O tom, kterak „díky“ námi zvolenému Babišovi vzkvétá ceské krádežnictví, cteme denne. Nekteré naše oblasti se topí v bahne. I o tom cteme denne. Potrebují naši modlitbu a pokud možno i pomoc. Pripomenme neco o naší vlasti hezcího. Výškový protipol zaplavených udolí jsou treba i rozhledny. Na Magazínu Aktuálne.cz jsem se docetl, že jsme „zeme rozhleden“ (odkaz viz dole). Pokouším se to dát do souvislosti s naší národní povahou. Možná to souvisí i s tím, že nemáme more, rozhled na nekonecné horizonty, tak to nahrazujeme takhle. A taky že máme ruznorodou, asi nejmalebnejší krajinu v Evrope a nekolikera horstva na hranicích, tak je na co koukat. A možná i s tím, že se u nás málo cestovalo do ciziny, tak se hledaly víc krásy doma, kvetla tady domácí turistika a opevování krás vlasti. A taky je to i tím, že když jsme upeli pod Rakousko-Uherskem, a upení nám vždycky šlo, tak jsme si chválili a obdivovali to naše domácí.
A snad to souvisí i s tím, že naše národní duše je duší hudební; tolik výkonných muzikantu po mestech i venkove, i skladatelu nemel na pocet obyvatel ve svete žádný národ. Tak jako treba Má vlast - takový symfonický cyklus taky nikdo nemá. Tak si to tu máme rádi (spíš ti predci, dnes už tak ne) a rádi se na to koukáme. (to byla cást mého mailu)
LZ: „O neco bližší mi jsou ty staré rozhledny, i stoleté - vnímám, jako by vynášely k nebi všechnu tu radost a nadšení lidí, kterí na ne za krásného pocasí vystoupají, rozhlédnou se do kraje a je jim slavnostne. Ty novejší si na takový dar navíc musí ješte pockat.“
Vzdálenejší asociace: Pri ctení „Pastýrky putující k dubnu“ jsem si predstavoval, jak se z ruzných kopecku rozhlížela po krajine. To bylo ovšem kdysi dávno kdesi na jihu. Byl to príbeh, který v kolibrím vydání (asi tak 8x8 centimetru) vydala v 70. letech Lyra Pragensis. Taky jsem pro ne pripravoval nejaký porad, treba Na skále vypucel kvet – malinko o Jane z Arku, nebo jiný o Drtikolovi. Dramaturg Lyry Jirí Kutina mi tehdy napsal delší básen (bohužel jsem ji nekam zaštrachal – trestuhodne). Na Lyre jsem se seznámil i s Tánou Fischerovou. Bylo to pri prezentaci (nepoužívám slovo krest, to bylo vytvoreno pro zaslíbení cloveka Kristu) mé knihy o Drtikolovi snad koncem roku 1994, ucinkovali tam i Stepán Rak a Alfred Strejcek. Ukázky mel císt i Mistr Josef Kemr, obdivovatel Drtikola, ale tesne pred tím byl prevezen do nemocnice (tehdy naposledy, už se z ní nevrátil).
No a ta Pastýrka putující k dubnu – co ten titul znamená? Tehotné pastýrce predpovedel lécitel, že kvuli špatnému uzpusobení pánve porod neprežije. Mel nastat v dubnu. Je to pusobive vyprávené.
Muj tehdejsí prítel Milan Friedl, reditel Lyry Pragesis (to jeste byla v Sternberském paláci) vydal ješte na sklonku komunismu nekolik kolibrích pokladu svetové literatury, a bez ideologické cenzury, protože to bylo udajne jen pro prátele Lyry. Vydal napríklad O statecném Rámovi a verné Síte, Tristan a Isolda, Ajnahíta aj. Chtel ze mne udelat zkusebne na rok dramaturga Lyry, ale protoze mé nápady na porady by lidi neprilákaly, sešlo z toho. Sešlo i z toho, že mne opakovane lákal do staronového filosoficko-mystického smeru Mazdaznan, kterým se dusledne zabýval. Naopak plodná byla tehdy spolupráce s kulturne vsestrannou Ivankou Tetourovou, se kterou mne seznámil. Umoznila mi udelat pro stanici Vltava uz kolem poloviny 90. let nekolik poradu o anthroposofii, waldorfskem skolství aj. (nevím, ze by nynejší anthroposofové neco podobného podnikali). Byly na to zajímavé ohlasy. Nasmeroval jsem ji i na Jana Dostala. Na Vltave jsem pak v poradu Excerpta seznamoval napriklad se Steinerovou Theosofii aj.
