PĚŠKY  NA  KARLŠTEJN.  ODKUD?  Z  ANGLIE.

Dva tisíce kilometrů pěšky do srdce Čech 

O pouti paní Karin Jarman z Anglie na Karlštejn. Z připravované knihy KF o Karlštejnu a Karlu IV.

V době, kdy zájemci z Čech dělají zájezdy na Stonehange, šla Angličanka pěšky na Karlštejn. Jeho esoterika je hlubší a bohatší – a hlavně naše. Historicky, mentálně i duchovně. Možná by nám ho pomohla objevit i pro nás.

Jaká malá slýchávala o Čechách. Toto kouzelné slůvko v ní cosi probouzelo. Její babička, se kterou měla mimořádně blízký vztah,  jí vyprávěla pohádky. Umřela, když jí byly čtyři roky, ale před smrtí jí darovala porcelánový čajový servisek se zlatými lemy. Prý pocházel z Čech. A tak si slovo Čechy spojila s věcmi, které jsou drahocenné.  Uvádí to dnes i do souvislosti s rosenkruciánstvím a alchymií, které jsou pro ni historicky spojeny s českou zemí.

            Transformace hmoty je jedním z témat, jimiž se alchymie zabývá a vše, co se v souvislosti s Karlštejnem dozvěděla, se tohoto tématu nějak dotýkalo, zejména použití drahých kamenů a kovů při výzdobě kaplí. Poté co se rozhodla uskutečnit pouť na Karlštejn, narazila na slova Rudolfa Steinera o drahých kamenech, která dokonale vyjádřila její představu.   Hovoří o úloze drahých kamenů na zemi – jsou smyslovým orgánem vyšších duchovních bytostí, jímž mohou nahlížet do našich duší. Když myslela na Karla IV. a jeho meditační kapli, celou pokrytou polodrahokamy a kovy, představovala si ho, jak pobývá v této místnosti a odhaluje svou duši před zraky vyšších hierarchií. Byla to pro ni mocná představa. Cílem cesty bylo otevření její duše těmto úrovním.

            Ze všeho, co o rosikruciánství a alchymii četla, poznala, že je to duchovní proud vnitřní transformace, ale ve spojení s vnějším světem. Alchymisté byli vědci. Studovali přírodu a její zákony a aplikovali je na proces vnitřní transformace. Rosikruciáni byli předchůdci psychologů a vychovatelů. Četla o tom, jak vycházeli mezi lidi jako prostí lidé a vyprávěli pohádkové příběhy. Zasévali je jako semena do lidských duší, často do duší obyčejných rolníků, aby tato semena v naší době vyrostla. Tím, že jí v raném věku vyprávěli pohádky, získala naprostou důvěru ve svou osudovou stezku, a to i v těch nejtemnějších dobách. Představa putování, která se objevuje v mnoha pohádkách, byla pro ni po celý život hlubokou inspirací. Nyní vidí, že ji na cestě, kterou vykonala, provázela hluboko skrytá touha, možná nejniternější touha, jakou kdy měla. Zní to prý asi divně, ale je to tak.  Když přišla na Karlštejn, potvrdilo se jí to. Považuje za úžasné, že se to tak stalo a ne jinak a že může stále ještě mít tak hluboký zážitek počátkem třetího tisíciletí, ve věku rozbujelého turismu se všemi jeho lákadly, která ji všude obklopovala.

            S jistotu cítí, že touto cestou pozbyla i mnoho z vnitřního zmatku. Do duševního života jí vstoupila jasnost a prostota, která je s ní nyní stále. Po návratu též poznala, že ztratila velkou část důvěry v to, co pokládala za své schopnosti, například v profesionálním životě. Při povolání terapie uměním pracuje s nemocnými lidmi. Též této terapii vyučuje. Je to složitá profese, musí mít odborné zázemí, musí být umělcem a učit se nahlížet do lidí. Měla najednou pocit, že ztratila veškerou sebedůvěru po stránce „umět“ svou práci. Začala jinak, hlouběji.

