Rok Anežky České
/z e-bulletinu SKOK/
Končí se rok sv. Anežky, zakladatelky péče o nemocné a chudé v českých zemích. Anežka se narodila pravděpodobně v roce 1211 jako nejmladší dcera Přemysla Otakara I. a v roce 1232 založila na Starém Městě v Praze špitál a český řád, tzv. Špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. O dva roky později spolu se svým bratrem Václavem I. založila podvojný klášter klarisek a minoritů v lokalitě „Na Františku“, který fungoval tak, že bratři si vyžebrávali jídlo a o ně se dělili se sestrami klariskami. Osobní askese Anežky v roli představené řádu vedla tak daleko, že si dopisovala s papežem o zpřísnění řádových pravidel, což se jí však na základě společenských ohledů – v klášteře žily ženy a dívky ve vysokém postavení – nepodařilo. Podařilo se jí však dát příklad vzdělanosti a velkorysé dobročinnosti, a to jak pro ženy, tak i muže.
„Přirozený citu lidskému soucit s trpícími i blahovůle k jiným vede k dobročinnosti, která jest účinným projevem lásky člověka k člověku a kterou nejlépe se osvědčuje skutečné lidumilství (fílanthropie)“, píše Marie Červinková-Riegrová v sedmém díle Ottova slovníku naučného, vydaného v roce 1893. „Avšak také úvaha rozumu, že hynutí jednotlivých členů lidské společnosti celku přináší škodu a zkázu, vedla k dobro- činnosti: jest to dobročinnost veřejná, projevující se ve veřejném chudinství a zdravotnictví. Soucit a láska jsou v duši člověka nejmocnější protiváhou čirého egoismu, ale tyto prosté příkazy citu a svědomí dospívají k jasnému uvědomění mravní povinnosti teprve tehdy, když člověk o vyšších cílech života a mravních jeho zákonech uvažovati počíná, a proto ovšem různé projevy dobročinnosti, všelidské ve svých základech, se mění, zdokonalují a postupně rozvíjejí v souhlase s rozvojem mravních a náboženských názorů.“
Ve středověku se skutečně rozvinula péče o chudé, o nemocné a sirotky v rámci církve. Vznikaly špitály, nalezince a hospice pro lidi na cestách, nemocné a neduživé. Teprve později, částečně proto, že bylo proti chudým častěji nutno zasahovat represí, organizovanou světskou mocí, začaly se tvořit zákony na regulaci chudoby, ale také péče o chudé a nemocné. Zhruba od 16. století se starají zaměstnavatelé o zabezpečení ve stáří, ale tehdy se jednalo pouze o segment hornictví. Státní paternalismus se projevuje v oblasti zdravotnictví od 17. století, kdy vznikají vyhlášky ve snaze zabránit morovým epidemiím. Osmnácté století je věkem reforem školských a církevních (Josef II. např. zrušil všechny církevní řády, které neměly v péči chudé a nemocné), a roku 1849 se ustavuje domovské právo, které má za cíl zchudlou osobu dopravit do obce, v níž se narodila, nebo jí byla jako domovská určena, a dosáhnout toho, aby se o její potřeby postarala obec. Je to první právo na pomoc v nouzi, které se později rozrůstá v systém sociálního pojištění a další nástroje k zmírnění rozdílu mezi chudými a bohatými.
Ale to už jsme od Anežky České daleko, daleko.
MUDr. Milena Černá, SKOK
2024 ©