Trpí-li či umírá-li člověk pro své přesvědčení o pravdě, kterou je plně proniknut, přenechává národní duši sílu svého ideálu a zemi sílu své krve. Krev je podle naší individuální kvality nositelkou buď nižších astrálních pudů a vášní, nebo čistoty a záře duchovního Já. Proto se s čistou krví pojí vysoká moc, produchovňující a posvěcující vše, kde byla prolita či obětována (nemusí jít vždy jen o prolití fyzické krve, ale i o jiné formy dobrovolného, tedy ne karmického mučednictví, jako je upálení, umučení, smrtelné zranění a jiné). Byla-li tedy oběť přinesena z hlubokého a nadšeného přesvědčení, které měl spravedlivý a moudrý člověk pro Pravdu, Právo a Spravedlnost nebo z víry v Boha, pak vysoké duchovní síly, které tímto člověkem procházely, byly jeho smrtí uvolněny ve prospěch celku (kmene, národa, lidstva, Země). Z krve mučedníků se uvolňuje a šíří síla obrození, zčistění mentální atmosféry a jejího prosycení nábojem obětovaného. Na tyto síly se mohou v budoucích dobách vnímaví jedinci napojit a snáze tak jít ve šlépějích obětovatele, jehož ideje třeba i jen bezděčně zachytili. Niterný plamen jeho božského zápalu pro Pravdu, který jej naplňoval a rozohňoval, je pro lidstvo esoterním Světlem i opěrnou Silou a pro svého nositele základem těla Blaha, těla budhického. Je to následování příkladu největšího mučedníka, Ježíše Krista, v myšlení na druhé a ne na sebe. Podle duchovní úrovně obětovatele nabízí přetvářet po jeho smrti vlna ohně nového života celé generace i Zemi samotnou a upravovat poměry vyzářením světelného Plamene do mentální atmosféry Země. I vnímavější příslušníci dalších generací mohou být více či méně, podle svého stupně a povahy, bezděčně inspirováni či prosvětlováni silami mučedníka. Následníci pak mohou vytrvat v pokračování této činnosti, v onom proudu vývoje tím, že obětují svou práci, lásku, že v zájmu práce na ideálu společného úkolu se zřeknou svých osobních přání a závislostí, které bývají přítěží. I to je forma oběti poté, co se "naplnil počet usmrcených u oltáře Páně."
Významní mučedníci jako svatý Václav, Jan Hus a jiní dali již ve středověku základ k alespoň částečné alchymické očistě "národní krve". Zatímco na zemské úrovni stravovaly plameny tělo Husa, sršel do duchovních světů i do slovanské duše oheň pravé lásky ke Kristu a odvaha ke svobodě vyznání. Největší jasnovidci nám přibližují, kolik staletí z něho bylo nebo ještě bude čerpáno. Nebyla tedy marná ani Husova oběť pro svobodu svědomí a svobodu náboženskou, které se nám později dostalo, ale třeba ani oběť Jana Opletala, Milady Horákové, Heliodora Píky, Jana Palacha, Jana Zajíce, Jana Patočky (umučen StB při výsleších) a mnoha dalších pro svobodu slova, svědomí, pro právo na pravdu, pro vyburcování národa (i když své životy položili každý za jiných okolností).
Dnes již nemusíme obětovat životy, jako tomu bylo v minulosti. Mučednictví dnešní doby i doby Vodnáře by mělo spočívat zejména v tom, že při plně rozvinutém vědomém Já se lidé budou denně očisťovat od svých nižších obsahů a substancí, od své pýchy, pohodlnosti, urážlivosti, sobectví, ješitnosti, necitlivosti, závislosti na libostech či davových názorech apod. I pokorným a laskavým přetavováním bolesti z protivenství okolí a posléze smutkem (nikoliv nadřazeným mravokárstvím) nad neláskou, zlem, vášněmi lidstva se bude v nadcházející době vlády Vodnáře více realizovat tato forma mučednictví. Bude to vystupňovaná bolest osamění se svými ideály, kterou vyjádřil Ježíš slovy: "Není uší k slyšení, není očí k vidění...". Z projití těmito slzami nad bídou lidských duší se rodí láska k lidstvu i vůle ji moudře uplatňovat. Čím pokročilejší člověk nebo čím vyšší zasvěcenec toto prožívá, tím více rozšíří v mentální atmosféře, na kterou jsme podprahově všichni napojeni, zošklivění si zla a napomůže postupné snaze většího počtu duší po nápravě.