            Cesta jí však umožnila setkávat se s lidmi daleko přímočařeji. Po  návratu do práce zjistila, že se již nemůže spoléhat na minulé znalosti a zkušenosti – musela je vytvářet nyní, v dané chvíli. Musela si je dávat do kontextu s tím, co je před ní, a toho je daleko více. Celá tato zkušenost byla pro ni překvapující. Ztratila na jedné straně sebedůvěru, na druhé straně teď má daleko jasnější představu o smyslu své činnosti. Daří se jí daleko lépe navazovat vztah k věcem i lidem.

            Hovoříme o paní Karin Jarman ze Stroudu v Anglii. Den po osmačtyřicátých narozeninách, o počátku Epifanií, se vydala na cestu. Nastala tím její přelomová doba. Děti měla již z domova a hleděla vstříc zbytku své životní dráhy. Chtěla oslavit tuto fázi, cosi vyznačit. Byl to její rituál a vyznačení předělu, její silný impuls. Na této pouti zažila zcela odlišný aspekt času a prostoru. Její motivace prý souvisela s touhou poznat tyto věci do větší hloubky. Poznala.

Nechme si o tom vyprávět:

Mnoho lidí hovoří o padesátce jako o velkém přelomu, ale moje padesátka nadešla v mých osmačtyřiceti letech. Když se na to podívám víc do hloubky, zjistím, že existují jisté pocity, které mne provázely od dětství, a jedním z nich je ten, že od té doby, co jsem začala brát rozum, mne vždy fascinoval pojem prostoru a času. Na své pouti jsem zažila zcela odlišný aspekt času a prostoru a myslím, že má motivace nějak souvisí s touhou poznat tyto věci do větší hloubky…

Skoro čtyři týdny mi trvalo, než jsem prošla Anglií do Doveru a ačkoli to bylo v lednu, měla jsem opravdu to nejlepší počasí! Šla jsem po venkovských cestách, tam, kde jsem dosud cestovala pouze autem po silnicích a uvědomila si, jak nádherný je anglický venkov. To utvrdilo mou hlubokou lásku k této zemi. Belgie mi naopak připadala velmi bezútěšná, zejména na západě, spousty betonu a tvrdé silnice, ošklivá architektura (samozřejmě s výjimkou krásných měst, jako jsou Bruggy, Gent a Antverpy) a malý zbytek venkova. To se změnilo, když jsem došla do Arden. Tam jsem trávila mnoho, mnoho hodin sama v lesích, ke konci často  celé dny. Tam má cesta skutečně začala. V Německu jsem putovala oblastí, kde bratři Grimmové nasbírali mnoho ze svých pohádek. Je to oblast známá pod jménem Vogelsberg a stále v sobě nese atmosféru pohádkového lesa.

Vybírala jsem pro svou trasu převážně dlouhé pěší stezky. Často mne zavedly na staré poutní trasy nebo obchodní cesty. V Německu jsem šla nějakou dobu po Cestě sv. Jakuba, která vede do Santiago de Compostella – jedině s tím rozdílem, že já šla opačným směrem! Dlouho jsem sledovala cestu Limesweg v Německu, která pochází z římské doby a kde můžete vidět ještě zbytky zdí u bran postavených Římany…

            Když jsem jednoho slunečného dne šla po North Down Way, otočila jsem se a  viděla za sebou pás modrých hor. Mohla jsem si říci „tak tohle jsem všechno ušla.“ Naplnilo mne to takovým nadšením a já si uvědomila, že až dosud jsem se vždycky dívala jen kupředu a viděla jsem tyto modré hory a myslela jsem si: chci tam jít, chci jít do dálky a objevovat. Teď jsem si poprvé mohla říci, že ty hory jsou za mnou, překročila jsem je. Tohle nikdy nezažijete, cestujete-li autem… Bylo to asi měsíc po počátku cesty, byla jsem právě u Antverp, a dostala jsem chřipku. Bolely mne i zuby a nevěděla jsem, budu-li schopna to vydržet. Měla jsem obrovské štěstí, že se o mne postarala velmi laskavá žena. Když to bylo za mnou a znovu jsem se vydala na cestu, našla jsem rytmus a vnitřní harmonii s tím, co dělám…

