Odedávna člověk konal poutě v nejrůznějších smyslech tohoto slova. Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. A jsou dálky, kdesi neviditelně již vytvořené, které se vynoří, když k nim putujeme. Zkušenost z dálek minulých nám pomáhá ke vstupům do tajemství budoucna. A přesto: všude je jen tady, a vždy je jen teď. Uchopíme-li věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase, ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro touhu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro pokání a touhu po pravdě…
Poutě a poutníci jsou věční. Víme o sobě, kam putujeme? Ve shonu, stresech, frustracích či bujarostech, v tisících požadavků se neustále někam pohybujeme, ženeme či plahočíme. Stěžujeme si na nedostatek klidu, ale sami si ho způsobujeme. Klid nelze dohnat chtivým úprkem. Postrádáme často zastavení, promyšlení, ukotvení, skonejšení. Sami se o ně připravujeme, čekáme že na všechno najdeme nějakou metodu, učitele, energetické nabíjedlo či fígl. Jenže – ono je to jen na nás a naší vytrvalosti. Kdybychom poznali víc sami sebe z nadhledu, z odstupu, asi jako když pozorujeme z vysoké hory lidské hemžení tam dole, rozumíme mu, ale právě si od něho chceme odpočinout, možná bychom si začali připadat jako jacísi věční poutníci. Snad bychom pak i lépe rozeznali důležité od prchavého, tvořivé od plytkého. Někdy se člověk musí naučit víc mlčet, myslet i snít, aby pak mohl tím rozhodněji a moudřeji jednat. Jsou to dvě ramena jedné váhy. Kdo umí klidně putovat i s břemenem utrpení, ocení radostněji a hlouběji i nově nalezená prostředí. Je poutníkem s otevřenýma očima. Buďme jimi.
Bájná pevnina v Atlantském oceánu zanikla poté, co v jejích obyvatelích zanikly ozvěny prvotního ráje nevinnosti lidstva a byly vystřídány destrukcí a temnou magií. Porušili a zneužili jemné struktury Bohem daného přírodního řádu a cosi, ba vše, se proto muselo zhroutit. Zhroutil se i jejich centrální energetický krystal, který napájel veškeré okolí, jak o něm psal Platón. Přeživší Atlanťané se dostali i do Egypta, kde stáli u staveb pyramid. Pozdější lidstvo však začalo stavět i jiné krystaly, napájející okolí svou silou: chrámy a jiné posvátné stavby.
Střední Evropa je protkána hrady, kde každý nese jinou stopu o kusu dávného života. Náš novověk žijeme přesto v síti jejich siločar i legend. Zprvu se při jejich stavbách na našem území kombinovaly prvky dřevěných slovanských hradišť a kamenných hradů západní Evropy, rozvíjejících dědictví antiky. Později se prosadily další nové prvky podle účelu hradu. V jejich ochranných strukturách se rozvíjel nový společenský řád i nové ideje.
Tok mezi Plzní a Prahou, nyní zvaný Berounka, vymlel ve skalním podloží desítky metrů hluboké kaňony. Obklopovaly je hluboké lesy, nepřístupné a romantické. Nezapomeňme však, že to, co my dnes vnímáme jako úžasnou romantiku, bylo tehdy přirozené. Hrady jako samostatný architektonický fenomén se začaly na našem území prosazovat od počátku 12. století. Některé bývaly přebudovávány z původních hradišť.
Od 13. století rostly v údolí této řeky rychle až ku Praze. Ve středověké Praze (ve městě uvnitř hradeb) bylo tehdy deset hradů. S rostoucí prosperitou za vlády Lucemburků ve 14. století rostly hrady málem na dohled od sebe. V Čechách jich bylo na sedm set. Tehdy byly v oblibě převážně dvouvěžové hrady, kde obě věže byly přibližně na stejné úrovni (Trosky aj.). Král Karel ale nepodlehl tomuto obecnému dobovému schématu. Zabýváme-li se jeho životopisem, vidíme, že kromě studia hermetismu, tajných věd, se všechny jeho aktivity odvíjely z jeho nitra, z jeho myšlenkové samostatnosti. I v tom je rozdíl oproti jiným panovníkům, dávným i nynějším.
Takto přistoupil i k výběru místa pro stavbu Karlštejna. Za jeho dob bývalo častou praxí, že stavitel vyslal své hledače, kterým zadal podmínky a představy, a ti hledali a hledali, dokud nenašli několik alternativ, které pak panovníkovi navrhli, a ten si vybral. Jistě záleželo i na výmluvnosti jednotlivých hledačů. Místo pro tento hrad si však vybral Karel osobně sám, s citem pro krajinu i pro efekt co největšího prvního překvapení mezi strmými vrchy. Toto hledání místa pro uskutečnění velkolepého snu bylo vlastně první Karlovou karlštejnskou poutí. Takovou, která vyryla na řadu staletí brázdu do duchovního základu naší země.