Žádný opravdový bol nad pádem duší není ztracenou duchovní silou, ale napomáhá zdvihat národ či lidstvo z propasti. Čím hlubší je niterná láska k lidstvu a touha mu pomoci, tím větší část světového zla je rozpuštěna. I obětování osobního pohodlí, klidu či bezpečí v zájmu čistých ideálů má hluboký duchovní význam pro národ. Viz například činnost T. G. Masaryka za 1. světové války, nebo Václava Havla v době totality. Oba nevěděli, že se dožijí svobody, natož pak že budou presidenty. Oba stáli zprvu na zdánlivě ztracených pozicích, vedeni jen ideály. Oba zdědili národ bez občanské zralosti, krčící se před mocnými a závidící jim, odvyklý vzít svou správu do svých rukou. Oba by si byli mohli užívat pohodlného života v plném zaopatření. Například hluboký étos V. Havla v době totality by měli plněji prožít ti, kteří se s oblibou věnují národnímu sportu posledních let - udatným rozborům chyb Václava Havla z nejrůznějších pohledů a stanovisek (sami si tím připadají jaksi větší, chytřejší, hrdinnější), zatímco v době komunismu pracoval a riskoval V. Havel a jiní i za nás, spořádané občany, chodící k volbám, křivícím si charaktery apod. Václav Havel udělal místo nás a za nás mnohé a jsou z něho proto nervózní dodnes. Vyčítají mu aspoň, že za nás neudělal všechno. Podepsali třeba v době totality aspoň jedinou petici, například za Havlovo propuštění? Jeho někdejší morální statečnost v době naší všeobecné přizpůsobivosti dráždila až do jeho skonu mnohé a dráždí dosud. Úporným hledáním jeho chyb si kompenzovali své nepřiznané mindráky. Bývá pohodlnější mnohá selhání národa připisovat adresně expresidentovi. Nedává jim spát dodnes, tím mu nevědomky přiznávají jeho velikost, úspěšnost a platnost myšlenek. Pro mnohé je i zdrojem nynějších problémů "ten Havel". Vytěsnili mnohá fakta, třeba že pouhé jméno Havel nám otvíralo cestu do světa, k zahraničním investicím, obchodu... když se někde řeklo Havel, bylo to spojeno s naší vlastí. Částečně to přežívá dosud. Václav Havel nám tedy problémy nejen nedělal, ale odklízel z cesty, jinak bychom byli jakási neznámá postkomunistická zemička. Ani jeho následníci ještě nestačili zcela zlikvidovat tuto naši pověst, i když se snaží seč mohou.
Podle Marka Pogačnika i těžké onemocnění vnitřností Václava Havla po několikaleté přítomnosti na Hradě, které ho málem stálo život, bylo esoterně zapříčiněno odrazem zmrtvění a infikování „útrob“ Hradu komunistickou duchovní devastací, která silně poničila vysoké duchovní síly, pojící se odedávna k tomuto posvátnému místu národa. Silné negace, plynoucí po desetiletí z celé republiky na Hrad a poté ulpělé uvnitř posvátného místa, se tak odrazily v útrobách nového hlavního představitele Hradu. Havlova niterná bolest ze zpustošeného dědictví národa i Hradu jako duchovního a politického centra národa, byla skrytou příčinou poškození presidentových vnitřních fyzických struktur (samozřejmě že zde působily i jiné příčiny od černé magie ze zahraničí přes následky podmínek ve vězení až patrně po kouření). Havlova těžká zdravotní krize byla v této souvislosti oním typickým mučednickým křížem, ke kterému se významná osobnost rozhodne již před zrozením a kterým pak musí projít, aniž by samozřejmě o této skryté příčině cokoliv věděla. I v duchovním světě to byl střet dobra a zla, modliteb lásky některých lidí a působení odpůrců. I dnes jsou podobné střety dobra a zla, pravdy a lži, lásky a nenávisti.
