Pozor, abychom si smíchem neodřeli svou duchovní metalízu.
/Mail kamarádce/
Byl jsem na třídenní poradě ředitelů: (jako obyčejně - zkracuji na POHOPLA = porada houby platná).
Obvyklý obrázek: všichni juchají v báru, Funk je na pokoji a spolubydlící, co si přišel pro cigarety, se ho ptá, proč je smutnej, že není v báru.
Jenže smutnej bych byl tam. Chvilku se snažil mne dobrácky obveselovat a
netušil, že mně je veselo s Tvým mailem a že koukám, aby už vypad´.
Popisuješ, jak Ti málem chytil zapomenutý hrnec na plotně a Tys nevěděla, kam ho postavit: úžasná scéna jak do němé grotesky: zrychlený záběr dámy, divě pobíhající s čadícím hrncem - já totiž miluju staré grotesky (teď už žádné nedávají) - je v nich tolik osvobodivého, i tam je to "duchovno" - třeba v Laurelovi a Hardym. A tak si představuju černobílou grotesku, kterak panička kličkuje cik cak s hořícím hrncem kolem domu a po zahradě a hledá, kam ho odložit. Ohon čoudu za ní, ruce s hrncem vztažené před sebe a zrychleně vymetá zatáčky. No není to nádhera? A třeba obláček u úst se slovy: Ó nebesa, já ubohá, což musím uhořet? - Já vymyslel (a zas zapomněl) už tolik groteskových gagů, a kdyby se grotesky ještě točily, chtěl bych být aspoň poradcem a inspirátorem jejich tvůrců. Z různých dob: Nasredin, Čuang-C´, Laurel a Hardy, Tati, Werich, Burian, trochu i Suchý a Smoljak a Svěrák (až na ty sprostoty) a možná ještě někdo utvářeli či inspirovali do hloubky jednotu vážnosti a humoru u mne. Oslovuje mne ten humor, který nekalkuluje prvoplánově se smíchem, ale člověk si to humorné poselství musí napřed najít a prožít, vychutnat, nechat se tím na chvilku osvobodit od kolejniček myšlení.
Bývá hrozná situace, když někomu musím vykládat vtip nebo se zpovídat, že to a to jsem myslel tak a tak, a že to mělo být pro zasmání. Do někoho humor vůbec neteče, vše by chtěl nějak opisem objasnit. Pak vypadám jak blbec. V prvním zaměstnání mne šéf, nic nechápající, donutil vysvětlit vtip, a pak pracně "pochopil": Aha, tak Tys tím sledoval jakousi satiru, že jo. Hm. No tak dobře. - Máma taky nechápe vůbec nic. Musela by vtip pochopit jako pohrdavý výsměch nějakému blbci, aby to pro ni bylo "jasné". Ale pak zkoumá detaily vtipu jako věc vážnou. Pak se diví, že se s ní ničemu nesměju. Je to smutné, znamená to, že ten člověk nemá sebemenší odstup od sebe. Často se bojí zasmát někteří tzv. duchovní lidi, snad aby si neodřeli svou duchovní metalízu. Je v nich jakási egoistická křeč, aby vypadali co nejduchovněji, a paradoxně je to jen niterná tupost a zkostnatělost. V tomhle je úžasný Václav Havel, který i jako prezident si dovolil legraci ze sebe. Je stupidní a odporné označovat ho za "moralistu", vždyť on nejvíc rozebírá svoje chyby, otevírá své nedokonalosti. Jenže někteří jiní se stydí, že to sami nedělají, a tím nervózněji ho odmítají.
Ještě k humoru: všimněme si, jak se při pochopení vtipu, při zasmání úžasně oživuje astrální i éterické tělo, je to ozdravení. Už i nálada připravenosti, pohotovosti ke smíchu je léčivá. Jak to řekl Karel Čapek: Humor je sůl země a kdo je jím prosolen, vydrží déle čerstvý - či tak nějak. Když už "kážu", jistě že je i humor ošklivý (výsměch, sprostota, bujaré chtivé pobavení, připitomnělé legrácky televizních bavičů - ale to je na každém z nás). Nedostatek humoru znamená i neschopnost hledat světlá východiska ze situací (a nemusí být humorná, prostě lehká, shovívavá, laskavá, s odstupem...). Čtu si zrovna své výpisky z Thákura. On je taky přirozeně schopen z hlubokých výkladů přejít k vtipnému popisu hrajícího si psíka, což je taky hluboká krása, která vnitřně osvěžuje a osvobozuje.
Zdraví kecálista funkovitý, který strčil hlavu do Písku
2024 ©