Esotericko-zoologická bádání o mysteriích původu druhů přírodních
Původní české přísloví říkalo při spatření jezevčíka: Psi běhají nízko, bude pršet. Naši předkové věděli, co my již nevíme. Za deště vylézají ze země žížaly, které pak hynou, protože nenaleznou svou díru zpět do země. Během milionů let se jejich reakce na tuto skutečnost přizpůsobily do té míry, že aby na zemi nehynuly, začaly se jim postupně vyvíjet krátké nožičky i jiné orgány k přežití na povrchu. Tak se znenáhla vyvíjel předek dnešního jezevčíka. Pravda, mezičlánek mezi žížalou a jezevčíkem již vyhynul, i když spolu s originály Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského byly prý nalezeny i kostřičky, které jsou jistě tímto mezičlánkem, jak tvrdí Václav Hanka a Pavel Linda.
Ovšem dlouhý čumák má jezevčík, podobně jako vlk či vlčák, z jiného důvodu: protože často vyli na měsíc, gravitační pole luny jim čumák protáhlo. Je to jev téže podstaty jako příliv a odliv na moři, vyvolávaný rovněž přitažlivostí měsíce. Tyto objevy vřele ocenil i spolek Filipes s jeho mluvčími pány Hrygarem, Geřtem a Zahrádkou, kteří předali objevitelům prestižní cenu Orientovaný balvan.
Jsou však i odpůrci: japonský psychotronik Jeshita Taktoyeto, česko-americko-japonský kávový dealer Vít Anna Bill Akawa a severovietnamský restauratér Mať-on-eny Češčay. Ti přišli s teorií jinou, ba právě opačnou: jezevčík je původně pes, který zalézal k zimnímu spánku do nor. Protože se však země při jarním tání slehá a tento pes se probouzel až jako poslední počátkem května, pak vodní živel, (a teď jazykovědci pozor!) míse se se sesedající se zeminou, nory zúžoval a tělo protahoval. Někteří z těchto psů proto do nor již nezalézali, jiní naopak ze stále stísněnějších nor nemohli vylézat, jejich nožičky proto zakrněly, až se ztratily. Tak se z jezevčíka vyvinula žížala.
Holub Vrkvrků Křídlovyvrk byl poštovní holub, ale lajdák a podvodník. Pohlednici nedoručil, ale potají strčil do schránky. Pak se v něm hnulo svědomí, ale co má dělat? Jak to napraví? Text pozdravu si pamatuje, ale psát neumí. Musí to sdělit morseovkou. I sezobal pšenici (tj. čárky) a hrášek (tj. tečky), uložil si je do volete a vyvrhne je tak, aby to dalo písmenka. Ale má hlad – a co má dělat? Naštěstí letí kolem otevřeného balkonu a uvnitř někomu zrní televize. Vlítne dovnitř, rozklovne obrazovku, zrní které zrnilo se vysype, on se ho nazobe. Ale ouha. Nešťastník nevěděl, že to zrnila jen černobílá televize a následkem toho barvy jeho pestrého peří taky zešedly. A od té doby jsou skoro všichni holubi jen černobílí, zatímco dřív byli jako papoušci. Černobílý je právě proto teď i jejich trus. Léčitel Sebemil Vševědoň dokonce tvrdí, že pojídání holoubat vede už ve středním věku ke tvorbě šedého zákalu. Lékem jsou pestrobarevná papouščí pera, naložená v lihu.
Kocour Vymňouk Plížil vstoupil do dějin jako rarita a vynálezce. Měl k sobě přirostlou levou polovinu těla s dvěma nohama, jedním okem a jedním uchem, s pravou polovinou těla, která měla totéž. Ty poloviny byly úplně srostlé. Byl to siamský kocour. Jednou se vezl v autě a kdykoliv si na to později vzpomněl, napodoboval vrnění motoru. Naučil se tak příst. Jindy pozoroval, jak při hře na klavír se kývá ručička metronomu, a začal to napodobovat ocasem. A protože měl hodně potomků, od té doby kočky předou a švihají ocasem sem a tam.