Obětovatelé a zasvěcenci nejrůznějších oborů a zaměření nebudou již křižováni či upalováni, ale dokáží zlo na ně vrhané pochopit niterným ohněm své lásky a neosobního logického vhledu a v něm je, po prokonaných potížích a bolestech, spálit. Čím více sil je nutných k překonání zla, tím větší moc dobra bude zářit z takto dosažené proměny. Na památníku padlých ze světových válek je v Boskovicích výstižný nápis: My dali krev a život, vy dejte lásku a práci.
Nezoufejme si v tlaku světového zla (v každé době ho lidé označují za to největší v dějinách), ale hleďme na ně s pochopením jako na stavební kameny budoucího chrámu lidstva. Před zlem nelze zavírat oči, relativizovat či bagatelizovat ho nebo si ho přikrášlovat falešně pojatou "tolerancí", ale je nutné správně neosobně ho rozeznat, pojmenovat, plně si ho v sobě, třeba až do dna, ale bez ukřivděnosti protrpět a pak s vyšší pomocí sbírat síly k jeho rozpouštění, osvobozování. Dobro, které bude takto vydobyto z přeměněného zla, bude zvláštního mystického rázu a bude působit jako vyšší druh svatosti, dosažené s boží pomocí. Schopnost lidské složky těla blaha - budhi, která se takto pod vlivem Vodnáře vytváří, nahradí dnešní, většinou zaostalý, nespolehlivý a klamavý jasnovid rozmachem všech přirozeně jasnovidných sil až k jejich dokonalosti, k pravému poznání boží tváře. Nepůjde to žádnými zveřejňovanými praktikami, ale jen cestou lásky a vcítění do druhých, až nezištná vystupňovaná láska přejde v jasnozření. Zlo, které námi prošlo a bylo přetaveno beze zloby, uraženosti či nenávisti, pouze pochopením, odpuštěním a láskou, je oním pravým stimulátorem, hybatelem obrody lidstva. Spolehlivé jasnozření může přijít jedině jako výsledek duchovního a morálního zušlechtění.
Holandský spirituální badatel profesor Bernard Lievegoed řekl: Ve fyzickém světě usilujeme, abychom vše dělali co možná racionálně a efektivně. Snažíme se vynaložit co nejméně energie, abychom dosáhli co nejvíce. V duchovním úsilí je tomu naopak. Vše, co děláme s větší energií, nadšením a oddaností, než je pro výsledek třeba, vytváří substanci pro duchovní svět, z níž budou stavěny světy, tj. příští vývojová stadia Země.
Zatímco donedávna byly nositeli nějaké zrůdné ideologie a z ní plynoucí praxe státní režimy, dnes není zlo neseno jednotnou kolektivní ideologií, ale jedinci. Plochy někdejšího jednotného zla, jehož jsme byli buď aktéry nebo oběťmi, často obojím, se atomizují do našich individuí. Můžeme si stěžovat už jen na sebe. Je to další a zatím nejtěžší zkouška jednotlivců, aby si za nových svobodných podmínek zvolili dobro nebo zlo s plnou osobní zodpovědností. To vše s infikací a zátěží ideologie a praxe komunismu. Těm, kteří touží po návratu resp. pokračování a rozvíjení komunistických poměrů a vše dnešní žlučovitě zatracují, by se jejich přání snad mohlo splnit. Není jistě náhodou, že dosud existuje komunistický režim zejména v Severní Koreji (například i za zasmání se politickému vtipu je trest zastřelením). Možná tento režim do jejich příští inkarnace vydrží, anebo jinde vzejde jemu podobný. V jakému duševním rozpoložení člověk odchází, do takových poměrů bude příště veden. Máme blahobyt a svobodu, ale nejsme pro ni zralí, nepřičinili jsme se o ni, netrpěli jsme za ni a jsme nadále nastaveni na brblání. Na toho, kdo se o ni především zasloužil, pliveme. Zdá se, že si ji nezasloužíme a že už dlouho trvat nebude. Namísto vděčného porovnávání s dobou minulou se hašteříme a vztekáme, prožíváme třicet let frustrací ze sebe samých a pak i z toho, že jsme frustrováni, znechucení z toho, že jsme znechuceni, a demonstrací proti těm, které jsme si svobodně zvolili. Demonstrujme, ale s vědomím, že zvolení politiků bylo naším dílem. V naší geopolitické situaci se děsíme nebezpečí z opačné světové strany, než odkud nás již pohlcuje.
