Když jsem v dětství o prázdninách sedával na povoze, taženém koňmi, po jízdě a pozoroval, jak se za námi pluhem oraná zem kypří a nové vrstvy se vystavují slunci, bylo to úlevné, ba až tvořivé. Možná v tom byl jakýsi skrytý životní archetyp. Takto jsem to samozřejmě ještě nazvat neuměl. A možná i ta takzvaná duchovní cesta by se dala označit jako naše zapřahání se do pluhu a orba. Martin Dohnal vyhledal a poskytl nyní toto: „Jakýsi kronikář Horosedel na Písecku – Matěj Hřídel – napsal v 80. letech historii zemědělské malovýroby na Písecku – má to tři díly a každý lze v Prácheňském muzeu koupit za deset korun – je to velmi pozoruhodné a cenné dílo.
U orání začíná kapitola touto básní – jen mne to utvrzuje v tom, že ruční orba byla jedna z nejposvátnějších božských forem bílé magie:
Oráči!
Kolikrát za život jsi oral toto pole?
Kolikrát jsi je přešel a kolik kroků udělal za pluhem?
Kolik kapek potu spadlo z tvého čela do vyorané brázdy?
Kolik síly jsi vynaložil na pevné držení pluhu v brázdě?
Kolik myšlenek a úvah prošlo tvou hlavou, když jsi kráčel za pluhem a byl na poli sám, jen s potahem a ptactvem, které tě obletovalo, zpívalo a v brázdě za tebou sbíralo hmyz?
Kolikrát jsi pohladil očima ty pěkné, vyrovnané a zemí vonící brázdy?
T o s e n e d á a n i s l o v y v y j á d ř i t ! “
A Martin Dohnal pokračuje:
„Bývala to opravdu hezká podívaná na oráče roztroušené v polích, jak někde orali s kravkami, tam zase s koňmi nebo voly. Vzpomínáme si na jejich chlapské postavy, opálené tváře, jak přihnutí kráčeli brázdou a upracovanými, mozolnatými dlaněmi pevně svírali kleče pluhu. Nebyla na nich vidět omrzelost z těžké práce, naopak vyrovnané brázdy byly důkazem jejich láskyplného vztahu k půdě. Den za dnem orali pole rádi a se zpěvem.
Zapřáhli do pluhu, přišroubovali ostré želízko, obešli potah, polaskali se s ním a promluvili na něj slovo, kterému rozuměl, pohladili ho, vzali do rukou kleče pluhu a řekli: „Hyje“, nebo „Tak jdem, Straky!“. Potah zabral, za pluhem v brázdě vykročil přihnutý oráč. Viděl, jak se půda převrací a jak se matka země ukládá k zimnímu spánku, k odpočinku, aby byla příští rok připravena k zasetí nového zrna. Občas dal oráč potahu odpočinout, sám také odpočíval, posadil se na hřídel pluhu a pokouřil.
Orání mělo své kouzlo. Oráči v polích rok co rok dávali podzimní krajině zvláštní ráz. Až nadešel čas, kdy bylo dooráno poslední pole – poslední brázda. Hospodář – oráč složil pluh, přistoupil k potahu, pohladil ho, sám se pak rozhlédl přírodou a očima pohladil svá pole, kterým také poděkoval za vydatnou úrodu. Pro tento rok se s nimi rozloučil.“ - Tolik Martin Dohnal.
Jistě je to jen náhodná slovní podoba, ale oral-li rolník, pak je tu podoba s dávným heslem Ora et labora - Modli se a pracuj. I mnohým našim předkům byla práce modlitbou.
Ona je tu s tím oráním a českým národem pradávná souvislost. Antroposof Josef Král proslovil skoro před sto lety přednášku s trvalou platností. Osvětluje, že ve svatbě věštkyně Libuše s Přemyslem Oráčem, s člověkem, jenž proorává zemskou půdu, je obrazně líčen začátek nového vývojového stupně české národní duše. Přemysl je řecky Prométheus. A ten byl první, kdo… Vyjměme si z toho dále část.
Z Čechů vzešel první mýtický kníže Přemysl, oráč, zasvěcenec vnitřního řádu země, který umí zacházet s plodivou silou přírody. Ví, kdy má orat, aby zem plodila a život zůstal zachován. Jeho ženou byla kněžka Libuše, představitelka intuitivní moudrosti, která žila v přímém kontaktu se skrytým dechem života. Jejich svatba je obrazem posvátné hry, spojením nebes a země.