Místo bylo volené nejen strategicky, ale i esteticky a spirituálně. Světcům, mystikům i přemýšlivcům středověku přicházely ještě spolehlivé inspirace, znamení či vize, napájené z vyšších zdrojů, pokud byla jejich nitra vlastní sebevýchovou připravena. I do krajinného rámce byl proto hrad zasazen s neobyčejným citem a jeho silueta, byť odlišná od té dnešní, dostala hluboký duchovní rozměr.
Celkově, i s freskami, se hrad stavěl údajně sedmnáct let, tedy přibližně středním tempem (například na Novém Hradě u Kunratic bydlel majitel už za dva roky, zatímco takový Křivoklát se stavěl půl století). Některé prameny uvádějí jako budovatele hradu architekta Matyáše z Arrasu, důkazy pro to však nejsou dostatečné.
Karlštejn (správnější by bylo ponechat Karlův Týn, tj. chrámový hrad) navíc můžeme z velké části vnímat v původních krajinných souvislostech, což je dnes stále vzácnější. Karlovi stavitelé a zmocněnci měli otevřené oči i srdce. Uměli proto nechat za sebe částečně stavět přírodu: využili zejména skalní útvary a rokle mezi kopci. Výsledkem byl přirozený soulad s okolím, a tak vyrůstá sošný hrad ze skalního masivu a dnes graduje až k dominantní Velké věži.
„Přidáním našeho vlastního jména pro větší památku kázali jsme jmenovati, aby Karlštejn po Karlovi se nazýval.“ Karel IV., největší z rytířů křesťanstva, učinil Království české centrem Říše římské a hrad Karlštejn jedním z center středoevropské spirituality. Na stěnách jeho Lucemburského sálu, který sloužil jako předpokoj Karlovy audienční síně, je Karlův rodokmen ve výmluvném pojetí: od Noema přes antický Olymp, Karla Velikého až ke Karlovi osobně a jeho postupným čtyřem manželkám. Dává to tušit, že Karel se cítil jako světoobčan, sdílející osudy a hodnoty světa od počátku a navazující na jejich odkaz.
Ubíral-li se Karel do kaple svaté Kateřiny (nazvané tak až později Václavem Hájkem z Libočan), kterou sám nazýval „Kristovým hrobem“ (její rozměry jsou pouhé 2 x 4 metry), musel projít nejprve mariánským kapitulním kostelem jako prostorem vnitřní přípravy. V „hrobě“ samotném pak pobýval, většinou o Velikonocích, podobně jako se dálo v dávných mysteriích i jako dlel Ježíš Kristus v hrobě, po dobu tří dnů a nocí. Vztah Karla k mysteriím Kristovým je výmluvně charakterizován oltářním obrazem, na kterém se Ježíšek, držen Pannou Marií, ručičkou dotýká klečícího Karla.
Touhu po očistě a následné katarzi potřeboval Karel podpořit i poutěmi. Asi byly soustředěnější a opravdovější než ty naše, nechť nám poslouží alespoň jako inspirace, podobně jako celé Karlovo životní úsilí. Na Karlštejně putoval v užším kruhu svých dvořanů jako prostý člověk. Aby přednesli své modlitby na patřičném místě, vystupovali společně příkrými schody k prostorám, stojícím na třístupňových terasách skalního masivu. Posvátná pouť karlštejnská sloužila jako alegorie pozemského putování, směřujícího za symboly věčného života a spásy. Inspiraci brala ze symboliky svaté hory jeruzalémské a jejího chrámu Jehovy. Za dob Karlových byl totiž v Jeruzalémě spatřován přesný střed světa a panovníci snili o svém korunování na Golgotě.
