Rušná noc a rušný týden

Triptych epizod, kdy autor knihy postrádal sociální vcítění

Milí přátelé čtenáři, píšu teď knížečku o péči o seniory, o doprovázení a umírání. Není tam žádné "vysoké duchovno" (ostatně takto se témata dělit stejně nedají), je to určeno hlavně pro pečující doma i v nemocnicích, domovech pro seniory apod. Několik ukázek jsem už na tyto stránky před časem dal.

Protože knížka bude obsahovat i příběhy - vážné i veselé, tři z nich sem vybírám.

Tři  nejúspěšnější „čísla“ při pátečních ředitelských posezeních s klienty domova pro seniory.

Rušná noc v hospicu

Octl jsem se kdysi na lůžku v hospicovém pokojíčku. Ne jako pacient, ale v jiném postavení. Měli jsme kdysi – ředitelé středisek péče o seniory – jakousi (nepříliš plodnou) poradu v nově vybudovaném hospici ve Valašském Meziříčí. Protože ještě nebyla spuštěna činnost, ředitel  Miloslav Běťák s pohotovostí a podnikavostí sobě vlastní (mimochodem – jen on sám asi ví, kolik předpisů musel porušit, aby hospic vybudoval a spustil – všestranný, šikovný a odvážný to muž) rozhodl, že účastníci budou přenocovat v dosud neobsazených pokojíčkách. Byly krásné. Takový nocleh jsem ještě nikdy neabsolvoval. Jedno lůžko pro pacienta s jakýmsi důmyslným technickým panelem plným záhadné techniky nad hlavou, druhé, jednodušší, pro jeho rodinného příslušníka. Na něm jsem se po večerním pobytí a popití s kolegy blaženě uvelebil. Ne však na dlouho. Sotva jsem „zabral“, už bylo světlo. Bylo to kruté. To už vstávat? Nebo jsem dokonce zaspal? Vždyť už je boží den. Stihnu vůbec snídani? Podíval jsem se na hodiny – a hele, dvě hodiny v noci. Když jsem se probral důkladněji, spatřil jsem zdroj světla v mohutné zářivce, která se sama od sebe, asi nějakým naprogramováním, rozsvítila a zalévala mne mohutným jasem. Ale ouha. Vypínač zářivky v celé místnosti žádný, a samo od sebe se to ne a ne zhasnout. Při obhlídce pokoje jsem v předsíňce našel jakousi „bedýnku“ se spoustou tlačítek a hejblátek. Zkoušeje, není-li něco z toho vypínačem, vzal jsem tlačítka hezky popořadě, až jsem zmáčknul cosi, co začalo červeně blikat a pípat. A ani toto samo od sebe nezhaslo. Tak teď už usnutí v úvahu nepřipadalo vůbec. Pochopil jsem, že to je signalizace na sesternu a že to lze vypnout jedině tam.

V pyžamu jsem se vydal do nočních „ulic“ rozsáhlého hospice vypátrat sesternu. A vida – srazili jsme se s kolegou, též v pyžamu a s týmž osudem, ba i posloupností úkonů: rozsvítilo se mu, hledal hledal, mačkal mačkal, až zmáčknul to, co já. Pocítil jsem uspokojení: nejsem takový popleta jen já. Dvě bezradně bloudící postavičky v pyžamech, byli jsme vůbec k rozeznání od pacientů v hospicích? Sotva. Kdyby tam už byl personál, určitě by nás pohladili a šetrně  nasměrovali do pokojů, případně podali něco na zklidnění. Na chodbě jsme krom rozsvícení ještě cosi rozhoukali a rozpípali, ale když jsme posléze objevili hledaný panel, tak se to vše dalo zlikvidovat. I na něm jsme zpočátku mačkali všecko, trnul jsem, zda něco nepřivolá hasiče, policii, záchranku nebo psychiatrii, ale dobře to dopadlo. Ještě před tím se ale otevřely dveře jiného pokoje a jeden rozespalý a rozezlený kolega nekolegiálně zahřměl: Kterej blbec. Pocítil jsem sám na sobě, jak rád bych přijal špetku sociálního soucítění. Byla to pro mne „generálka“ na bezmocné pocity člověka s demencí, kterým se možná i já jednou, a třeba již zanedlouho, stanu.

