Dopis kamarádky po přečtení textu No super (v kategorii Legrácky).
Jsou slova a je jich víc, od kterých se toužím oddělit. Musím si to ale pořád pracně hlídat, něco ve mně pro splnění tohoto úkolu není dokončeno. Doufám a věřím, že (ale nevím kdy a po čem) jednou budou pro mě i tyhle výrazy nevyslovitelné a včas, už před vyklíčením mi v puse nabobtnají do nechutné hroudy. Ostatně už teď, když je vyslovím, okamžitě se vznesou nade mě a nalepí se na křiklavý obří transparent, aby se mi odtud pošklebovala. Bohužel ale ještě sama o sobě vymazána nejsou. Je to můj plevel.
Cítím pak zklamání z lehkomyslnosti v sobě, frivolnosti, z povrchní bezmyšlenkovitosti, z čehož mě právě tohle výrazivo usvědčuje. Vím o něm, je mi protivné, stejně jako kopřivka, které taky zvenčí nevysvětlím, že ji nechci. Musím nejdřív přijít na to, po čem ji mám. A když to pak konečně zjistím, ještě je nutné to jídlo, po kterém ji mám, opravdu už přestat jíst, i když mi třeba zrovna moc chutná. Nebo si pak připadám, jako když bych nedbale odhodila slupku od banánu na čistém chodníku, nebo zapíchla umělou květinu do živého záhonku. Je to takový umělý Santa Klaus místo našeho Ježíška.
Následuje u mne po takovém vyslovení niterné dušení se z té uteklé slovní nedbalosti, znechucení nad sebou. Vždyť tuším, proč jsou taková slova zbytečná. Nemají náplň. Jsou odnikud a jdou nikam. Téměř nic nevyjadřují, jsou to takové prázdné nádoby v řeči. Znamenají jen další balast, odklon od přímočarosti. Ale aspoň to už bezmyšlenkovitě a bezděčně nenasávám z okolí. Naopak, tam mi to do uší dělá zle.
Docela stejně mi vadí i má slova fajn, pohoda, príma, paráda, bezva – všechno to ze mě vyletí jako střela v době, kdy nejsem ani trochu ve svém klidném duševním zázemí. Tehdy, kdy je mnou posuzováno cosi bez pečlivého nahlídnutí do obsahu či významu děje. Jde o světácký, odfláknutě vystřelený výraz a často ve chvíli, kdy se na můj úsudek ani nikdo neptá.
Teoreticky vím, že i mluva, byť radostná a kladně hodnotící, by měla mít vždycky plnohodnotný obsah. Možná jsem si v tomhle směru ještě v sobě nevypěstovala opravdovou touhu po změně.
Odpověď:
Asi to chce čas a opakované rozhodnutí, tak jako se Ti, byť ne hned, podařilo (téměř?) přestat s vyslovováním Božího jména jen tak do větru, nadarmo. Napřed sis ale musela plně ujasnit, jak neetické a neestetické je to zneužití nebo zavlečení toho nejvyššího do našich plytkých a marných momentálních nálad. Napřed to muselo bolet Tebe samu. Nyní cítíš úlevu a radost, že je v Tvých silách něco se sebou udělat, i když jde "jen" o výrazivo. Nemysli, není to málo! Ono je vše někde slyšeno. Vždyť je kolem nás mnoho různých bytostí, ba i existuje nejen Boží oko, ale i Boží ucho. Tedy asi i naše řeč cosi ve všeobecné hladině vědomí čistí nebo kalí.
Jistě, úprava a očista vyjadřování jde pomalu, a když ji poctivě uchopíme, zjišťujeme, co je třeba zas dalšího změnit. Nejen na konkrétních výrazech, ale pak třeba i na stylu či tónu, vyjadřujícím nějakou náladu. Nemysli si, já s tím nejsem hotový dodnes a ještě dlouho nebudu.
To vše souvisí (a nemusíme to nutně vědět) s krčním lotosem. Buď ho zanášíme, nebo se stává krásně čirým a my sami cítíme, jak jsme v něčem harmoničtí a jak můžeme řečí oplodňovat víc i duše druhých. Ono to není tak jednoduché, jako někteří prezentují - poslechni si kazetu na pročištění čaker, navštiv kurz a my ti probudíme čakry apod. Tudy cesta nevede, nebo možná vede i trochu zpět. Vše, co na sobě přepracováváme, dá určitou námahu. To je dobře. Právě tou námahou se tvoří to cenné. Ti, kdo nehřeší nebo nejednají mylně, ale přitom jsou toporní, bezkrevní, toho moc ani nepřepracují. Z mínusové hodnoty se přinejlepším dostanou jen k nule, netvoří nic kladného. A i ta nula může být jen dočasně docílená. A to ve všem. I na to bylo poukázáno u Maří Magdalény - nejprve hřešila a teprve z toho stavu mohla ze skutečné potřeby hledat ctnost. Jen z upadnutí do chyb můžeme následně pěstovat touhu a sílu k jejich opaku, k jejich překonání.
Nesprávné, nečisté cítění je jako planý strom, na který teprve můžeme roubovat ušlechtilost. Proto lidstvo upadlo do hříchu. A jako ve velkých věcech, platí to i v "drobnostech", jako je mluva. Je samozřejmě napřed nutné si chybu uvědomit, připustit, poznat ji co nejhlouběji a pevně se rozhodnout ji přeměňovat. Vida, kdybychom chtěli psát veledůležitě a pateticky, dalo by se právě toto nazvat mysteriem: mysteriem proměny zla v dobro. Však to bylo už bezpočtukrát popsáno, ale je dobré si to oživovat. Ale k našemu tématu: I nedbalé a neestetické výrazivo (či neestetické v situacích, kdy to není na místě), je projevem naší zvykové, nedbalé, povrchní, rozverné, ujeté, slizké a podobně, prostě nepropracované nálady, někdy též nekontrolovaně přejaté od druhého. Někdy jsme ve svých náladách v různých situacích jakýmisi médii druhých. Vypuštěné slovo nás na to může upozornit.
Jde tedy o vědomou kontrolu a zčistění, zpoctivění svého naladění v různých situacích. Nejde to proto přepracovat hned, není to jen mechanická výměna výraziva. Často si musíme teprve postupně vyhledávat pro určitou situaci podobné, ale čistší naladění. Nemůžeme žít bezkrevně, nanicovatě, staženi jen tuhou sebekázní, která by nedala možnost duševní či náladové šťavnatosti, pestrosti, radosti, pádnosti, živosti... Ale jde to. Ta nové naladění se tvoří často zcela přirozeně, ale v závislosti na tom, když rozpoznáváme své plytké náladičky, duševní padělky a kýče, které v určitých situacích zaujímáme. Nejprve se nám to musí zošklivit až po vypuštění, dodatečně, a teprve když nám to opakovaně vstoupí do nitra jako jasně nesnesitelné a k nám nepatřící, tak pak si to i průběžně uhlídáme, až posléze ten zbyteček vymizí sám. Vždyť můžeme být vůči druhým sdělní i prostřednictvím jiných než módních dutých či plevelných slov - najděme si adekvátní výrazy české, ale máme krom toho i bohatou možnost intonace, mimiky, živosti sdělení...
2024 ©