, mezi zděmi příkopy točily se kolem Vyšehradu. Množství lidstva se sem vždy hrnulo, aby spatřili velekrásu Vyšehradu, nevídanou nikdež, a aby spatřili slavného Václava.
Utišiv nářek bídného, nasytiv lačné a vykonav povinnosti, co mocnář, míval zalíbení na vyšehradské výsosti, aby se díval divům božím všudy do rozlehlosti krajin a na krásné nebe. Nebo když mrakové předháněli se v povětří a stínové chodili po krajinách přes hory a lesy - míval Václav zalíbení dívati se z vyšehradské výsosti až k večerní době. Když se stávalo temno v dolinách temnější a skály sivé a lesové černali se večerem a Vltava tratila leskot, tu vídávána stáda, z tučných pastvin brala se zvolna k domovům.
Tak jej vídávalo zapadající slunce - i vítalo jej častokráte zase nejranějším paprskem. Dnes ještě temnotou byly zastřené krajiny. Tmy ustupovaly na západ a světlela se Vltava klikatá daleko krajinami. Tu v červené záplavě prozářilo se velebné slunce a duté nebe rozkrásnilo se nad krajinami. Slunečná záře dotýkala se hor a rozsvěcovala zlaté báně na vyšehradských věžích. Tu domníval se Václav viděti, jak přichází s nebe seslané křesťanství, jak zahání smutné tmy, aby učinilo den na celém světě. Sestoupil do chrámu a jeho duch plynul v rozkošech nebeských.
Z chrámu vystoupiv bral se k povinnostem mocnářským. Na Vyšehradě uprostřed dvanácti starců, vladyků seděl na knížecím stolci. S trůnu mluvil k nim takto: Ještě jednou opakuji: hlas vdov a sirotků proráží nebesa, nechť spínají ruce k pravému Bohu. Dojde-li mne nářek jejich nad bezprávím některého z vás, budete mně i potlačenému tomu klásti odpověď. Bůh provázej vás!...“
Získal jsem kdysi scénář televizního pojednání, který napsal Václav Cílek a Zdeněk Neubauer. Režíroval to Josef Císařovský (s jeho maminkou Blaženkou, signatářkou Charty 77, mi bylo dáno krátce kamarádit). Ale jaký scénář. Věnujme se z něhozkráceně alespoň Svatováclavské cestě, jak nás po ní autoři vedou. Je duchovní páteří Prahy. Co vše na ní objevili.
Cesta propojuje staré božiště na Pražském Hradě, Karlův most a Staroměstské náměstí. Pokračování lze nalézt až v poutním místě ve Staré Boleslavi, zasvěceném obrazu Černé madony, vyorané ze země. Svatováclavská cesta je tak symbolem putování od země k nebi. U jednoho konce obraz Madony s dítětem, zachráněný, ukrytý do země a znova povstavší po nalezení pod kořenem stromu. Kapličky při Svatováclavské cestě jsou rozestaveny od sebe na délku Karlova
mostu. Na horním konci, na Pražském Hradě, je základním kamenem kaple svatého Václava jaspis, kámen apokalypsy, ale i kámen znovuzrození. A tady končí jak cesta, tak možná i svatý Grál ve viditelném světě, neboť podle jednoho podání byl po smrti sv. Václava odňat anděly viditelnému světu. Musí se zrodit v našich srdcích z vnitřní inspirace, vědomě a bez zevních pomůcek.
Tak jako zakládá Karel Karlštejn coby hrad svatého Grálu, zakládá i Nové Město podle Jeruzaléma jako ideálního místa pro Kristovo vzkříšení. Je rozvrženo jako Jeruzalém. Karlštejnská kaple Svatého kříže a pražská kaple Svatého Václava byly dvěma ohnisky mytologické moci v českém království. Karel IV. pojal kapli Svatého kříže hlavně jako podobenství hory Svatého Grálu. Podřídil tomu promyšleně i detaily, odvozené z Apokalypsy: kaple je vyložena jaspisem a drahými kameny. Tak je zde magicky zakódováno mnohé, co neviditelně působí a inspiruje vnímavé.
Stará mysteria jsou navždy vtisknuta do paměti věcí, krajiny i do zasuté paměti národa. Dokážeme-li se vcítěním do čistých sil národa přiblížit jeho duchu, napojíme se na průduchy těchto sil a esenci těchto událostí a pohnutek k nim a obnovíme si i jejich atmosféru.
Napojením na celistvost nadčasového národního cítění při vší národní skromnosti, pokoře i vědomí negativních národních rysů se dostaneme blíž ke zdrojům, ze kterých pocházíme v inkarnaci této
národnosti. Naopak emotivním napojováním na karmu národa, na jeho kalné mentální proudy, davovým pohledem materialistické chtivosti a netrpělivosti si národní karmu zhoršujeme a pohled do dění národa zkalujeme.