Dominantou, konečným cílem cesty rituálního karlštejnského vzestupu byla Velká věž s Kaplí utrpení s deskovými obrazy alchymisty a malíře Mistra Theodorika a jeho pomocníků. Nazývala se též kaplí svatého Kříže. Přístup sem uzavíraly čtvery dveře. Troje z nich byly pobity železem a uzamykaly se na dvanáctero zámků (patrně souvislost s nutností mystického projití 12 znameními zodiaku a ovládnutí sil, které v tom brání). Světci zpodobňovali a evokovali nebeské vojsko Kristovo, střežící poklady srdce a duše. Chránili tak nejen krále a jeho svatostánek, drahocennosti a hrad, ale i celou jeho říši. Sběratelství Karlovo tak bylo motivováno ve prospěch jemu svěřené říše. Vysoká okna obsahovala místo obyčejných skel drahokamy, valouny křišťálu a jantaru. Prožitek těch, kdo sem vstupovali, se měl připodobnit vstupu do Království nebeského. I hierarchické uspořádání postav na výzdobě odpovídá vývojovým stupňům od bytostí lidských (nositelé manasu, budhi a atmana - proroci, světci, mučedníci) k pokračování vývoje stupněm andělů, archandělů atd. tak, jak tuto hierarchizaci rozpoznali různí zasvěcenci. Karel se opíral patrně o spis De hierarchia coelestis od Pseudo-Dionýsia Areopagity. Klenbu nekonečných nebes představovaly zlaté hvězdy, od kterých se odráželo světlo svící.
Význam kaple odpovídal i uchování největšího pokladu celého Karlova císařství. Ve výklenku za oltářem, chráněném pozlacenou mříží, byly spirituálně nejcennější předměty, které bylo ve hmotném světě možné nalézt: dva trny Ježíšovy koruny, úlomek dřeva svatého kříže, ostatky svatých, římské korunovační klenoty, zemská privilegia a další drahocenné předměty a relikvie. V jejich soupisu najdeme například hřeb, kterým byl Ježíš přibit na kříž, část kopí, kterým byl probodnut bok Ježíšův, zub svatého Jana Křtitele, kus ubrusu, použitého při poslední večeři, částečku roucha sv. Jana Evangelisty a mnohé další. „Na celém světě není kaple tak nádherně vystavěné“, napsal Karlův dvorní kronikář. Císařská dvorní svatyně byla místem pro realizaci tužeb svého tvůrce. Byla dějištěm i jevištěm vyvrcholení spirituální pouti toho, kdo si byl vědom povinností prvního rytíře křesťanstva.
Poutě na hradě v době Karlově byly pojímány ryze soukromě, jen pro Karla a jeho blízké. Hrad měl své intimní klidné určení. Nebyl určen k mnohatisícovým poutím velkého rozsahu, jaké známe z jiných míst, ani ke statisícům turistů jako v době nynější. Relikvie a klenoty byly tehdy každoročně z Karlštejna převáženy za účelem veřejného uctění do pražské Kaple božího Těla v místě dnešního Karlova náměstí. Směřovaly sem tak davy poutníků z celého království. Svědčí to o sjednoceném duchovním cítění, kterého se Karlovi podařilo docílit. Bylo to jedinečné navozování a prohlubování národního uvědomování na jedinečném spirituálním podkladě. Je to jeden z hlavních kořenů národního uctívání našeho krále Karla. Poutníků bývalo tolik, že pro ty, kteří při pouti v Praze zemřeli, byl dokonce založen hřbitov s kaplí Všech svatých při nedalekém kostele svatého Štěpána.
I když bezpečně neznáme den, měsíc, ba snad ani rok založení Karlštejna, zaposlouchejme se při pojednání na toto téma do starší sličné podoby jazyka českého. Ve svých „Dějinách“ František Palacký píše: „I k vystavení hradu Karlštejna dala příčinu myšlenka zvláštní a původní. Karel chtěl na bezpečném, za umění válečného té doby naprosto nedobytném a přece snadno přístupném místě uchráněno míti vše, co Čechy chovaly v lůně svém nejdůležitějšího, drahocenného a svatého: zejména korunu a jiné klenoty říšské, celý korunní archiv a všecky relikvie svaté, kteréž Karel již sebral byl aneb ještě sebrati měl, protože ty, které již dříve v Čechách se nacházely, bez papežova dovolení nesměly s míst svých hýbány býti. Nařídil tedy stavení onoho hradu, ke kterémuž dne 10. června 1348, v jeho nepřítomnosti, od arcibiskupa Arnošta položen kámen základní, a jež vedl stavitel dvorský Matěj z Arrasu. K ozdobení jeho uvnitř Karel nešetřil zlata ni drahého kamení, ale i krásouma, zejména malířství, hojně muselo přispívati… A i podnes ještě rád putovává tam poutník krásoumy milovný, aby křísil srdce i mysl názorem nehojných, ale poměrně vždy bohatých zbytkův uměleckých těch pokladův, kteří tu někdy shromážděni byly.“
Citát byl převzat z ojedinělé a vzácné knihy velkého rozměru a vlasteneckého významu – „SVATOVÁCLAVSKÉ ČESKÉ BIBLE NÁRODNÍ, TO JEST ČTENÍ Z HISTORIE ČESKÉ A PÍSEMNICTVÍ NÁRODNÍHO“ z roku 1929. Toto pojednání bez moderní jazykové úpravy jsem toužil uplatnit v úvodu ke „karlštejnskému“ dílu kdysi chystaného televizního seriálu, který se posléze nerealizoval. Na Karlštejně se nám však při přípravě na natáčení udála zajímavá a tajemná příhoda, hodná hradního prostředí, jako vystřižená z romantického filmu. Sešli jsme se zde jednoho podzimního podvečera roku 2002. Naše malá skupinka seděla u kulatého stolu, byli jsme nyní jediní lidé na hradě. V místnosti správce hradu a kastelána, kde jsme si před filmovým natáčením povídali o osobnosti Karlově, běží na obrazovce nepřetržitě záběry kamer střídavě z různých místností a chodeb hradu. Při vniknutí nepovolané osoby by se v onom hradním prostoru automaticky rozsvítilo světlo, zároveň by se spustil alarm a byla by automaticky uvědoměna i policie. Tedy trojnásobně provázané jištění.