Jedním z předpokladů postupného vymaňování z tohoto marasmu minulosti je hlubší poznávání všeho, co jsme do sebe nechali jako národ, ale hlavně jako jedinci zanášet v poměrech oněch pěti desetiletí obou totalit, i jak to modifikovaně pokračuje za dnešních poměrů individuální svobody k dobru i ke zlu. Selhávají dnes i některé anthroposofické kruhy, které mají nejvyšší myšlenkový potenciál resp. zdroj k tvůrčímu poznávání pravdy, a které mají mít morálnost v samém základu. I u nich je v módě dehonestace a diskreditace Havlova étosu. Těžko lze pak být důvěryhodnými a činit kroky na poli mystickém, nečiní-li krok na poli etickém. Nejvíce tím škodí pro budoucnost anthroposofii samé. Ostatně, i díky Havlově oběti se dnes mohou svobodně scházet, svobodně vydávat duchovní knihy, jezdit do zahraničí a svobodně nadávat na projevy svobodné doby i zpětně na Havla. Touto zlobou a zapšklostí vůči Václavu Havlovi se takoví anthroposofové ocitají na téže základně s komunisty, pouze s odlišnou terminologií. U komunistů to odpovídá jejich tradiční absenci morální úrovně, od anthroposofů, pokud někteří takto uvažují, je to jejich vlastní degradace a sebe-karikatura, svědčící o ochablosti jak inteligenční, tak morální. Duše a ústa, takto potřísněná lží a nenávistí, nezapalují. Spíše zháší (byť by to bylo činěno s komediální působivostí či s velkými znalostmi duchovní vědy). Je to znatelné i na rozevírajících se nůžkách poměru členů AS a neorganizovaných příznivců či zájemců u anthroposofii, sdružujících se v neformálních skupinkách. Podle dosavadního trendu se zdá, že se tyto nůžky budu dále rozevírat.
Nečekají nás tedy převratné duchovní změny bez vlastního přičinění, nebo zásahy, které by vedly lidstvo jako deus ex machina bez jeho tříbení a očisty přímo do síní zasvěcení nebo rovnou do Království nebeského. Avšak: je to cíl sice dlouhodobý a obtížný, přesto reálný a jedině možný. Kdy? Jak? Kudy? Kde začít? To je otázka k řešení a úkol pro nás nynější.
/Bylo zčásti uveřejněno v knize KF Výlety za duší Čech aneb Naše národní kořeny a křídla./
Modlitba pro tuto zem
Píseň kterou jsem po listopadu 1989 věnoval Martě Kubišové. Živá nahrávka z muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě 15.11.2019
https://m.youtube.com/watch?feature=youtu.be&v=xeryQrO-oD4
A ještě vyznání politika-humanisty:
.oOo.
I když je to možná dál od obsahu článku (beztak roztříštěného), nebude možná od věci převzít následující statistiku podle internetu:
Průměrná měsíční mzda v hrubém v roce 1988 byla 3 095 Kč, v roce 2018 pak 31 868 Kč.
Kolik jsme si s průměrným platem mohli dovolit:
-
Chléb konzumní kmínový (1 kg) - 1988: 703 kg vs. 2018: 1316 kg
-
Máslo (1 kg) - 1988: 77 kg vs. 2018: 155 kg
-
Vejce čerstvá (plato 10 ks) - 1988: 258 plat vs. 2018: 830 plat
-
Kuře kuchané celé (1 kg) - 1988: 103 kg vs. 2018: 463 kg
-
Hovězí zadní bez kosti (1 kg) - 1988: 67 kg vs. 2018: 143 kg
-
Mléko polotučné (1 l) - 1988: 1587 l vs. 2018: 1607 l
-
Cukr krystal (1 kg) - 1988: 387 kg vs. 2018: 2026 kg
-
Mléčná čokoláda (100 g) - 1988: 238 ks vs. 2018: 1128 ks
-
Pivo lahvové (0,5 l) - 1988: 1238 ks vs. 2018: 2710 ks
-
Rum tuzemský (1 l) - 1988: 31 l vs. 2018: 122 l
2024 ©