Někdy i nepatrná věc ve hmotě má obrovský význam pro ducha. V centru Prahy byla po dvacet let komunistické totality ještě jedna drobnost, která však vytryskla z čisté duše pražského dlaždiče. Milan Špůrek upozorňuje na to, jak se objevilo před budovou Uměleckoprůmyslového muzea tajné znamení. Na právě předlažďovaném chodníku vytvořil dlaždič - anonymus siluetu lidské postavy s rozpřaženýma rukama. Je to v blízkosti Filosofické fakulty University Karlovy, kde Jan Palach v roce 1968 studoval. Skrytomluva lidského samoznaku v dlažbě chodníku, tajný kód neústupného skrytého odporu proti totalitě. Prosté a lapidární dílo lidového vzdoru zde pod nohama milionů chodců odolávalo tupému režimu plných dvacet let. Režim po jeho sebeupálení už nedovolil přejmenovat zdejší náměstí Krásnoarmějců na Palachovo, ba jeho ostatky nesměly „provokovat“ ani na olšanském hřbitově a byly převezeny do Všetat. Tradiční česká sveřepost, vyjadřovaná alespoň tajně, zde vítězila na jiné úrovni.
Žila byla, a možná ještě žije, Angličanka Karin Jarman. Získal jsem od ní kdysi souhlas ke knižnímu publikování jejího zlomového životního prožitku – půlroční pěší pouti z britského Stroudu na český svatográlský hrad (publikovaly i antroposofické zdroje). Mimo jiné tam píše: Když jsem potom přišla na hrad, bylo mi dovoleno navštívit naprosto všechno, co jsem chtěla a mohla jsem tam strávit času co hrdlo ráčilo. Byla jsem připravená k přijetí tohoto zážitku. Když se ohlížím zpět, je mi jasné, že kdybych došla na Karlštejn v dřívějším rozpoložení, nebyla bych schopná si tak hluboce vážit toho, s čím jsem se tam setkala.
Stezka stoupající k hradu, ačkoliv nebyla značená, mne vedla dlouhým úsekem zalesněné krajiny, až jsem měla opět pochybnosti, jdu-li správně. Náhle se mezi stromy objevily věže hradu. Vyšla jsem z lesa a uvědomila si, že jsem se úplně vyhnula všem těm stánkům, které lemují silnici k hradu, a mohla jsem být ušetřena všeho toho povyku. Přijali mne jako někoho, na koho už dávno čekali. Měla jsem svou vlastní průvodkyni, která mi otevřela všechny dveře, o něž jsem požádala, a dovolila mi zde tolik času, kolik jsem chtěla. Jako první mi ukázala kapli Panny Marie, kde se stále ještě konají příležitostné bohoslužby. Její stěny jsou vyzdobeny nádhernými freskami zobrazujícími Apokalypsu, ženu oděnou sluncem a s měsícem pod nohama, hvězdy nad její hlavou – byla to nádhera sama. Odtud mne průvodkyně vedla do úzké prostory, známé pod označením hrob, která ústila do kaple sv. Kateřiny. Byla to soukromá meditační místnost Karla IV. Kaple není vysoká a je vykládána polodrahokamy lemovanými zlatem. Dokonce i nyní se zdá být toto místo prosyceno velmi zvláštní atmosférou vyvěrající z důvěrných hovorů mezi člověkem a duchovním světem. Všechny portréty Karla IV., které jsem viděla, vyzařovaly královskou důstojnost spojenou s výrazem soucítění se všemi lidskými bytostmi.
Posledním a nejvzácnějším místem, kam jsem byla zavedena, byla kaple sv. Kříže, nacházející se v prostředním podlaží největší věže. Na stěnách podél schodiště jsou fresky s výjevy ze života dvou nejvýznamnějších světců českého národa: svatého Václava a svaté Ludmily. Když jsem stoupala do této nejcennější kaple, stála jsem v úžasu a pozorovala dokonalé proporce tohoto prostoru. Klenutý strop je zcela pokryt zlatem se zasazeným českým sklem představujícím hvězdy, slunce a měsíc. V době Karla IV. asi jiskřilo ve světle svící. Na stěnách je největší soubor středověkých maleb na světě v provedení mistra Theodorika. Na tenkých strunách visí velké drahé kameny symbolizující planety. Je to místo, kde byly uchovávány významné relikvie a také korunovační klenoty…
Záměrem Karla IV. bylo vytvořit prostor, který měl představovat Nový Jeruzalém, představa věcí budoucích, kdy naše duševní síly budou tak transformovány, že se svou krásou, čistotou a transparentností budou podobat drahým kamenům a kovům. Čechy byly v té době ústředním místem pro alchymisty, mistry v transformaci hmoty, což se mimo jiné projevilo ve vysoce vyspělém umění výroby barevného skla. Ta je proslavuje ještě dnes.