Ale takové hloubavé okamžiky, jako jsem popsala u North Down Way, jsem měla i na jiných místech. Mám zde na mysli zvláště Německo, kde v některých lesích jsou vysoké věže, na něž můžete vylézt a dívat se nad vrcholky stromů; někdy jsem všude kolem dokola viděla jen hory, ty, které jsem již přešla, i ty, které mne ještě čekaly. Zastavit se, podívat a rozjímat o tom, co skutečně dělám, to byly neobyčejné okamžiky, kdy se všechno slévalo do jednoho celku – dálka, kterou jsem nechala za sebou a dálka, kterou ještě musím ujít. Myslím, že to byly klíčové momenty na mé pouti. Někdy mi z toho skutečně vstoupily slzy do očí, ta zkušenost byla velmi silná…

Byla doba velikonoční a já cítila, že délka rozprostírající se mezi mnou a domovem, je nejpalčivější. Osamělost, ba i beznaděj mne pohltily a uvrhly do krize. A jakoby počasí chtělo zrcadlit můj vnitřní stav, ochladilo se a bylo nevlídno, déšť se střídal se sněhovými přeháňkami. Shledala jsem, že nejsem nijak s to oslavit Velikonoce. To mne velmi rozlítostnilo…

V následujícím týdnu po Velikonocích jsem pokračovala v cestě s pocitem raněného vojáka, sklíčená a bez energie. Blížila jsem se k městu Fulda se starou katedrálou, ležícímu právě zhruba uprostřed Německa, severovýchodně od Frankfurtu, když jsem se spontánně rozhodla zatelefonovat do jednoho z klášterů a zeptat se, jestli by mi zde mohli poskytnout nocleh. Reakce byla zprvu odmítavá – v klášteře probíhaly stavební práce a oni nebyli momentálně naladěni na přijímání návštěvníků – ale mnich, který mne přesto vyslechl, nakonec řekl: „Jste-li poutnice, vítejte!“

Když jsem dorazila, dovedl mne bratr Max osobně do mé cely. Byl to prostý pokoj, čistě nachystaný, s malou velikonoční dekorací, láhví vody a zákuskem. Později mne zavedl do refektáře a před modlitbou před jídlem mne vřele uvítal a představil ostatním mnichům. Večer jsem byla pozvána, abych se zúčastnila studia bible, které bratr Max vedl pro lidi docházející sem z okolí. Nejdříve se četla pasáž o nevěřícím Tomáši a poté vyzval bratr Max každého, aby se s ostatními podělil o své úvahy na toto téma. Teprve potom nabídl své vlastní myšlenky. Hovořil o rozdílných významech doteku, jak pro nás může být dotekem setkání s někým nebo jak nás v našich zaneprázdněných životech může takový dotek minout bez povšimnutí. Potom pokračoval slavením eucharistie. Přitom poklekl a jeho rozprostřené roucho mu posloužilo jako oltář. Účast na této prosté události mne do hloubi duše dojala. Následujícího rána opět přišel, odvedl mne k bráně a řekl mi, že on sám vykonal v životě mnoho poutí. Tak jsem pochopila, jak to, že tak dobře znal potřeby poutníka. Dostala jsem láhev vody a když zjistil, že nemám ani potuchy, kde budu nocovat v následujících dnech, zařídil, aby mne jiný (ženský) klášter přijal! Pokračovala jsem v cestě a jakoby mi narostla křídla. V mých stopách šlo jaro a já cítila, že má vnitřní zranění jsou vyléčena! Byla jsem tak vděčná za gesto lidskosti, která je vlastní nám všem.

Za Fuldou jsem spatřila zakulacené vrcholky kopců pohoří Rhön, tyčící se majestátně přede mnou, pokryté sněhem a odrážející se od temně modré oblohy! Rhön je známé svými nádhernými výhledy a několik z nich jsem si měla v následujících dnech dopřát. Druhého dne po opuštění Fuldy jsem se ovšem sněhovou bouří blížila k dalšímu klášteru, velmi starému sídlu, posazenému na vrcholku jednoho z kopců. Byla jsem tedy velmi ráda, že mohu vstoupit do hospůdky plné lidí s obrovitými korbely piva před sebou, smějícími se a pokřikujícími – hlučný ruch a shon! Když jsem se ptala, kde bych našla klášter, ke svému úžasu jsem se dozvěděla, že toto je klášter. Byla jsem přímo v klášteře! A na ubezpečenou jsem brzy uviděla několik mnichů roztroušených mezi prostopášníky.