A hle: najednou se na obrazovce objevilo, jak se v právě zabírané kapli svatého Kříže – té prostorově i duchovně nejvyšší – samo od sebe rozsvítilo světlo, ač v ní nikdo nebyl. Bylo to poprvé za řadu let, kdy je zařízení v provozu, a to bez jakékoliv viditelné příčiny (na myši, ptáky či podobné „drobnosti“ zařízení nereaguje). A co bylo také podivné – světlo svítilo, ale alarm se nespustil a ani policie nebyla uvědoměna, což by se bylo mělo dít automaticky společně. Vše zůstalo tiché, jen ono světlo svítilo. Mezi přítomnými nastalo společně s údivem rovněž posvátné ticho, někoho prý zamrazilo. Jeden z účastníků si pak uvědomil, že tento den – 29. listopad – je úmrtním dnem Karla IV. Spoluautor zamýšleného cyklu, husitský farář Zdeněk Krušina, zabývající se mj. esoterními dějinami světa, který zde byl, se pak dopátral blíže, že Karlův pozemský život zhasl v 18.30. Světlo v jeho kapli Kříže se dnes samo rozsvítilo v 18.21 a samo zhaslo v 18.30. I když nikdo z nás není jasnovidný, domnívali jsme se, že světlo duchovního poznání, světlo milosti a všech sil, které zde Otec vlasti prožil a vyzářil a které zde doposud zbytkově působí, jaksi „zaregistrovalo“ poctivý a uctivý přístup naší skupinky k místům zasvěcení a jím zdynamizované příslušné bytosti neviditelného světa daly z těchto sil skupince i toto znamení či povzbuzení.
Projevy zdejší posvátnosti však nemusí být vždy jen takto smyslově zachytitelné až hmatatelné. Bývají i zcela vnitřního rázu. Niterné pocity a prožitky některých citlivějších návštěvníků bývají na některých skutečně posvěcených místech obdobné, ať je to katedrála v Chartres, Medžugorje, Pražský hrad, Svatovítská katedrála, Klokoty, Rozálka, Růžový palouček nebo Karlštejn. Pro ně samotné bývají mnohdy překvapující. Uveďme jeden vzácný příklad, jak popsala návštěvu kaple Kříže ve svém dopise waldorfská učitelka Libuše Vlasáková. Byla tam při běžné turistické prohlídce.
„Cítila jsem jakési chvění bránice, které jsem dosud nikdy nevnímala, a silné dojetí. Jako by se mne dotkl zvuk andělských trubačů. Připadalo mi, jako kdyby ho moje membrána v uchu nemohla unést a tak jej vnímala má bránice. Když jsem vyšla ze dveří, bez vnější příčiny jsem se rozplakala. Ale ne jen tak trošku, nahlas jsem štkala a sama jsem dost dobře nechápala, co se se mnou děje.
Už jsem byla obutá a „vystrčena“ ze dveří a stále jsem myslela jen na to, jak jsem tam stála bosa a vnímala to nesdělitelné setkání sama se sebou a ne už běžný průvodcovský výklad průvodkyně, které tam nebylo dobře. Moc jsem toužila po ztišení. A cítila jsem obrovskou pokoru.“
Porozhlédněme se ještě malinko po hradu. I přes různé historické popisy není jeho původní podoba plně známa. Nejstarší veduty jsou až z konce 18. století a zobrazují hrad již po opravách ze 16. století, které financoval Rudolf II.