Stála jsem v kapli svatého Kříže a v mé duši vyvstával hluboký pocit naplnění a vděčnosti, poznání, že jsem na správném místě, a myslila jsem na všechny ty, kdo mi svým porozuměním pomohli a kteří mne v myšlenkách doprovázeli. V této překrásné kapli svatého Kříže mne zrcadlový obraz kosmu naplnil drahocennými věcmi, z nichž každá měla svůj význam a místo a přispěla k zážitku prostoru naplněného bytím. Cítila jsem, že je to ta nejnádhernější věc, kterou jsem kdy viděla. Vnímala jsem harmonii proporcí celého tohoto prostoru. Nade mnou byl zlatý strop s hvězdami z českého skla a stěny vyzdobeny drahými kameny. Cítila jsem se být obklopena bytostmi a prožívala jsem, jak se zde scházejí myšlenky všech lidí, kteří mne v duchu doprovázeli na této cestě. Velmi silně jsem vnímala, že mi bylo požehnáno. Vzdala jsem díky za bezpečné završení mé impozantní cesty...
Po dokončení své půlroční cesty se Karin vrátila běžnými dopravními prostředky domů. Krátce poté, při procházce po kopcích s přítelkyní, zachytla kotníkem za kořen a ošklivě si zlomila nohu. Říká, že se to stalo ve chvíli, kdy pro ni bylo po jejím návratu stále ještě těžké přestat chodit. Tato nehoda ji v okamžiku přinutila k naprostému zastavení. V minutě, kdy se to stalo, pocítila, že to nějak souvisí s jejím andělem a s její cestou. Krom vytvoření nového vztahu s jejím manželem, který se o ni po půlročním odloučení staral, to mělo i ten význam, že se nemohla vrhnout zpět do rušného života. Od své cesty má novou sílu a přesvědčení o duchovním vedení v našem životě.
Prosvětlování zemské atmosféry mučedníky.
Umírá-li člověk pro své přesvědčení o pravdě, kterou je plně proniknut, přenechává zemi sílu své krve. Krev je podle naší individuální kvality nositelkou buď nižších astrálních pudů a vášní, nebo čistoty a záře duchovního Já. Proto se s čistou krví pojí vysoká moc, produchovňující a posvěcující vše, kde byla prolita či obětována (nemusí jít vždy jen o prolití fyzické krve, ale i o jiné formy dobrovolného, tedy ne karmického mučednictví, jako je upálení, umučení, smrtelné zranění a jiné). Byla-li tedy oběť přinesena z hlubokého a nadšeného přesvědčení, které měl spravedlivý a moudrý člověk pro Pravdu, Právo a Spravedlnost nebo z víry v Boha, pak vysoké duchovní síly, které tímto člověkem procházely, byly jeho smrtí uvolněny ve prospěch celku (kmene, národa, lidstva, Země). Z krve mučedníků se uvolňuje a šíří síla obrození, zčistění mentální atmosféry a jejího prosycení nábojem obětovaného. Na tyto síly se mohou v budoucích dobách vnímaví jedinci napojit a snáze tak jít ve šlépějích obětovatele, jehož ideje zachytili. Niterný plamen jeho božského zápalu pro Pravdu, který jej naplňoval a rozohňoval, je pro lidstvo esoterním Světlem i opěrnou Silou a pro svého nositele základem těla Blaha, těla budhického. Je to následování příkladu největšího mučedníka, Ježíše Krista, v myšlení na druhé a ne na sebe. Podle duchovní úrovně obětovatele přetváří po jeho smrti vlna ohně nového života celé generace i Zemi samotnou a upravuje poměry vyzářením světelného Plamene do mentální atmosféry Země. I příslušníci dalších generací mohou být více či méně, podle svého stupně a povahy, bezděčně inspirováni či prosvětlováni silami mučedníka. Následníci pak mohou vytrvat v pokračování této činnosti, v onom proudu vývoje tím, že obětují svou práci, lásku, že v zájmu práce na ideálu společného úkolu se zřeknou svých osobních přání a závislostí, které bývají přítěží. I to je forma oběti poté, co se "naplnil počet usmrcených u oltáře Páně."
/Pozn.: Na podnět presidenta Lyry Pragensis Milana Friedla jsem počátkem 90. let vypracoval na toto téma scénář pro Lyru. Nedostal se však na pořad kvůli zániku Lyry./
2024 ©