Z Ajnahíty jsem si tehdy opsal jednu z Perel:
Perla 1
Mazda a Ajnahíta
- Tam, kde reka Svampu zacíná zrychlovat svuj tok
a speje odevzdat své penivé a sycící vody jako posvátnou dan Brahmaputre,
- tam, kde otec Sol vrhá casne zjitra první chvejivý pohled svého zárícího oka
do uzké roviny obklopené stenami stupnovite zdvíhajících se hor,
- tam, kde koruny stromu se v sebeobrane vyhýbají kopytum tryskem pádícího ore, v jehož sedle sedí Vát, slepý majestát vetru,
- tam, ano tam, kde se kráva teší volné, bohaté pastve na tisíci vrších,
vracejíc se za soumraku pokojne do domova svého ochránce,
- tam, kde pod hvezdou Mah, dárkyní plodnosti, vyráží obilí do plných a težkých klasu, kde je domovem Tir, udelovac deštu,
- tam, kde na jednom ze stupnu prírodního amfiteátru stávalo kdysi nízké a skromné stavení,
- tam je príbytek, jenž mel být uchován v pameti príštích pokolení,
jako symbol lidského snažení a dosažení.
- Toto malé obydlí ukrývalo vrcholný výtvor prírody, božskou dívku Ajnahítu:
Ajnahíte bylo pouze deset let, když opásána svým tradicním bílým hávem stála s rozepjatými pažemi
s tvárí obrácenou k vycházejícímu slunci, aby prijala své ranní požehnání. Tak tu stála, v plnosti své telesné krásy, zdobena rychle se menícími barvami rodícího se dne.
Její zlaté vlasy se vzadu dotýkaly zeme,
její oci byly modré jako azurová obloha,
její tváre plné ohne jako plameny poledního slunce,
její rty ružové jako letní jitro.
Cisté bylo její telo, cistší než cerstve napadlý sníh Hímaláje. Najednou, jakoby zázrakem, se nebesa rozestoupila a s rozbreskem dne povstalo slunce, jako knížecí ženich v plnosti svého majestátu a pred jeho žhnoucí zárí se zjevila tvár Mazdova.
Proudy mekkých jitrních vánku zanesly k uším Ajnahíty hlas. A ona, pohroužena do svých svatých povinností, se takrka ulekla, když jej uslyšela:
„Ajnahíto!
Ty kvetino ráje, sláva tobe!
Sláva tvému rodu
a natisíckrát sláva tomu nejkrásnejšímu ze všeho krásného:
Sláva vykonávání pravého náboženství!“
Ajnahíta se poklonila pred jeho majestátem, rkouce:
„Muj pane! Muj Bože!
Sláva tobe a všemu tvému tvorstvu,
které je tak podivuhodné, tak vznešené,
že pouhá jeho prítomnost mi stací, abych vedela, že jsi.
Požehnej mi,
aby mi byla dána síla k vykonání mé povinnosti
zušlechtit poušt a promenit ji v ráj,
v ráj, který by mohl obývat Buh
a jeho spojenci!“
„Ajnahíto!
Zasad semena ke své vlastní sláve i semena na mou památku,
a já splním tvé prání.“
Dríve, než mohla Ajnahíta opet promluvit, nezbylo po videní ani stopy, ani vzpomínky.
Ajnahíta pripravila oba záhony:
jeden na východní strane – na pocest Mazdovu,
druhý hned vedle prvního - pro sebe.
Do obou záhonu zasadila Ajnahíta zlatou slunecnici a semena klícila v obou záhonech. Ajnahíta pecovala o obe kvetiny nežne, ale kvetine Mazdove venovala obzvláštní pozornost a strežila ji obzvlášt žárlive. Zahánela z ní mouchy, vcely, motýly a jiné tvory, omývala s nejnežnejší pécí každý její list, každou vetévku a kropila pudu znovu a znovu, i za poledního žáru. A když byla vlhkost prílišná a Ajnahíta videla, že se kvetina sklání k zemi, tu ji zastinovala a opatrovala s nejnežnejší láskou.
Avšak, k jejímu velkému zármutku, kvetina Mazdova neprospívala. Naproti tomu její vlastní kvetina, kterou považovala za zanedbanou, se vypínala do vzduchu s hlavou vztycenou a s listy syte zelenými, plná nejbohatších barev a oleje. Ajnahíta bledla a její smích se promenil v slzy zármutku.
A prece se dále namáhala, mnoho premýšlela a o mnoho se pokoušela. Prece však kvetina Mazdova uvadla a zemrela.
