Inspirace z dopisů přijatých

INSPIRACE  Z  DOPISŮ  PŘIJATÝCH

Z dopisů I. J.:

Změna (trochu úleva od nočních můr) nastala, když jsem přijala to, že jsem ohrozitelná (že nemohu mít vše pod kontrolou) čímkoli a kdekoli a snažila jsem se odevzdat tomu a současně to vše nechat na Všemohoucím za plného vědomí své zodpovědnosti a snahy dělat vše co nejlépe mohu a co lze.

Další nutnou věcí bylo vygumovat z hlavy veškeré smyšlené katastrofické představy a pokud přicházely nové a nové, nenechat je vstoupit.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Taky sis toho někdy všim? Člověk by někdy tak rád režíroval svůj život a ono to ne a ne jít. Jak tak chodim po tom place napadlo mě přirovnání k jednomu vtipu:
V popředí obrázku sedí režisér ve svém režisérském křesle a řve na filmový štáb, který pobíhá po place a honí zmateného čuníka. Režisér se vztyčenýma rukama direktivně ukazuje: "To prase přijde z leva a řekne:""Zatraceně hnusnej, … život!""

Nějak se mi k tomu lepí to co jsme četli o víře. Je to jedním ze stupňů, jak se k sebezepomenutí směrovat.
Z té přednášky:
Už T. Akvinský ve vztahu k víře zdůrazňoval, že je to otázka vůle. Zdůraznil, stejne jako R. Steiner později, že vírou právě není považovat za správné něco, co člověk nedokáže poznat, ale že se jedná o volní rozhodnutí se s něčím spojit. T. A. napříkl. řekl, že to, v co věřím, budu moci jednoho dne poznat -už nyní se s tím však mohu z vůle spojit a to je předpokladem pro to, abych to mohl jednoho dne poznat. Takže víra není něco abstraktního, ale skutečnost, která je už nyní zde, když se s ní z vůle spojím, a kterou možná jednoho dne budu moci zažít a úplně proniknout.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z dopisů přítele:

No, to jsou hezký stavy. Já měl něco podobnýho téměř nepřetržitě asi rok a půl po tom svém osvobození. Teprve asi před rokem to pomalu vyvanulo, nebo jsem si na to zvyk a přestal to vnímat tak ostře? I to je možný. :-) A byla to až taková duchovní slast, že jsem se bál, zda jsem jen nevyměnil slast nižšího sebeprožívání za slast vyššího sebeprožívání. Ale pak jsem pochopil, že je to průvodní jev té nabyté vnitřní svobody. Přirovnal bych to k objevné radosti dítěte, když poprvé začne chodit samo. Prostě radost z toho, že si můžu sám určovat, co bude obsahem mé mysli, a nic mi tam nezaclání ve výhledu...Kdybych měl ještě zvolit přirovnání, napadá mě toto: Představ si, že seš celej pod vodou, všechno vnímáš trochu zkresleně a občas tě proud vynese nad hladinu, ty se sotva stačíš rozhlídnout a nadechnout a už tě to zas strhne dolů. Ale neseš si s sebou ohromný zážitek z toho volného nadechnutí a nezkresleného uzření světa nad hladinou. Přemýšlíš o něm a toužíš po něm... Tak se to v životě opakuje intenzivně několikrát jako náhledy do světa "za oponou". To jsou ty bonbónky Království nebeského, které smíme občas ochutnat, abychom nezapomněli, že tam nad hladinou je ta pravda, že tady je to jen zkreslený odlesk, stín. (Hele: já v sobě toho platonika prostě nezapřu - popsal jsem jinými slovy Platónovo podobenství o jeskyni, což mi došlo až teď. :-))) A pak se pozvolna vynoříš nad hladinu a už se neponoříš, protože už Tě dolů netáhne žádnej "votrapa", žádný zbytečný závaží sebeprožívavýho vyžírky... To je blaženost. A postupně se ti ta blaženost stane natolik vlastní, že už ji ani nevnímáš, protože zíráš jako tele na nový vrata do transcendentního rozměru bytí, který tě zcela uchvátí...Inu tak. Sám jsem zvědav, jestli mi bude dopřáno v tom stavu setrvat, nebo dostanu ještě další lekce života, abych si tak nehonil triko... :-)