Z Přemyslovců se odvozuje první rod českých knížat, později královská dynastie, jež vyústila v hodnost císařskou. Jméno jejich mýtického zakladatele je slovanskou podobou řeckého Prométheus – ten, jenž je obdařen prozíravostí. Zatímco Prométheus řeckého bájesloví přináší oheň z nebes na zem, posláním a dědictvím rodu Přemyslova je cesta opačná – vzestupná: navrácení země nebesům, odkud se snesla. Také jméno kněžny Libuše patrně souvisí se starořímskou bohyní Libyssa – bohyní plodnosti, příbuznou Artemidě (v Římě je dosud místo označované jako Libyssus Campus – Libušino pole).
Legenda Libuši připisuje založení Prahy, kterou v prorockém vidění spatřila jako „město veliké, jehož sláva hvězd se dotýkati bude“. Když Libušino poselstvo bylo přivedeno jejím koněm k Přemyslovi, aby jej povolalo na knížecí stolec, vypřáhl Přemysl býky, jimiž oral (býk je symbolem zemské síly), a ti se hned vznesli do nebes. Brázda zůstala nedooraná: to předznamenalo jistou nedokončenost, věčnou nenaplněnost vzmachu duše našeho národa k nebesům. (Je možné, že oním prorokovaným Městem Velikým byla viděna nejen Praha, jak se traduje, ale Nový Jupiter, biblický Nový Jeruzalém - Kosmos Panny, další stvoření Země, kde již nebude panovat zlo. Pozn. KF)
Z jejich potomků vzejde kníže Václav – první světec a nejvyšší patron země české. Dle jistého podání měl prý být dokonce posledním zvoleným strážcem svatého grálu…
.oOo.
Čech byl bytostí éterně působící, polobohem jako například Gilgameš. A jako duch Eliášův působil v pozemském těle Nábotově, jak nám líčí R. Steiner, tak podobně působila také éterná bytost Čechova. Čech byl věštec, zákonodárce, do božských tajemství zasvěcený veleduch - podobně jako Mojžíš. Lech byl Čechův důvěrník, byl jeho pravou rukou. Stál více na zemi a vykonával, co Čech nařizoval, podobně jako vedle Mojžíše stál Áron.
… Dále báje vypravuje, že Čech byl božstvem v lidské podobě, bytostí, jíž jsou poddány všechny zemské síly, jíž slouží čistí duchové. Bohové nebes sestupují sami, mluví-li Čech, uznávaný bohy za hodného pohledu do jejich tváře. Legenda dále líčí, že se nový nositel Ducha národa ještě necítil hoden vznešeného rozkazu duchovního a že "se skryl v nejtajnější komnatě znovu na tři dny a noci, aby vzýval bohy o pomoc a čerpal moudrost, jíž vyžaduje toto nejdůležitější povolání, tam, kde prýští".
Mezitím, co Čech vnořen do meditací dlel ve svatyni své tvrze, hořely na horách a v lesích obětní ohně a zaznívaly chvalozpěvy, zpívané bohům a Čechovi. Lid, rozložen kolem tvrze Čechovy, viděl padat z oblohy hvězdy na střechu tvrze a mluvilo se o tom, že uvnitř bylo slyšet zvuky a hudbu nebeských sfér. - Kněží vypravovali, že viděli Čecha vznášejícího se v oblacích, že duchové obklopovali jeho čelo a že pod jeho nohama se rozšiřoval ohnivý proud. Co zde líčí báje, jsou pravé imaginační zážitky.
A pak přišel Čech, když třetí noci stál na nebi úplněk. Přišel v bouři a vichru. Blesk následoval za bleskem a hrom rachotil. Nebesa hořela a země se chvěla. Věštci předpovídali důležité události. Tu projel nebem blesk, následovala hromová rána a vztyčené modly ležely roztříštěny v prachu. Pojednou stál Čech uprostřed lidu: Bouře umlkla, žádný hrom již nerachotil. V tiché nádheře svítil zase úplněk uprostřed třpytících se hvězd. Vůně vystupovaly ze země; bylo, jako by živly slavily příchod Čechův a vzdávaly mu hold.
Nastal významný okamžik v dějinách národa, počala nová vývojová epocha, a to epocha, v níž se zde několik ještě nesjednocených slovanských kmenů mělo stát jediným národem - národem českým, pod vedením vznešeného praotce Čecha. Nikoli ve znamení dosavadních přírodních bohů měl se dít další vývoj, nýbrž ve znamení Čecha a bohů, jimž sloužil on.