Otec Ajnahíte predcítal z Knihy králu, matka ji utešovala nejnežnejšími prupovedmi z Knihy domova. Ajnahítu však nebylo možné utešit.
Za chladného podvecera, koncem letního období, klecela Ajnahíta pod Stromem moudrosti a vylévala svuj zármutek pred Mithrou, bohem širých pastvin, který obdaril její dum nejzdravejšími ovcemi a nejlepšími kravkami a obštastnoval je svým neustálým požehnáním.
Mithra jí odpovedel prostrednictvím Váta, verného posla, jenž oznámil príchod Mazduv. Loucící se slunce se práve chystalo ukrýt za obzor, zasnežené vrcholky hor zrudly a vzdušný vánek šeptal z nejposvátnejších jmen, jméno Mazda. Ajnahíta pozvedla oci vzhuru k výšinám a žasla nad oslnivým dílem Pána. Videla ho v rose svých slz i v paprscích západu, videla ho na horských vrcholech, videla ho ve vlnení travin pred sebou, v nichž se zvedl mekký vánek, aby ochladil její horoucí celo.
„Ajnahíto! Proc pláceš?“
A Ajnahíta odpovedela: „Ty, který vytváríš všechny tyto svety a propujcuješ všemu moc a slávu, ty to víš.“
„Ajnahíto! Trebaže znám tajemství lidských srdcí, nemohu to projevit.“
„Pak víš, ty nejsvetejší na nebesích, že se mi nepodarilo vypestovat kvetinu na pamet a oslavu tebe.“
„Ajnahíto! Klenote cisté radosti, požehnaná jsi mezi požehnanými:
Tvá láska a tvuj soucit jsou láskou i soucitem tvého Pána! Slyš, co ti odhalí Dobrá Idea…“
Ajnahíta stála jakoby pohroužena do svých snu a když z náhlého popudu otevrela oci, uzrela Dobrou Ideu… Za ní stál hluboký Stín Noci, neklidne se pohybující a vrhající na tvár zeme nejohyzdnejší fantomy. Ale Ajnahíta znala význam tohoto zjevu. Vedela, že kdekoli se projeví Dobrá Idea, doprovází ji její opak – protivník, který je stále pripraven predkládat v rychlém sledu k zámene vedoucí otázky a vylákat tak lidskou mysl na bitevní pole nespokojenosti a nekonecného pokušení.
Ajnahíta proto odvrátila zrak, aby mohla naslouchat Dobré Idei. Ta jí ze všeho nejdríve pripomnela, že není v rádu vecí, aby Pán podával vysvetlení.
„Ajnahíto!“ pravila Dobrá Idea, „Tvé usilí je zaznamenáno a tvé zámery podrží pamet.
Budiž ti požehnáno tvé usilí. Ale pamatuj:
Celému stvorení vládne zákon a rád,
a nic, co není v souladu s vulí Pána, nemuže mít místo ve vecných zámerech.
Zasvetilas´ svou lásku Pánu tím, že jsi venovala všechnu svou péci kvetine.
Ale tvá horlivost pritom prerostla v žárlivost.
Tvým práním bylo zalíbit se Pánu a to i na ukor ostatních povinností:
Tím, že jsi nad kvetinou ustavicne bdela,
vzalas´ inteligenci semene príležitost rozvinout plnost jejího života.
Tím, žes´ odstranovala hmyz a brouky, jsi ji oloupila o její právo
vyvinout sílu odporu a sebeobrany a tak ses rušive vmísila do vecného rádu vecí.
Jak mohla kvetina Mazdova vyvinout své vlastnosti,
když jsi vzala na sebe sama její rust, jenž prece nemuže být tvou vecí?!
Tvá nevázaná láska udusila ve slunecnici poslední jiskru života, takže uvadla a zemrela.
Kdyby všichni tvorové zasvetili svuj život Pánu s láskou takto neznající míry,
zmizela by nám sama prítomnost Boží z ocí.
Na tobe je pouze, pripravit dobre pudu, za což ti bude séme vdecno.
Je-li rocní období suché, musíš zalévat vcasne zrána,
nikdy však za poledního žáru, a zvecera jen málo.
Jen tehdy, když hrozí listum poranení nebo když je hmyzu príliš mnoho,
je tvou povinností odstranovat jej.
Dávej všem vecem volnost!
Tak budeš nejlépe konat svou povinnost.“
Zatímco poslední slova slabe doznívala, ukládala se príroda k spánku.
A Ajnahíta pocala odríkávat své modlitby a vzývání.
2024 ©