Tento zvláštní klášter byl slavný svým prastarým způsobem vaření piva, ovšemže drženým v tajnosti, a lidé sem podnikali dlouhé „pouti“, aby je ochutnali. Ubytovací zařízení bylo stejné jako zcela běžné  ubytování se snídaní provozované světskými lidmi. Navzdory vývěskám v pokojích upozorňujícím hosty, aby kvůli posvátnému charakteru tohoto místa dodržovali po desáté hodině naprostý klid, zvuky hodování a smíchu se rozléhaly dlouho do noci!

Je to oblast, odkud pocházeli mí předkové a následujícího večera jsem dorazila do vesnice, kde se narodil můj otec. Navštívila jsem několik příbuzných, kteří mne vzali do místního hostince. Byla to velmi zvláštní zkušenost zjistit, že jsem spřízněná takřka s každou osobou, která toho večera v hospodě byla!

Stezky pro mne byly velmi důležité. Cesty pro pěší, které se táhnou na dlouhé vzdálenosti, jsou zpravidla lépe značeny a ta z nich, která byla značena modrým křížem sv. Ondřeje, se mi stala zvláště drahou – kříž mi vždycky připomenul, že jsem na správné cestě. Jistě že jsem ji někdy ztratila, ale nikdy nadlouho. Když se na to teď ohlížím, opravdu mi není jasné, jak jsem to dokázala, nedovedu dobře číst v mapách! Bernard, můj manžel, mi na dálku pomáhal. Předem mi vytyčil některé trasy a posílal mi je faxem na adresu některých mých hostitelů. Byla to velká pomoc a dodávala mi pocit, že je na této mé akci se mnou. Přesto si myslím, že je to zázrak, že jsem nezabloudila častěji. Skutečně jsem se během cesty silně cítila, že jsem pod ochranou. Mohu upřímně prohlásit, že jsem navázala opravdový vztah se svým andělem. Již není abstraktní představou, stal se pro mne jasnou skutečností. Někdy jsem k němu hovořila a cítila, že mi naslouchá. Tento nový vztah je ve mně pořád velmi silně přítomen. Myslím, že jej už neztratím.

Nyní mne stezka zavedla opět na druhou stranu dřívější „železné opony“ a vždy když se tak stalo, byl to nápadný rozdíl. Kdysi zaminovaný pás země, který bránil lidem v překročení hranice, byl znám jako „Todesstreifen“, doslova „pás smrti“. Tato „země nikoho“ se stala jakousi přírodní rezervací plnou vzácné flóry a fauny. Potkala jsem několik lidí, kteří se zabývali ochranou této cenné a unikátní oblasti před civilizační expanzí a její přeměnou na působivý symbol života.

V té části Německa, která byla po dvě generace pod komunistickou nadvládou, se téma skoro každého hovoru točí kolem nezaměstnanosti – číhá jako velký strach v myslích lidí, často smíšená s hořkostí a záští.  Dědictví komunistické éry lze vidět i v obrovských lánech, osetých monokulturními plodinami a bez živých plotů, stejně jako v šedivých činžácích a ve dříve honosných, nyní zpustlých domech.  Lidé byli přátelští a zvědaví na setkání se mnou. Žena a jde si jen tak po svých!  Stala jsem se jakousi turistickou atrakcí, lidé se dokonce chtěli se mnou fotografovat.