Rušný týden v nemocnici

Odpovídám kamarádce na otázku, jak se mám na svém týdenním nemocničním pobytu v Kladně. Kladně moc ne. Byl jsem ovšem naladěný na to, že tu budu jako v hotelu. Je ale  můj problém, že jsem si spletl podnik. Asi protože jsem tak dlouho bloudil po Kladně. Byl jsem rád, že rudá záře nad ním už pobledla, přesto jsem nechtěně shlédl kolem sebe  stavby, kde horníci plnili závazky a lámali rekordy, jako důl Vojtěch (a propos: „Jak by mi ho mohli vzít, vždyť je to díra v zemi“), Poldi Kladno, a když jsem se po hodině bloudění rozhodl zeptat, kde je tu nemocnice, stál jsem před ní.

Hned první dopoledne se tu dveře otevřely nejmíň třicetkrát. Na to z hotelů a ubytoven nejsem zvyklý. Zatímco někde je sestřiček málo, tady mám pocit, že je přesestřičkováno. První sem vlítne v šest s teploměrem, druhá s injekcí, třetí pro teploměr, čtvrtá s práškama, pátá pro teploměr a diví se, že už ho nemám, šestá měří tlak... Pak jedna rozrazí dveře, vyděsí se, zírá, řekne aha a přibouchne s výrazem, jakoby chtěla přivolat zásahovou jednotku. Další s infuzí, pak příjemná masérka, ráda pochopí, že mne nemůže masírovat při kapačce. Uklízečky asi tři. Jedna na podlahu, druhá na koš, třetí smýčí hadrem všechny rovné i svislé plochy, kterých si povšimne. Je tak horečně aktivní, že mi vyndá všechno ze stolu a stolečku, poté shodí lahvičku s gingem, která  zapadne do rohu za stolek, na kterém je televize a pod kterým je lednička. To vše činí se stále konstantně ochotným úsměvem a stále stejným tempem odšupuje a honí flaštičku koštětem, až slyším, jak odšoupla i ledničku, ve které spadla flaška s tonikem, kterou jsem nechal otevřenou, aby trochu vypěnil. Vypěnil jsem i já, ale jen psychicky, protože s kapačkou nemůžu nic dělat, ani před paní utéct. V horečné činnosti mi odsune z dosahu ruky zvonek, který mám zmačknout, až dokapu, s otázkou – kam ho vlastně chcete? Naštěstí není ozbrojená. Navrhuji, že nejužitečnější bude, když bude nechávat věci tam, kde jsou, ale prý to má takhle přikázané. Jó, tak naše uklízečka Maruška z práce.

Ale chápu její problém se mnou – kde se totiž ocitnu, rozpoutám třeskutý nepořádek. I jedna sestřička mi řekla, že to tu mám „jako po bitvě“. Dělám pro to, co můžu. Pak na mne, když jsem na záchodě (zevnitř se tu zavříti nelze), otevře sestřička a asi pět vteřin zírá, druhá přes její rameno též pozorně nahlíží. Můj hovězí titul na jejich adresu zazněl poněkud dřív, než dovřely dveře. Pak mne jiná vyzve, že je třeba na EKG. Asi mne měla dovést, ale myslela dovézt, protože pro mne přijíždí s lůžkem na kolečkách a vráží do všeho, co je v cestě i co v ní není. Asi je teprve krátce po škole. Nenastoupím si. Chodím přeci dobře.  Navrhuju jí naopak, ať se na vozík položí, že ji na to EKG dovezu sám a bezpečně.

Jsou tu za oknem veverky a sýkorky, nic pro ně ale nemám a nabídnutý tavený sýr od snídaně, který nejím, nejedí taky.

S paní doktorkou je velmi milé popovídání. Nemá ale pochopení pro mé bystré pozorování, že co jsem tu, teplota mi stále klesá (z původních 36,9 už na 35,3) – asi už vychládám. Lineární extrapolací se dopočítávám k exaktnímu závěru, že  po pěti týdnech budu na bodu mrazu. Stane se mi pak pobyt v chladící komoře přirozeným? Touto hloupou otázkou jsem ji, chudáka, vyvedl z míry. Tlak mi naopak stoupá – vnucuje se mi představa hustění pneumatiky u pumpy, kdy si říkám, co to asi udělá, když to budu nafukovat o chvilku dýl.