Zemřel pilot, který shodil atomovou bombu na Nagasaki - Novinky.cz

K tomu dodávám:

Správné myšlení v souvislostech:

"Když Tibbets shodil tu bombu, vypustili jsme naše přístroje a zatočili doleva," řekl Albury před čtyřmi lety časopisu Time. "Pak nás zasáhlo jasné světlo a vršek toho hřibu byl nejděsivější a zároveň nejkrásnější věcí, jakou jste v životě viděli. Jako by z něj proudila každičká barva duhy," dodal.

Albury podle svých slov žádnou lítost necítil, protože použití atomových bomb zabránilo jisté ztrátě životů při případné americké invazi do Japonska. Japonsko kapitulovalo 2. září. Invaze na Japonské ostrovy a následné boje by si vyžádaly statisíce mrtvých na obou stranách.  

"Můj manžel byl hrdina," řekla listu jeho manželka Roberta Alburyová, která s ním žila 65 let. "Zachránil milión lidí."

Můj komentář příteli:

Jo,  to je přesné. Podle různých odhadů by bez tohoto zásahu zemřelo až 10x víc lidí, než takto, a válka by trvala ještě aspoň půl roku, a kdoví jak by se to i dál zkomplikovalo. Když jsem viděl dokumenty, jak byli Japončíci zfanatizovaní a odhodalní útočit do posledního muže, bylo toto nejlepší řešení. A všichni ti míroštváči jednou budou muset zažít i situaci, kdy uvidí, jak by se dalo nějakému velkému násilí zabránit menším, ale zabráněno nebude a oni tím budou trpět a budou to mít před očima jako lhostejnost ke zlu.

Kdysi mne dopálil Páleš, když lacině "humanisticky" horoval proti útoku a Hirošimu a N. s "odhalením" amerických rejdů, že to udělali jistě proto, že chtěli zastrašit svou silou sověty. A prezentoval to, jako že strhnul Americe masku. Jenže to, že to bylo i pro zastrašení agresivních Rusů, bylo známo a bylo to naprosto legitimní a správné a i tím se zmírnila jistě aspon o trochu sovětská expanze.

K.

Z dopisů L. Z.

Zdál se mi na dnešek sen. Živý, silný. Až cestou do práce jsem se načapala, že šlo opravdu o sen a ne o skutečnost. A celý den jsem fyzicky cítila stále to, co v tom snu. I teď si tu vzpomínku bez problému vyvolám.

Potkala jsem se s nějakou důvěrně známou osobou. Na pohled to byla starší žena - měla na sobě tmavou dlouhou sukni a  obnošený kabátek do pasu. Nenápadně vzorovaným šátkem byl lemovaný její moudrý a vědoucí, vrásčitý obličej. Já ale k té osobě přistupovala jako k muži. Vnímala jsem mužskou energii.
Šli jsme vedle sebe ulicí města, krátce si vyměnili  hluboké pohledy, jako když se poznají lidé přes věky. Na to mi ten dotyčný(á), aniž by mi cokoli vysvětloval, při chůzi položil(a) svou dlaň na má záda do míst ledvin. Současně mnou prošlehla vyslaná myšlenka - mám to pro tebe, přijímej, potřebuješ to.
Pokračovali jsme při tom v chůzi dál. Nic mě nezneklidňovalo, neudivovalo, bylo to pro mě důvěrně známé, ale jako z dávnověku posunuté do moderní současnosti. Ten kontrast té starobyle vyhlížející bytosti a moderního města, ve kterém jsme se pohybovali, byl nápadný, ale mě vůbec nerušil, nezarážel.
Přesto, že šlo o malou ruku, cítila jsem její suché, příjemně posilující a konejšivé teplo sálat přes obě ledviny a pak dál do celého těla. Hřála jako sluníčko. Kdykoli si na to vzpomenu, vybavím si to blahodárné teplo znovu a cítím se z míst beder celá jakoby nadopovaná a  posílená. Moc mi to dělá dobře.