Až dosud se mnou jaro drželo krok. Jak jsem postupovala na východ, neustále jsem se setkávala s ovocnými stromy v plném květu. Po více než jednom měsíci mne jaro konečně předhonilo. Čím dále jsem putovala na východ, tím neobvyklejší byla krajina – tady jsem před tím nikdy nebyla. Slyšela jsem o „Erzgebirge“ (Krušné hory) a byla jsem zvědavá, jak vypadají. Několik význačných měst, v prvé řadě Drážďany, vděčilo za svou velkolepost pokladům těchto rudných hor. S jejich vyčerpáním se na obyvatelstvo valila bída. Je to oblast plná protikladů – nádherné kostely se zde tyčí nad chudičkými vesnicemi. Nikde jinde jsem se nesetkala s tak krásnými venkovskými kostely. Temné lesy spolu s pozůstatky po dolování jí dodávají smutnou melancholickou náladu a vypovídají o krutých osudech a  boji o přežití. Zdejší lidé se ale vyznačují zbožností. Dokonce i pod komunistickou nadvládou byly kostely plné k prasknutí, ozářené stovkami svíček, proslulými vánočními dekoracemi ve tvaru pyramidy a vyřezávanými mnohoramennými svícny. Jsou v nich prý ztělesněny staré hornické symboly. Představovaly hlubokou touhu po světle, kterou zažívali muži trávící své dny v temnotách hluboko pod zemí. Po druhé světové válce došlo objevením uranu k obnovení dolování a historie hornictví nabrala nový temný kurs. Lidé zde pracovali zčásti z donucení, takřka bez bezpečnostních opatření a potom trpěli strašnými následky zhoubného ozáření.

            Zjistila jsem, že jsem blízko k českým hranicím. Konečným cílem byla kaple svatého Kříže uvnitř samotného Karlštejna. Tato vidina ve mně byla prakticky po celou tu dobu. Prožívala jsem ji jako teplý prostor naplňující mou cestu. Mým přáním bylo ujít vzdálenost mezi Stroudem a Karlštejnem jako nepřetržitou linii, bez jakékoliv trhliny. To také znamenalo, že jsem musela putovat do městských center skrze zdánlivě nekonečná předměstí… Nejvelkolepější krajina byly Labské pískovce, známé jako Českosaské Švýcarsko. Před pouhými dvěma sty lety bylo nemožné tudy projít.  Tak byla krajina divoká a drsná…

Byla jsem nyní opravdu v srdci Čech! Již v dětství jsem toto jméno slýchala a utvořila jsem si o vzhledu této země jistou představu. Ovšemže často nekorespondovala s realitou, ale v tomto případě jsem byla překvapená, že shledávám Čechy právě takové, jak jsem si je představovala… strmé a okrouhlé zalesněné kopce s tvary jako by je někdo uplácal na pískovišti a každý měl svou vlastní individualitu. Odlehlé vesnice s polorozbořenými domy, velkými okrovými a bílými vilami, kostely s cibulovitými báněmi a hřbitovy s tajemnou atmosférou. Některá z těchto míst vypadala téměř opuštěně. Koleje železniční dráhy zarostlé dlouhou trávou, výborné divoké lesní jahody a prázdné statky. Lidi bylo vidět v chumlech před hospodami a výčepy.

Mnoho lidí nemluvilo německy ani anglicky. Bylo téměř nemožné doptat se na cestu a tak jsem se musela spoléhat stále více na sebe. Měla jsem jen velmi málo adres lidí v České republice. Naštěstí je systém pěších cest nebývale dobře vybudovaný, dokonce daleko lépe než v Německu, v zemi, kde je tak dlouhá tradice pěší turistiky. Zastavila jsem se v Mělníku, což je město situované na soutoku dvou významných řek, Labe a Vltavy. Karel IV. obdaroval tímto městem svou královnu. Pyšní se také nejstaršími vinicemi v Čechách, které se táhnou na svahu pod hradem, kde je skvělý pohled na obě řeky a průplav. Dlouho jsem tam stála a přemítala o své cestě, která mne vedla podél vodních cest v Belgii a nyní mne dovede údolím proti proudu řeky do Prahy. O něco později toho dne jsem navštívila kryptu malé katedrály a ocitla se obklopena tisíci lebek a kostí navršených v určitých strukturách podél čtyř zdí krypty – divná a děsivá zkušenost.

Zajímavé bylo pro mne zjištění, že mnoho Čechů má blízký vztah ke své historii a legendám. Řada z nich byla překvapená, že já, cizinec, mám tak silný vztah k „jejich“ králi, Karlu IV., a divili se, že vůbec vím, kdo to je. Také se mi zdálo, že Češi – oproti „východním“ Němcům, kteří se neustále porovnávají se Západem a naříkají, jaký měli těžký úděl – se mnohem lépe přizpůsobili postkomunismu. Žádnou takovou otrávenost a zášť jsem v Čechách nenašla.