Všichni jsou tu ale hodní, snaží se a myslí to dobře. Je tu náhodou o tři dveře dál moje stará známá mladá věkem, Alenka z penzionu v Bystřici pod Hostýnem. Její rakovina se rozlézá, Alenka s léčením začala pozdě, spoléhala na „intuici“ a na „zázrak“. Ba i se modlila, ale asi s tím šla na Pána nějak hrr. I módním pozitivním myšlením chtěla vše přejásat, ale ani to nefungovalo. Už neváží ani čtyřicet kilo, posedává u mne, nemá si s kým popovídat a já už nevím, o čem povídat, když oba víme, kam to spěje. Ona se otevřenému rozhovoru vyhýbá, tak se nevnucuji.

Před  časem tu prý pobýval i přítel muzikolog Josef Krček. Byl unešený pohledem z okna na překrásný kostelíček v nemocničním parku. Až tak, že si ho i namaloval. Když se chtěl do něho podívat, řekli mu, že je to márnice na pacienty. Návštěva se tedy odložila, ale třeba se toho dožijem, že se tam potkáme, a budeme si vzájemně stěžovat, že ten patolog na nás šahá nechutně teplýma rukama.

Zlosyn z Losin; Pro slečnu všecko

Můj panák drobátko hapruje (panákem nazýval Fráňa Drtikol svou viditelnou schránku, která, protože je jako vše hmotné složená, musí se jednou rozložit, a i na to jsou nemoci – jak prý učí buddhismus). Jakási nervosvalová porucha, jejíž učená zkratka je C-M-T dědičného typu, mi snižuje svalovou výkonnost i výdrž. Asi si nic lepšího nezasloužím. Zatím ještě chodím. Občas zajedu do Velkých Losin na pár dní  nějaké rehabilitace. Normální lázeňský pobyt je pro mne dlouhý, neb patřím mezi šéfy, co si myslí, že to v práci bez nich nejde. A taky jsem rád doma, je tam krásně.

Kousek nad Losinami je kouzelný dřevěný kostelík z roku 1609, ještě jako byste tam zaslechli dech a šepot Českých bratří, kus nad ním v lesní rokli se skromně krčí kaplička se studánkou. Nedaleko odtud je i středisko péče o seniory v Sobotíně s oprávněně nevalnou pověstí. Příjemný genius loci je tu ale všude, nářky dívek z procesů s čarodějnicemi snad již z paměťových stop  místa  vyprchaly. Hezky je i u rybníčku v lázeňském lesoparku. Tam vám v malé restauraci ogrilují pstruha, ba můžete si ho i sami chytit, prut vám půjčí. Čekám tu po otevření jako první, dychtivý pstruha a piva. Pozoruji tenkou servírku, jak se lopotí s těžkými podstavci pod slunečníky, aby je přenesla na plac, když mne osloví od pultu její šéfová: „Hele mladej, jestli nejste ňákej moc nemocnej, mohl byste jí s tím pomoct.“ Řekněte břichatému strejcovi mladej, udělá pro vás cokoliv. Chtěl jsem, ale neudělal. Chlapská ješitnost zapracuje, ale ouha: to, co slečinka vleče, byť s problémy, sama, já ani neuzdvihnu, ba mi na tom uklouznou ruce a já se úprkem vzad snažím najít rovnováhu. Nenašel jsem. Ale aspoň se mi podařilo neporazit servírku a kecnout na zadek ještě včas na okraji pěšinky, za kterou už je rybník. Asi bych rybářům zamotal vlasec i hlavu a poplašil pstruhy. A to nejhorší: servírka mi chce pomoct na nohy. Zbytečkem hrdosti to odmítnu. A vůbec, budu radši vegetarián a abstinent, to chci přece už dlouho, říkám si. Odcházím. Stejně mají mokré sedačky. - A v zádech káravý pohled vedoucí jako na zlosyna.