O mém nesetkávání s Václavem Havlem.

Trochu se mi ledacos oživilo poslechem eseje Václava Havla na Vltavě, prosloveného v Oslo.

Škoda. Jsem v mnohém flegmatik a mentální lenoch. Tak jako jsem na jiném místě psal o mém nesetkání s Martou Kubišovou (později jsem jí o tom ovšem řekl a zasmáli jsme se), bylo tomu i v případě několika jiných vzácných lidí, zejména Václava Havla. Ač četl některé funkoviny a vyjádřil písemné souznění, čehož si vážím, nešel jsem v možném kontaktu dál, patrně abych si nepřipadal jako hochštapler nebo co já vím proč. Možností bylo několik a vždycky mi chyběl přijatelný pádný motiv. Posedět si a říkat mu, jak ho s úctou a obdivem sleduju od sedmdesátých let - k čemu to. Kdysi jsem byl s kamarádkou Mášou Svobodovou u známých v Kroměříži a při jejím telefonátu s paní Dagmar padla i nabídka návštěvy u Havlů a že pro nás pošle helikoptéru. Nevyužili jsme, ale Máša pak došla k panu presidentovi v domluvenou dobu po svých. Ač se s VH znala již z návštěv na Hrádečku, dopadlo to prý přesně tak, jak jsem se obával, že by to dopadlo i se mnou. Ve vymezených dvou hodinách najednou nebylo žádné téma hodno naléhavého či užitečného otevření, navíc si připadala (a já bych si taky připadal)  že okrádá pana presidenta o drahocenný čas... Bylo to najednou rozpačité. Měl bych ze sebe asi i já nehezkou pachuť  a to bych v sobě pak nosil doživotně. Říkal jsem si, že spíše by byla přijatelnější nějaká neformální příležitost. A když přišla, ani tu jsem nevyužil. Když mne zval Štěpán Rak do Dlouhé ulice v Praze na nějakou volnou společenskou událost (mj. prezentace jeho CD Čaje) s číší vína, kde mezi několika pozvanými byl i Václav Havel, byl jsem líný vytáhnout večer paty z domova. Rozumíte tomu? Já taky ne.

A tak zůstalo aspoň při tom občasném písemném styku. A - a to dodávám spíš jen potichu - u vysílání všech dvanácti zodiakálních sil, aspoň podle omezených lidských schopností, panu Václavovi v jeho dvou nejtěžších zdravotních situacích, kdy bylo nutné v neviditelném světě čelit silami bílé magie útokům černé magie proti němu, usilujícím o jeho život (vyslali a umístili nad postavu nemocného Havla magicky nabitý útvar - elementál, který měl zhoubně působit až k úmrtí. A to bylo nutné rozpustit.).   Zdroj se poté údajně ozval - s nenávistnou nadávkou, že velkou překážkou jejich smrtícího působení byla láska paní Dagmar. Podobnými zodiakálními silami bylo možné zprvu trochu obalovat jeho duši i po jeho odchodu Tam, kdy se stal po prokonání lehčí kámaloky částečně něčím jako strážným duchem naší vlasti, podobně jako náš hlavní vůdčí duch -  TGM. O tom jsou ale jiné články na tomto webu, větinou z doby krátce po jeho úmrtí (pamatuju-li si dobře, jeden článek jsem sem souhrou "náhod" umístil asi hodinu po jeho odchodu, aniž jsem v té chvíli o jeho odchodu věděl). Podobně jako v některých pohnutých či zvratových situacích, i po odchodu VH se národ (jeho větší část) dostal do částečného napojení na naši národní duši, její posvátné působení bylo tehdy málem "hmatatelné".

Ještě poznámka k jeho eseji o nenávisti: malé porovnání: V době, kdy média za něco kritizovala jeho čerstvého nástupce, nepřihřál si VH žádnou "polívčičku", ač k tomu situace přímo vybízela, ale naopak objektivně a neosobně novináře upozornil, že zažil, jak ujmutí se této role není snadné a tedy že se přimlouvá, aby jeho nástupce byl prozatím šetřen (bylo to v době, kdy Václav Klaus po nástupu do funkce až zběsile likvidoval v hradních prostorách veškerou výzdobu, kterou zde VH navrhnul). Zatímco usiloval, aby i u něho vítězila pravda a láska nad lží a nenávistí, u jeho nástupců vítězí lež a nenávist nad pravdou a láskou.

Když jsem byl počátkem 90. let pracovně za paní Janou Smolanovou - presidentem jmenovanou jako vedoucí jeho kanceláře na vyřizování stížností a podání, zaslaných presidentovi, která měla velice blízko k duchovním naukám, nasál jsem při soukromé prohlídce Hradu ledacos snad ještě z dob Masarykových (ba i jsem se směl posadit do Masarykovy pracovní židle). Byly to prostory skutečně důstojné, komunisti nestačili vše poničit a rozkrást (ledacos  ovšem ano, například umyvadlo z této pracovny, které bylo vzácným uměleckým dílem, nechal Husák odmontovat a odvézt k sobě domů). Havlem obnovená důstojnost těchto posvátných prostor, zasvěcených službě vlasti, se nyní opět vytrácí. Snad úměrně tomu, jak se vytrácí étos národa.

Tedy se s tím opět svěřuju ex post aspoň na těchto stránkách.