Když nastalo ticho, promluvil Čech: - Slovanští mužové! V této půlnoční hodině, v níž nesmrtelní bohové kolem nás se vznášejí a každá tajná moc je v činnosti, slyšte, co jsem nalezl v knize osudu. Tam odkud vystupoval úplněk, kde slunce, vládce dne, zapadlo, tam vám připravují nesmrtelní vaše bydliště. Poručili mi, abych vás tam dovedl. Vzhůru, opustíme tuto zemi! Od východu na západ měl praotec Čech vést národ - na západ, kde svítí úplněk, kde se měl vyvíjet intelekt, kde člověk měl ztrátou své spojitosti s duchovnem a zabýváním se hmotou dospívat k osobní svobodě.
A Čech přísahal lidu před tváří nesmrtelných bohů: - Chci být a zůstat vaším vůdcem, přítelem a rádcem; budu se starat o vás až do posledního dechu, ano, ještě až za hrob v zásvětí... Nikdy, mužové, Čech se od vás neodloučí. I tenkráte, až mé mrtvé tělo se rozpadne, bude můj duch ještě zastiňovat Slovany, vést a chránit je. Když jitřenka zvěstovala příchod slunce, zdvihl se lid a tažení počalo. Napřed na bílém koni jel Čech, na černém vedle něho Lech, před nimi nesl hlasatel žlutý prapor s černým orlem na bílém poli, původní to znak Slovanů.
Přejděme další líčení báje, jak Čech musel obstát v těžké zkoušce, když náhle v hlubokém lese se mu objevila Rusovna (Velká matka), slovanská pramáti, s níž Čech dosud byl spojen láskou, a obvinila ho z nevěry. Avšak Čech se rozhodl zůstat věrný svému novému poslání a Rusovna mu před zrakem zmizela ve vlnách jezera.
Jako každé dítě, když dospívá, ztrácí svou úzkou vnitřní spojitost s otcem a matkou, tak musel opustit mladý národ svou domovinu, milující pramatku, když se vydal na vývojovou cestu k samostatnosti.
Dále pak líčí legenda setkání Čecha s Černogněvem, velkým mágem, jenž mu zjevuje, že byl již dávno jeho přítelem a že ho inspiroval k velkým myšlenkám a velkým skutkům, že vzbudil lásku národa k Čechovi.
- V rozmanitých postavách chodím mezi vámi a řídím tajně mnohé, užívaje skrytých sil přírodních. V bílém mágu Černogněvovi se Čech setkává se vznešenou bytostí. Z dějin známe více podobných setkání velkých vůdců s určitými osobnostmi, jež zevně vypadají někdy prostě, avšak setkání s nimi má pro další vývoj vůdců velký význam. Tak se například setkal Abrahám s Melchisedekem, králem Sálemským, Johannes Tauler s Božím přítelem z Horní země, Rudolf Steiner, jak píše ve svém životopise, s bylinářem.
Setkáním s Černogněvem dosáhl Čech určitého stupně zasvěcení, musel projít různými zkouškami; Černogněv mu například ukázal, jak si podmanit lvy a tygry - Člověk je pánem zvířat, jsou mu poddána, vládne nad nimi! (V duchovním zření se každá pudová nectnost imaginuje některým zvířetem. Člověk je musí opanovat, ovládnout, stát se pánem zvířat. Jedině čistý člověk je zvířetem nezranitelný. - pozn. KF)
Musel otevřít pevné železné brány; Černogněv ho učil: - Člověk je nadán silou, silou těla a duše, neboť je nejdokonalejší ze všech tvorů, ovšem zdokonaluje-li síly tak, jak jen je lze zdokonalit. Běda mu, když to nečiní.
Musel dlít mezi obludami. Hadi a ještěrky plazili se kolem něho, ale neporanili jej.
- Odvaha přemáhá nebezpečí, pravil Černogněv. - Prohrát může jen bázeň. Odvaha je hrobem nebezpečí, bázeň je jeho matkou.
Prodělal zkoušku vodou, zkoušku ohněm - stupně zasvěcení prastarých mysterií.
Ke Světlu dojde jen ten, kdo dovede jít tmavými, chmurnými a obtížnými cestami. Světlo najde jen ten, kdo trpělivě hledá a vydrží. Prožil chvíle zimy a smrtelné úzkosti v černé skalní komoře, v níž slyšel z hloubi země temné blížící se hřmění.
Konečně je přiveden k oltáři, kde mu Černogněv ukazuje v obrazech budoucí dějiny národa.
Takto připraven vrací se Čech ke svému národu a vede ho do Čech. Nástupcem Čechovým byl Krok. Jeho soudní stolice stála nad hrobem, v němž spočívaly tělesné pozůstatky Čechovy. Mluvil-li Krok ve jménu Čecha k lidu, míval na hlavě Čechovu čapku a v ruce jeho hůl. Tehdy byl uctíván lidem jako bůh, tehdy mluvil skrze něho duch Čechův...