Také se už neví, že Amundsen při návratu z pólu si nepřivezl ledního medvěda (kterého by byl mohl skřížit s medvědem letním, aby byl strakatý jako kráva a měl méně huňatou srst), ba ani bílou polární lišku, ale polárního kozla Béééďu Bílka. Úplně bílého. Ten měl hodně dětí i vnuků a pravnuků a od té doby se v Evropě rozšířily bílé kozy. Vědě uniklo, že jsou to kozy sněžné, polární. Svědčí o tom i jejich dlouhé fousy, kterými rozpoznávaly směry polárních větrů, a dále to, že tyto kozy mají nejraději pampeliškové nebo jitrocelové listy, které jim alespoň svým tvarem podvědomě připomínají ryby, kterými se za polárním kruhem tehdy živily.
Kdysi se Androméda, která nemá řidičák, řítila na Malém vozu cestou necestou. Praštila se do čela o voj Velkého vozu, ztratila kontrolu nad vozidlem a přejela přes Mléčnou dráhu. Občas, obzvláště v srpnu, to tak dělá. To pak začvachtá a rozstříkne se to. Ty kapky mléka pak lítají až k Zemi. Někteří jim z neznalosti říkají meteory či meteority. Když některá ta mléčná kapka spadne až na zem a trefí se třeba do podbělu nebo pampelišky, rozstříkne se paprskovitě dokola a tím pak vzniká za vlahých letních nocí heřmánek a kopretina. Vědci ale tvrdí, že je to jen indiánská legenda, kterou navíc kdosi podvrhl.
Vrány, které neuměly vyslovit r, křičely místo krá krá jen kvá kvá. Ostatní je proto nesnášenlivě vyštípaly ze vzduchu a jeden pár se po zběsilém pádu tak aklimatizoval ve vodě, že postupnou změnou dýchacího ústrojí a křídel v přední nohy se vyvinuly žáby. Zbylo jim jen to kvá kvá. Pár zmínek o tom je i v Cimrmanovi, ale k plnému pochopení věci mu chyběly zoologické znalosti. Taky nepochopil jejich změnu ostrého vraního zobáku v žabí zaoblenou tlamičku: podle antroposofie je hláska r tvrrrrdá a agrrresivní, špičatě trčí ven, píchá. Neustálým krá krá se vranám zobák tím rrr protáhl a zpevněl. Zatímco tyto nepovedené vrány, které křičely v místo r, způsobily zakrňování zobáku, neboť v potřebuje jen zaoblený spodní ret nebo spíš zadní nohy, které ve tvaru V třou kůži trupu. Tím se krá změnilo ve kva. Ale pozor – indické vrány vyslovují kriá, protože v sanskrtu se kr čte kri (viz Kršna, krja joga, prakrti apod.) a i když je sanskrt již mrtvý, vrány dostaly jeho výslovnost do kolektivní paměti.
Další zajímavý poznatek: zatímco indické žáby vyslovují kivá kivá, české kvak kvak, anglické kuejk kuejk, latiníci to vždy psali qua qua. A zde jsme u vzniku latinského slova pro vodu – aqua: hláska a na začátku slova značí ne, třeba apolitický, atypický. Hláska a se proto dostala před qua k označení toho, co je kolem žab a nekvádá: aqua, voda (tedy jako jakési ne-kva či ne-kvak).
I krtek, který se sem prokazatelně dostal z Indie (patrně s migrační vlnou Rómů koncem 1. tisíciletí), se tam vyslovuje kritek, ale na to se u nás později nedbalo. Podle studia kronik se však zdá, že naši jasnozřiví předkové, když podle pohybu aury pozorovali rejdění krtků (kritků) pod zemí, postupným ochabováním jasnovidu zaměnili krtky za jiné podzemní elementární bytůstky a slovo kritek zkomolili na skřítek.
Sepsal badatel Karoly U´Ketzanyi (dosud užívající pseudonym Karel Funk)
2024 ©