Hradní expozice byla roku 1978 změněna prozíravým způsobem, který byl pojetím více v souladu s Karlovým duchem hradu: nebyly sem již umístěny, jak bývá jinde zvykem, kopie dokumentů, ale ukázky originálních předmětů. Tak byl například zakoupen za čtyřicet tisíc korun v jednom pražském starožitnictví královský trůn. Pocházel sice z devatenáctého století, ale byl věrnou kopií francouzských středověkých královských trůnů. K němu byl přikoupen i vhodný koberec.
V nedávné době hrozilo hradu riziko, které veřejnost netušila. Památkáři a architekti pod vedením ing. arch. Zdeňka Chudárka (později měl na starosti i rekonstrukci Karlova mostu), tehdy památkového architekta hradu, zatrnuli. Chybělo jen málo k propadnutí zejména chodby s návštěvníky o osm metrů. Tato závada ve statice schodiště si vyžádala téměř okamžité přerušení návštěvnického okruhu a důkladné opravy, které trvaly od roku 1998 do roku 2006. Čím byla kritická situace způsobena? Architekti zjistili, že při důkladných opravách hradu v devatenáctém století neodvezli dělníci všechnu suť, ale snad z pohodlnosti ponechali její až čtvrtmetrovou vrstvu natrvalo mezi stropním dřevem. Touto vahou se stropy nyní prověšovaly uprostřed oproti okrajům až o šestnáct centimetrů. Při prohlídkách hrozilo v důsledku efektu „pochodujícího vojska“ zborcení. Na rozdíl od padesátých let dvacátého století, kdy byla z jednoho stropu odvezena suť z doby gotiky a nový strop byl na hradě levně pořízen z dálničních panelů, byly nynější opravy prováděny nanejvýše citlivým způsobem. Například mezery mezi trámy nebyly hledány obvyklou destrukční metodou – majzlíkem, nýbrž šetrně pomocí proutku. I takto lze pracovat, je-li úcta k sošné architektuře a dobrá vůle.
Výzkum a nová zjištění z let 1997 až 2002 vyvrátily dosavadní všeobecný názor, že Karlštejn je zcela poznanou památkou. Jeho standardní stavebně historický průzkum nebyl dosud zpracován v plném rozsahu.
Přes hrad vedou shodou příznivých okolností obě větve Svatojakubské cesty: severní i jižní. Ta první začíná na Zbraslavi a pokračuje přes Karlštejn, Beroun, Nižbor, Horní Břízu ke kostelu Svatého Jakuba Většího v Kladrubech a přes Park smíření v Železné u česko-německé hranice směřuje dál do Norimberka. Druhá vychází z Prahy, přes Karlštejn, Příbram, Rožmitál, Kasejovice, Nepomuk, Klatovy, Kdyni až do Řezna a dále. Takovéto spojení Prahy a Řezna (vedoucí dnes přes Karlštejn) nám může připomenout rozsáhlé a těsné vazby Prahy a Řezna (Regensburg) již v počátcích křesťanství u nás. Misie západního křesťanstva se k nám dostala právě z Řezna. Řezenský biskup sv. Wolfgang dal i souhlas k založení samostatného biskupství pražského roku 973.
Podle senzibilů leží Karlštejn i na významné silové dráze, ley-linii, probíhající přes hrad Švihov, Valdek a od Karlštejna dále na Hradčany, zámek v Tróji, Kost a Trosky. Pokud byla tato tato trasa něčím výrazněji poničena, kumulace energie byla oslabena. A naopak – i u nás, dnešních, vědomí úcty a národní sounáležitosti s oněmi odkazy napomůže jejich pronesení časem i pro generace po nás. Posílí i naši národní duši. Národní duše nejsou jen jakousi básnickou metaforou, ale reálnou bytostí, žijící ve vysokých duchovních úrovních a snažící se inspirovat duše lidí, zrozených v tom kterém národě, k plnění jeho úkolu. Patrně nejvýrazněji působí prostřednictvím skutečných umělců a velikánů, u nás počínaje svatým Václavem přes Husa či Komenského až mj. po Smetanu, Jiráska či Muchu, nebo i další buditele a přínosce naší státnosti. Ale i přes modlitbu všech nás, obyčejných, ať už doma, v chrámu či v přírodě.
Částečně čerpáno z právě vydané knihy TAJEMNÁ KARLŠTEJNSKÁ SETKÁVÁNÍ; KARLŠTEJN - MAJÁK DÁVNÝCH MYSTERIÍ.
2024 ©