NEMOCNIČNÍ PŮVABY A ÚVAHY
Odpověď na případnou otázku, jak se tu mám – původně minifejetonek pro přátele, psaný v nemocnici v listopadu 2007
Byl jsem naladěný na to, že tu budu jako v hotelu. Je ovšem můj problém, že jsem si splet podnik. Hned první dopoledne se tu dveře otevřely nejmíň třicetkrát. Na to z hotelů a pensionů nejsem zvyklý. Zatímco někde je sestřiček málo, tady mám pocit, že je přesestřičkováno. První sem vlítne v šest s teploměrem, druhá s injekcí, třetí pro teploměr, čtvrtá s práškama, pátá pro teploměr a diví se, že už ho nemám, šestá měří tlak... Pak jedna rozrazí dveře, vyděsí se, zírá, řekne aha a přibouchne s výrazem, jakoby chtěla přivolat zásahovou jednotku. Další s infuzí, pak příjemná masérka, ráda pochopí, že mne nemůže masírovat při kapačce. Uklízečky asi tři. Jedna na podlahu, druhá na koš, třetí smýčí hadrem všechny rovné i svislé plochy, které uvidí. Je tak horečně aktivní, že mi vyndá všechno ze stolu a stolečku, poté shodí lahvičku s gingem, která zapadne do rohu za stolek, na kterém je televize a pod kterým je lednička. Vše se stále konstantně ochotným úsměvem a stále stejným tempem odšupuje a honí flaštičku koštětem, až slyším, jak v ledničce spadla flaška s tonikem, kterou jsem nechal otevřenou, aby trochu vypěnila. Vypěnil jsem i já, ale jen psychicky, protože s kapačkou nemůžu nic dělat, ani před paní utéct. V horečné činnosti mi odsune z dosahu ruky zvonek, který mám zmačknout, až dokapu, s otázkou – kam ho vlastně chcete? Naštěstí není ozbrojená. Poučím ji, že nejužitečnější bude, když bude nechávat věci tam, kde jsou, ale prý to má takhle přikázané. Jó, tak naše uklízečka Maruška z Domovinky.
Ale chápu její problém se mnou – kde se totiž ocitnu, rozpoutám třeskutý nepořádek. I jedna sestřička mi řekla, že to tu mám „jako po bitvě“.
Pak na mne, když jsem na záchodě (zevnitř se tu zavříti nelze), otevře sestřička a asi pět vteřin zírá, druhá přes její rameno taky pozorně nahlíží. Můj hovězí titul na na jejich adresu zazněl poněkud dřív, než dovřely dveře. Pak mne jiná vyzve, že je třeba na EKG. Asi mne měla dovést, ale myslela dovézt, protože pro mne přijíždí s lůžkem na kolečkách a vráží do všeho, co je v cestě i co v ní není. Asi je teprve krátce po škole. Nenastoupím si. Navrhuju jí naopak, ať se na vozík položí, že ji na to EKG dovezu sám a bezpečně. Napadá mne – jak je na tom zdravotnictví se standardy kvality? Potřebovalo by je v praxi jako sůl.
Jsou tu za oknem veverky a sýkorky, nic pro ně ale nemám a nabídnutý tavený sýr, který nejím, nejedí taky.
S paní doktorkou je velmi milé popovídání, s tou druhou taky. Nemá ale pochopení pro mé bystré pozorování, že co jsem tu, teplota mi stále klesá (z původních 36,9 už na 35,8) – asi už vychládám. Lineární extrapolací docházím k exaktnímu závěru, že po pěti týdnech budu na bodu mrazu. Stane se mi pak pobyt v chladící komoře přirozeným? Touto hloupou otázkou jsem ji, chudáka, vyved z míry. Tlak mi naopak stoupá – vnucuje se mi představa hustění pneumatiky u benzinpumpy, kdy si říkám, co to asi udělá, když to budu nafukovat o chvilku dýl.
Všichni jsou tu ale hodní, snaží se a myslí to dobře. Je tu náhodou o tři dveře dál moje stará známá mladá věkem, Alenka z Bystřice p. H., nemoc se rozlézá, Alenka s léčením začala pozdě, spoléhala na svou „intuici“ a na boží „zázrak“. Už neváží ani čtyřicet kilo, posedává u mne, nemá si s kým popovídat a já už nevím, o čem povídat, když oba víme, kam to spěje.
Před časem tu prý pobýval i přítel muzikolog Josef Krček. Byl unešený pohledem z okna na překrásný kostelíček v nemocničním parku. Až tak, že si ho i namaloval. Když se chtěl do něho podívat, řekli mu, že je to márnice na pacienty. Návštěva se tedy odložila, ale třeba se toho dožijem.
2024 ©