Kdo českou šlechtu, kterou komunisti nazývali "buržousty", nenáviděl? K někdejšímu píseckému komunistickému tisku dám příklad jedné soudružky z tehdejšího OV KSČ. Začnu opět po svém – poťouchle. Svými rozměry, tedy směrem do šíře (šíře postavy konkurovala výšce), propagovala názorně socialistický blahobyt, až jsem si zlomyslně říkal – tu než bych obešel, to bych se nasnídal. Byla jakýsi komunistický vrchní cenzor pro to, co se v Písku smělo tisknout. Články pro noviny musely jít přes ni – buď je blahosklonně schválila a pustila dál (to se nám, nestraníkům, přihodívalo zřídka), nebo požadovala doplnit, nebo přepracovat, nebo to seškrtala, nebo nereagovala - to znamenalo, že článek neprošel.
(Nebudu tu soudružku s křestním jménem na L dál jmenovat, snad jen, že příjmení začíná na K- a končí na -olářová.) Její jméno bylo v souvislosti s tiskem vídáno v lokální novinové tiráži až donedávna, holt si bývalí soudruzi vzájemně pomáhali i v době pro ně nepříznivé, aby zachovali jednotu strany (když už ne jednotu s lidem). Když už nemohli nostalgicky vzpomínat na doby svých prebend a privilegií, plynoucích z oddanosti komunistickému vedení, pisatelsky se přeorientovali na psaní o těžkostech a bídě dnešního života pod jhem kapitalistů, nebo o hrůzných záměrech amerických imperialistů. Byli v tom vzorně stranicky jednotní (alespoň navenek). Václav Havel jim říkal bratrstva. To není jako mezi námi, třeba antroposofy, kdy se (tuším) v 90. letech mezi sebou soudila kvůli malichernosti dvě křídla AS. Ostuda dovnitř i ven. Nikoho ovšem nezavřeli, nehonestovali, neomezili. Někteří antroposofové se dnes, snad v nostalgii za starými časy, kdy byli osobně v přízni KSČ, s geny poslušných straníků ochotně zamotali do spirály proruské zločinecké propagandy. Svědomitě a pracovitě tím nahlodávají jako dřevomorka samu posvátnou antroposofii. Distancovali se od nich veřejně ti další? Nevím o tom.
K panu knížeti (malinko doplněná část Švecova článku v následujících dvou odstavcích): Vliv, který se svým jménem dostal, využil pro spoustu dobrých věcí. Stejně tak peníze, jimiž řízením osudu vládl. Obdivuhodný výčet jeho skutků teď po jeho smrti podávají jiní a jistě není kompletní. Uměl se upřímně bavit s každým: od undergroundových básníků a bezdomovců po špičky evropské politiky. Sympatie a úctu budil i u svých oponentů. Když se mýlil, jako v předvečer Putinovy invaze na Ukrajinu nebo v hodnocení činů Dominika Feriho, mýlil se z víry, že lidé jsou lepší, než skutečně jsou.
Na rozdíl od jiných polistopadových figurek Schwarzenberg prokázal, že mu jde o dobro země, tak jako jeho předkům. Že pro něj dokáže dlouhodobě pracovat. Kdyby posedlí šlechtomilci tak nahlas nevykřikovali variace na „Kníže má k lidu blíže“, mohl se stát i prezidentem. Byla by to krásná ironie dějin a dobrá varianta pro tuhle zemi.
A dodatek KF: Podle zkomunističtělého plebsu byl Karel Schwarzenberg nějaký tuctový „pitomý kníže“. Onen plebs - fosilie zkrachovavšího komunistického ateistického experimentu - si nyní užívá (využívá) svobody slova, o kterou se přičinili svou osobní obětí Havel, Schwarzenberg a další odvážlivci. Díky jejich někdejší oběti a polistopadové velkorysosti se do nich může dnes naše spodina „hrdinsky“ a beztrestně strefovat.
PS – Vím, že občas píšu slova „do pranice“. Ale s kým? Na relikty někdejšího trapného prozemanovského, nyní proputinovského či podobného tíhnutí mezi antroposofy (i špičkovými, dříve i dnes) kašlu (nemají morální právo veřejně zastupovat antroposofii), a na jakési z Kremlu podporované okamurovce a jim podobnou národní spodinu taky. Tím víc si vážím duší souladných, ať to o sobě napíši třeba na internetu, na FB, mailem, nebo zavolají, nebo jen souhlasně mlčí. Nejde o mne osobně, ale o mravní orientaci v nynější situaci, o rozeznávání pravdy a lži, demagogie a pravdy, přetvářky a opravdovosti, o /ne/souhlas s vražděním a znásilňováním nevinných, nebo obětavý boj jiných proti tomu. I tím si vytváříme budoucnost, každý podle svého, i se zodpovědností jako součást národa.
2024 ©