Byl jsem pozván na harfový koncert v Koněpruských jeskyních. Překrásný nápad. Protože jsem se ale nemohl zúčastnit, poslal jsem orgnizátorce alespoň dva starší doplněné texty, kdyby si chtěli vybrat něco z nich k “jeskynnímu” přečtení.
Primitivové, divoši, barbaři – jak ještě nazývá pyšný člověk naší doby své dávné předky? Třeba ty, kteří žili v jeskyních. Pravda, neměli letadla, počítače, mobily… Nepotřebovali je. Možná měli cosi jiného, za co bychom byli vděční my.
Hluboké ticho jeskynních prostorů rezonovalo s hlubokým niterným klidem jejich obyvatel. Neměli v sobě ty tisíce přání, plytkých a ukoptěných myšlenek a požadavků, jejichž otroky jsme se stali my. Nebyla v této prostotě vznešenost? A čemu v sobě my dnes můžeme říkat vznešenost? Postmodernímu marasmu? Snobským stavbám či autům, která často už svým vzhledem dávají najevo aroganci?
Jeskynní lidé sestupovali do svých příbytků pod zem, tak jako klidný a soustředěný člověk hledá spočinutí a hlubinu bezpečnosti v tichu nitra. V podzemních prostorách zažíhali ohně. Není to inspirující představa? I jiskření lásky či modlitby se rozněcuje v tichých jeskyních nitra. Pohledu z temných hlubin jeskyní zazáří tím výrazněji azur slunečných nebes nebo svit hvězd.
Tehdejší člověk asi neměl podvědomí zanesené prestiží, kariérismem ani depresemi či jiným mentálním smogem a snad i proto mu jeskynní prostředí nevadilo, ba vyhovovalo. Nás by tísnilo, stresovalo, deprimovalo, traumatizovalo, frustrovalo – či jak se všechny ty naše hýčkané postmoderní patologie nazývají.
Zabíjel jen pro obživu, a to ještě ducha mrtvého zvířete odprosil. Nemělo by nám i toto něco říci? Jistě, do jeskyň se vracet nebudeme. Ale do prostorů vnitřní svobody i řádu, prostoty i vznešenosti, křehkosti i mohutné hymničnosti se můžeme nalaďovat.
Představme si utrmáceného a třeba zraněného dávného člověka, který uléhá na své lůžko mezi krápníky a průzračnými jezírky a léčí se třeba bylinkami. František z Assisi řekl, že kdo má čisté svědomí, vyspí se dobře i na kameni. Vídáme-li v jeskyních krápníkové útvary, mohou na nás působit svým miliony let vyvíjeným tvarováním jako tiší svědci věčnosti. Podobný pocit či tušení věčného pohybu vývoje, jaké vzbuzují krápníky, pro nás zdánlivě statické, přesto však v průběhu věků měnící své tvary, v nás mohou vyvolávat i věční poutníci Země – lidstvo samo. V obojím působí jakási hymničnost odvěkého zakořenění Země i lidstva v božím kosmu.
.oOo.
Kdysi se chodilo do jeskynních prostor i meditovat. Dělali to nejen jogíni a poustevníci, ale třeba i Leoš Janáček. Ten prý dostával v takovém prostředí skvělé hudební nápady. Zameditujme si trochu o meditaci.
Četli jste mnoho učených meditačních návodů? Já také. A pamatujete si z nich něco? Já také ne. Snad mi k tomu chybí větší poctivost. Ale i tak - zkusme si přisednout a zameditovat o meditaci obyčejně, několika příklady, které možná osloví i citovou, intuiční hemisféru.
Meditace by neměla přecházet ve fetišizovaný samoúčel, na kterém lpíme. Měla by být jen volně nabízena Bohu jako kouř z vonné tyčinky či kadidla. Měla by být pokorná a vzpřímená zároveň. Tichem v klidu niterné jeskyňky i vzepětím k nebesům.
Měla by být, podle individuálního zaměření, u někoho podobná popěvku pasačky i Beethovenově Osudové, u jiného dětskému hradu z písku i odvážné architektuře chrámu, jediné fialce krášlící celou skládku i lánu lilií, omamně vonících nevinností od obzoru k obzoru, jedinému prosluněnému místečku v hlubokém lese i stínu jediného keříčku v široké pustině.
Prožívejme ji jako klid teplé noci na visuté zahradě Semiramidině i jako první sluneční paprsek, který v chrámu Abu Simbel o prvním jarním dnu projde dlouhou chodbou a padne na srdce sochy krále. Jako první pohled těch, kteří se poznali po tisíciletích i první záblesk hvězdného majáku míru zářícího z božského srdce. Jako hostii na jazyku touhy i grálský kalich na láskou proměněnou krev Kristovu.
Je brankou skrytou v džungli na úpatí Hory Poznání i jezírkem v dosud neobjevené jeskyni, které ještě nespatřilo lidské oko. Je okem orla, vznášejícího se svobodně nad horstvy, i očkem vlaštovčího mláděte v teple hnízda voňavé maštale. Oblázkem v jarním potůčku, který si tiše přede mezi tajícími sněhy, i mohutnou nehybnou skálou ve řvoucím a útočícím příboji. Svíčičkou mezi dalšími na vánočním stromku obdarování i planoucím sluncem, které trvale přetavuje vše, co v sobě má, na oběť lásky pro celé okolí. Je echem v chrámu po doznění varhan i svolávacím zvonem do dosud skoro prázdného chrámu sbratření lidstva. Ustálenou hladinou po mořské bouři i nehybným spočinutím ryby při mořském dně. Divokým koněm, napájejícím se z čistých pramenů i tahounem v chomoutu, vláčejícím stejnoměrně a s neskonalou trlivostí svůj pluh. Je prvním stanutím ve vrátkách zahrádky, vymaňující se z ranního oparu, i spokojeným podvečerním přehlédnutím zrytého a osázeného sadu.
Považujme ji třeba za energické bourání falešných chrámů či citových kulis, které jen imitují ctnosti, i za snášení základních kamenů ke stavbě neviditelných chrámů v prostorách našich niter. Za hledače znamení a symbolů u cest i hledače správného směru bez ukazatelů. Za srdce, které odráží paprsky všech nebeských světů i za mozek, který umí odhalovat i tajit své poklady. A třeba i za lavičku u kmenu ochotné lípy, zvoucí ke klidnému večernímu posezení, i její pohostinnou korunu, zvoucí včely k napojení nektarem.
Pak třeba pochopíme, že ten, kdo vzešel z meditace v tichu, i z meditace v ruchu a shonu denního snažení, rozumí dávným runám a znakům, vytesaným v kameni, i boží řeči, která je beze slov a znaků. Žije v obou světech: pluje na hvězdné lodi vesmírné ochrany Boží i se umí zastávat v prachu země matek, vdov a sirotků. Cítí jednotu všech říší: říše nerostné, rostlinné, zvířecí, říše přírodních bytostí, říše lidské i božské, a všem je vděčný. Nebudí pozornost davu, ale Bůh ho staví vždy tam, kde je zapotřebí. On je a chodí mezi námi. Když se něco podaří i když se stane neštěstí, zazvoní tito „lidé zvonkoví své ring-o-ding“.
2024 ©