Velmi zajímavý, velmi současný zážitek jsem měla, když jsem navštívila rodinu, která mne hostila jako poslední před tím, než jsem dorazila do Prahy. Bylo to v městě Kralupy nad řekou Vltavou. Toto město není ani padesát let staré a bylo vystavěno převážně pro dělníky obrovského komplexu chemiček. Sestává téměř výhradně z vysokých bloků domů a nemá žádné centrum. Mým hostitelům velmi záleželo na tom, aby mne vzali na prohlídku města a já jim za to byla velmi vděčná, protože koneckonců má cesta nebyla jen objevováním krásných míst. Tato rodina sama mi nedostatek tepla a krásy v tomto městě bohatě vynahradila. Byli to skvělí lidé a panovala mezi nimi hluboká láska.

Mým dalším přístavem byl Suchdol, předměstí Prahy a domov mého českého přítele Pavla, který byl před několika lety zahradníkem v lékařském středisku svatého Lukáše ve Stroudu. Napsala jsem Pavlovi dva roky před tím a svěřila jsem se mu se svou myšlenkou uskutečnit tuto pouť. Odpověděl: „Je to bláznivý nápad, ale líbí se mi,“ a slíbil mi pomoc z druhé strany. Dokonale svému slovu dostál. Pavel, jeho přítelkyně Eva a jeho děti mne uvítali s velkou radostí. Následujícího dne mne Pavel doprovázel na posledním úseku mezi Suchdolem a centrem Prahy. A tak jsem mohla kráčet zvesela a bez pátrání v  mapách a kompasu.

Měla bych se také zmínit o tom, že během samotné cesty, když jsem potkávala lidi a potýkala se s novými situacemi, každý den se stával novou životní cestou a vytvářel nový způsob jednání. Než jsem se vydala na cestu, pevně jsem si předsevzala, že budu otevřená ke komukoli a čemukoli, s čím se setkám. Když jsem přišla k lidem, kteří byli mými hostiteli, jakkoli jsem byla unavená nebo jakkoli jsem měla potřebu být sama, chtěla jsem jim vždy něco dát,  a protože to nemohly být hmotné dary, snažila jsem se prostě se otevřít jejich bytosti a setkat se s nimi tam, kde právě byli. Myslím, že to byl ten nejkouzelnější aspekt celé cesty.

Nemohu popsat svou euforii, když jsem šla přes slavný Karlův most! Chtělo se mi každého zastavit a obejmout jej, ale musela jsem se samozřejmě krotit – jediný Pavel toho nebyl ušetřen. Byl překrásný slunečný den, první po dosti dlouhé době nestálého počasí. Zlatá Praha mne vítala se vší nádherou, mé srdce bylo naplněno a má duše se vznášela vysoko nad zemí! Sotva jsem tomu mohla uvěřit – byla jsem v Praze a cítila jsem, že toto město mi patří! Ale ne tak docela, ještě jsem musela dojít na Karlštejn!