Krok nebyl Čechovi roven. Byl však otevřen ve své duši jeho inspiraci, a tak byl s to vést národ ve smyslu jeho vznešeného duchovního vůdce o krok dále na jeho vývojové cestě. Když zemřel, nebylo již žádného muže, který by mohl být plným nositelem Čechova ducha. Lidská tělesnost příliš hrubla, než aby mohla propustit inspirující působení duchovní bytosti. Jen ženy si zachovaly dále staré stavy vědomí...
Duchem otcovým zastíněny vedly nyní Krokovy dcery národ. Kazi, nejstarší, jako léčitelka. Teta jako kněžka, Libuše, nejmladší, jako věštkyně. Libuši svěřil Krok nejvíce bohatství svého duchovního vědění a umění. Učil ji prostřednictvím svatého živlu ohně obcovat s bohy. Věděla o budoucnosti. Ve snivých obrazech přijímala zvěsti a rady duchovních bytostí, ve snách se jí zjevovali bohové.
Když sestry zemřely, přenesly se jejich vlastnosti a schopnosti na Libuši, jež nyní byla samojedinou kněžkou národa, věštkyní, kněžkou a léčitelkou v jedné osobě - až se spojila s Přemyslem Oráčem.
Ve svatbě věštkyně Libuše s Přemyslem Oráčem, s člověkem, jenž proorává zemskou půdu, líčí legenda obrazně začátek nového vývojového stupně české národní duše. Přemysl je řecky Prométheus. A ten byl první, kdo začal pochybovat o bozích a kdo přinesl oheň z nebe na zem. Oheň božského ducha stává se lidské hlavě jiskrou myšlení. Prométheus - Přemysl již není člověkem, který jedná z inspirace, přicházející k němu odněkud snivým způsobem, nýbrž tím, kdo před jednáním přemýšlí. Již není s to, aby zproštěn těla přijímal zvěsti a rady bohů, nýbrž cítí se přikován na skálu těla a hmoty, stojí pevně na zemi, miluje ji, probádává, přetváří ji a před jednáním a činem přemýšlí.
Věštkyně Libuše se musela spojit s Přemyslem Oráčem. Duše národa, spojená ještě snivým způsobem s nadsmyslovými světy, se probouzí a činí krok k rozumovému vědomí, které zemi přetváří, je však k ní upoutáno. Usínajíc vůči světu duchovnímu, probouzí se duše národa pro svět pozemský.
Libuše, věštkyně, se musela ze sil srdce spojit s Přemyslem Oráčem, člověkem hlavy, jenž "oral dvěma strakatými voly". Celý vývoj národa spěl k tomuto cíli od prvopočátku; od snivé spojitosti s duchovnem duší cítivou, k probuzení v duši rozumové, až konečně k zážitku duše vědomé. K tomuto cíli bylo třeba, aby národ opustil východní domovinu a rozloučil se s pramátí Rusovnou, aby přestal prýštit proud věšteb a aby se spojila Libuše s Přemyslem.
Dnes Libuše usnula; Přemysl vládne sám, myslící člověk, který býčí silou vůle tvoří a působí. V technice, hospodářství, kdekoliv mluví dnes jen chladná hlava a bezohledná vůle. Proudy vycházející ze srdce jsou zablokovány. Přemysl, vládnoucí bez Libuše, se stal hrozným tyranem, zapřisáhlým nepřítelem spirituality.
Dnes je nutno, aby Přemysl Libuši probudil a znovu se s ní spojil. Je nutno, aby lidské myšlení zase našlo cestu do duchovního světa, ovšem cestu jasného probuzeného myšlení.
Po starých snivých cestách pouze Libušiných nevede Přemyslova cesta k Duchu. Libušin ženský cit, vnímavost a atavistická jasnozřivost potřebují dnes obohatit o Přemyslovo světlo myšlení a pevnost vůle, aby spolu, zastoupeni v každém z nás, otvírali spolehlivou cestu k poznávání Ducha.
Pozn.: Ne nadarmo byla píseň Ach synku synku tou Masarykovo nejoblíbenější. „...oral jsem oral, ale málo, kolečko se mi polámalo… Když se ti zlámalo, dej ho spravit, nauč se synáčku hospodařit...“ . Jak moc bychom toto spravení potřebovali jako jedinci i jako národ – duchovně i hmotně. Raději si někdy vyhledáváme polámaná kolečka jako alibi, než bychom je spravovali.
2024 ©