Spojila jsem se s Karlem Dolistou, jehož jméno jsem dostala před tím, než jsem se vydala na cestu a který býval průvodcem na Karlštejně a dokonce tam dva roky žil. Z popisu, který jsem o něm měla, jsem si ho představovala jako moudrého starce s bílými vlasy a byla jsem docela překvapena, když mne uvítal mladistvý muž, sotva čtyřicátník, vřelý a plný entusiasmu. Několikrát jsme se sešli a Karel mne připravil na vstup do hradu, abych byla schopná co nejlépe využít čas, který jsem zde měla mít k dispozici. A tak to byl nakonec Pavel, Karel a Michal, kdo stáli jako má stráž na posledním úseku cesty. Ale stejně jsem to musela dovést do konce sama. Ty poslední dva dny byly pro mne mimořádně obtížné, ochladilo se a počasí bylo vrtkavé. Když jsem se konečně vydala na cestu, všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Zapomněla jsem si svůj kompas a dvě hodiny jsem šla nesprávným směrem a nevšimla jsem si toho.  Byla jsem hrozně rozzlobená sama na sebe. Proti mně se blížil obrovský černý mrak a posléze se z něho vyvalila jedna z nejstrašnějších bouří, jakou jsem kdy zažila. Cítila jsem se bídně, byla jsem skoro v depresi. Skutečně to vypadalo, jako kdyby se proti mně všechno spiklo, aby mi zabránilo dostat se na hrad. Všechny obtížné chvíle mé cesty se vloudily do mé mysli a já se cítila malá, nedůstojná a plná obav, jak budu přijata na Karlštejně. Měla jsem také velký strach, zda mne tam pustí, protože mne varovali, že odpovědné osoby mi možná nedovolí vstoupit na mnoho míst na hradě, která nejsou veřejně přístupná. Padlo na mne všechno, co se mi na téhle cestě nepodařilo. Teprve ve vesnici Kuchař, pojmenované po oblíbeném kuchaři Karla IV., ze mne tato tíha spadla a já se mohla těšit radostnému očekávání toho, co leží přede mnou. V tu chvíli jsem také vytvořila v sobě prostor, který mi umožňoval přijmout cokoli, co mne ještě potká, včetně možnosti, že nebudu vpuštěna na zvláštní místa, která jsem doufala navštívit. Karel mne již na tuto eventualitu připravil. Našla jsem v sobě sílu si prostě říci „přijmu cokoli, co mne potká a když mne pošlou pryč a neumožní mi vidět to, kvůli čemu jsem sem přišla, prostě to přijmu.“ A tak jsem opravdu dospěla do stavu pokory.

Karlštejn je místo, kde byly uchovávány významné relikvie a také korunovační klenoty. Všechny relikvie, které Karel IV. nasbíral, se nazývaly „nástroje utrpení našeho Pána“ a byla mezi nimi i tříska z kříže, trn z koruny, úlomek kopí a houba naplněná octem. Nad oltářem je obraz Krista povýšeného, ale stále ještě s výrazem utrpení. Záměrem Karla IV. bylo vytvořit prostor, který měl představovat Nový Jeruzalém, představa věcí budoucích, kdy naše duševní síly budou tak transformovány, že se svou krásou, čistotou a transparentností budou podobat drahým kamenům a kovům. Čechy v té době byly ústředním místem pro alchymisty, mistry transformace hmoty, což se mimo jiné projevilo ve vysoce vyspělém  umění výroby barevného skla. Ta je proslavuje ještě dnes.

Stezka stoupající k hradu, kterou mi důrazně doporučoval Michal, ačkoliv nebyla značená, mne vedla dlouhým úsekem zalesněné krajiny a vyvolala ve mně opět pochybnosti, zda jdu správným směrem. Náhle se mezi stromy objevily věže hradu. Vyšla jsem z lesa a uvědomila jsem si, jak moudré od Michala bylo, že pro mne zvolil tuto cestu. Úplně jsem se vyhnula všem těm stánkům s turistickým zbožím, které lemují silnici vedoucí k hradu a mohla jsem se k němu přiblížit ušetřena všeho toho povyku!

Přijali mne jako někoho, na koho už dávno čekali. Měla jsem svou vlastní průvodkyni, která mi otevřela všechny dveře, o něž jsem požádala, a dovolila mi strávit zde tolik času, kolik jsem chtěla. První kaple, kterou mi ukázala, je známá jako kaple Panny Marie a stále ještě se v ní příležitostně konají bohoslužby. Její stěny jsou vyzdobeny nádhernými freskami zobrazujícími apokalypsu, ženu oděnou sluncem a s měsícem pod nohama, hvězdy nad její hlavou – byla to nádhera sama. Vypráví se příběh, že Karel IV. získal vzácné relikvie spojené s utrpením Krista a umístil je do zlatého kříže vykládaného drahými kameny.

Z této kaple mne průvodkyně vedla do malé úzké prostory, známé pod označením hrob, která opět ústila do kaple sv. Kateřiny. Byla to soukromá  meditační místnost Karla IV. Kaple není příliš velká a je celá vyložena polodrahokamy lemovanými zlatem (říká se tomu inkrustace), na stropě byl zasazen krásný velký opál. Dokonce i nyní se toto místo zdá být prosyceno velmi zvláštní atmosférou vyvěrající z důvěrných hovorů mezi člověkem a duchovním světem. Všechny portréty Karla IV., které jsem viděla, vyzařovaly královskou důstojnost spojenou s výrazem soucítění se všemi lidskými bytostmi. V této kapli je opět obraz Karla IV. a jeho královny, mezi nimi je umístěn  kříž s ostatky. Konečným a nejvzácnějším cílem byla kaple svatého Kříže v samotném nitru Karlštejna, v prostředním podlaží nejvyšší věže. Tato vidina ve mne byla prakticky po celou tu dobu. Prožívala jsem ji jako teplý prostor naplňující mou cestu.  Na stěnách podél stoupajícího schodiště jsou fresky s výjevy ze života dvou nejvýznamnějších světců českého národa: svatého Václava a svaté Ludmily. Sv. Václav je zachycen při setí obilí, sklizni a při pečení chleba, pečování o vinnou révu a při přípravě chleba a vína pro eucharistii.

Když jsem vstoupila do této nejcennější kaple, stála jsem v úžasu a pozorovala dokonalé proporce tohoto prostoru. Klenutý strop je zcela pokryt zlatem se zasazeným českým sklem představujícím hvězdy, Slunce a Měsíc. Na stěnách je největší soubor středověkých maleb na světě v provedení mistra Theodorika, který zde svým jedinečným stylem zpodobnil mnoho svatých, králů, Krista a Pannu Marii. Pod malbami je větší množství inkrustací ve tvaru křížů, každá jiná než ostatní. Na tenkých strunách visí velké drahé kameny symbolizující planety.

Když jsem  stála v kapli sv. Kříže, cítila jsem, že je to ta nejnádhernější věc, kterou jsem kdy viděla. Vnímala jsem harmonii proporcí tohoto prostoru. Lidé na portrétech kolem mne byli živí a dívali se na mne. Nade mnou byl zlatý strop s „hvězdami“ z českého skla a stěny byly vyzdobeny drahými kameny. Cítila jsem se být obklopena bytostmi a prožívala jsem, jak se zde scházejí myšlenky všech lidí, kteří mne doprovázeli na této cestě. Přišlo mi, jako by byli v kapli se mnou; velmi silně jsem vnímala, že mi bylo požehnáno.

V kapli sv. Kříže v mé duši vyvstával hluboký pocit naplnění a vděčnosti, poznání, že jsem na správném místě, a myslila jsem na všechny ty, kdo mi svým porozuměním pomohli a kteří mne v myšlenkách doprovázeli. Byli tu se mnou, tak jako má přítelkyně Rosemary Taylorová. Přišla mi popřát sílu a odvahu, když jsem se vydávala na cestu, a zemřela dříve než jsem ji dokončila. V této překrásné kapli svatého Kříže mne zrcadlový obraz kosmu naplnil drahocennými věcmi, z nichž každá měla svůj význam a místo a přispěla k zážitku prostoru naplněného bytím. Vzdala jsem díky za bezpečné završení mé impozantní cesty.

Nakonec, krátce po svém návratu domů, jsem při procházce po kopcích s přítelkyní zachytila kotníkem za kořen stromu a ošklivě si zlomila nohu. Bylo pro mne záhadou, že se mi to mělo stát ve chvíli, kdy pro mne po mém návratu bylo stále ještě těžké přestat chodit. Tato nehoda mne v jediném okamžiku přinutila k naprostému zastavení. V minutě, kdy se to stalo, jsem pocítila, že to nějak souvisí s mým andělem a s mou cestou. Přesto to byla tvrdá lekce. Po tolika horizontech, ubíhajících do dáli, jsem musela strávit celý měsíc doma. Manžel se o mne skvěle staral, což po téměř půlročním odloučení vedlo k vytvoření nového vztahu mezi námi. Mělo to také ten význam, že se nemohu vrhnout zpět do rušného života…

Podle časopisu New View, česky otisknuto v Antroposofickém zpravodaji, přeložila Yveta Kožíšková. /Zpracování a barevné zvýraznění – KF/