A JEŠTĚ DÁLE DOPLNĚNÝ STARŠÍ ČLÁNEK - O letním nebi, námluvách na motorce, panu knížeti, ostudné gratulaci, Intimním osvětlení, nezdárném faráři, čápech, psu-utečenci a dalších lidičkách

Je to krásné, živé ticho na obloze tyhle dny. Jak je nebe jiné ve vrcholném létě. Klene se do výšin. Tušíme z něho živé, promlouvající ticho. To zpoza oblohy shlíží na nás bedlivý pohled Urielův, plný majestátních světových myšlenek. Oblohu vnímáme touto dobou oživenou i tím, že zemská Duše, zemská Paní, vystupuje nyní nejvýše ze zemského tělesa, nechává se v kosmických výšinách objímat a prostupovat sluncem i spirituálním vlněním zodiakálních oblastí. Spolu s ní vystupují nahoru i elementární bytůstky. Jsou jaksi její. I proto je v  přírodě při zemi  ve vrcholném létě takové mrtvo. Je opuštěná. Usnula bez oživení svými přírodními duchy.

A co se mnou tady na zemi? Nechce se nic dělat. Tolik mám rozděláno v počítači i jinde (v kuchyni, prádlo dát sušit, Zlatého Bažanta dopít,  nevím kam dřív skočit...), ale porovnávám své prožívání léta před lety a nyní. Je to dost odlišné. A co se dálo v dávných letech v létech, ještě než jsem byl v letech? Vynořuje se ledacos, hlavně z dob mého bydlení v Miroticích po mé dvacítce. Doplňme ještě mirotické reminiscence. Viděli jste Passerovo Intimní osvětlení? A toho poněkud retardovaného  dobráckého Jarouše (jmenoval se Jaroslav Chmelík), co se v lukách za Miroticemi zamiloval do herečky Věry Křesadlové a ve filmu jí huhňavě říkal "Štěpo ty se mi líbíš. Ty se mi ale opravdu líbíš." Byla to jedna z úžasných scén ad hoc, mimo scénář. I to bylo výsadou tehdy světově uznávané české filmové "nové vlny". Chudák Jarouš na to filmování trochu doplatil, na herečku ještě týden po odjezdu filmařů čekával s kyticí gladiol, pro kterou jezdil či spíš chodil denně do Čimelic. Vysedával smutně na zídce u vily veterináře Maláta, kde se film točil, a čekal a čekal. Co měl dělat se svou marnou zamilovaností? Nevěděl. Nevědí to ani mnozí jiní. Možná nikdo.

Jinak byl ovšem "světák". Třeba když jsme v obchodě čekali každou sobotu nejméně hodinovou frontu na chleba, aby nám omezené dovezené množství nevyprodali. V jiném obchodě  o kousek dál jsme čekali taky dlouho na mléko, pokud jsme ho chtěli - byla to léta "normalizace", kdy nic nefungovalo normálně.  To je ovšem přirozený atribut plánovaného socialistického hospodářství. Jarouš jednou v té frontě šťouchnul loktem do starší paní, ukázal na asi osmileté děvčátko a s chlapsky zalíbeným uznáním prohodil: "To je kus, co? To je kus." Věcem nerozuměl,  toto asi zaslechl od chlapů jako efektní ocenění jiného děvčete a udělalo to na něho dojem, tedy chtěl být taky chlap. Po letech, když už byl v Domově důchodců v Drhovli a já se tam občas služebně zastavil a prošel všechna oddělení, vždycky mne "vyčuchal" a ze staré známosti vyžebral dvacku na cigarety. Nebo na pivo. Personál byl vůči němu v devadesátých letech tak ochotný, že ho nechali s jeho chodítkem odejít do Pamětic na pivo, vždycky ho ale doprovodili ke hlavnímu tahu na Strakonice, aby přešel silnici aniž by ho něco přejelo. Když měl Jára dost, zavolal hospodský do Domova, aby si pro něho přišli, raději přijeli.

Jiná mirotická postavička byl pan Brabenec, dřívější zelinář. Nebo zelenář? Na chalupě měl zašlý nápis ZELENÁŘSTVÍ Brabenec, ještě z dob úspěšného soukromničení. Soukromničení pak vystřídalo ničení a pozemky mu vzali. Na sobotní nákupy jezdíval místo tašky, kterou neměl, s těžkým plechovým kolečkem, takovým zednickým od cementu. Když s tím drandil po dlažbě na náměstí, vědělo se dodaleka, že už dostali mlíko, protože on tam čekal jako první od časného rána a byl první obsloužen.

Stará "Fošumka" chtěla být dáma na úrovni, alespoň co do navonění. Těžkou sovětskou voňavkou si vždycky nasákla ošuntělé tepláky (nic jiného nenosila). Mohutná, vzadu téměř metr široká plocha jejích tepláků vyváněla intenzivně celou šíří. Ve frontě  takto oblažovala celý obchod. Pan vedoucí Fait měl Fiata, to se mi líbilo - Fait ve Fiatu. Pan farář, děkan Krejza byl lidový. I na brigády na pole chodil uvědoměle  s ostatními. I s MNV vycházel dobře. Měl Chryslera 180, tehdy nejluxusnější auto u nás. Skoro tím provokoval. I do SRN směl vycestovat. Jak by ne, později vyšlo najevo, že byl "pacemákem", tedy aktivním členem sdružení Pacem in terris, katolické kolaborantské organizace části kněžstva, spolupracující s režimem, kteréžto hnutí i tehdejší papež zakázal. Ovšem marně, takoví loyální faráři měli za to od režimu i vyšší platy a jiné prebendy.  

Vedoucí druhé ze dvou samoobsluh se onehdá veřejně ostudně "vyznamenal" - ale dosáhl svého. Zahořel tehdy touhou po získání srdce jedné místní učitelky. Byl ale odmítán. Tedy to vzal chlapsky do rukou. Tedy - vzal chlapsky do rukou motorku a před zrakem ženy jeho snů objel několikrát rychle náměstí. Poté u ní zastavil  s nabídkou sňatku - a byl odmítnut. Objel tedy náměstí rychleji. Opět to nezabralo. Tedy stále znovu a znovu, rychleji a riskantněji, ale po bravurním zastavení před ní se souhlasu zase nedočkal. To už jeho počínání jako z italského filmu sledovali všichni na náměstí, vyběhli ven i ti co právě čekali ve frontě. Pokračoval  se šílenou riskantní jízdou pořád rychleji dokolečka kolem Alšova pomníku, až dáma asi pocítila zodpovědnost za jeho život, tedy souhlasila, že s ním spojí svůj život. Hrdina: dosáhl díky motorce svého. Kvalitu nápadníka nahradila kvalita motorky. Možná i obavy oné dámy - co kdyby se zabil: všichni by na ni nadosmrti ukazovali To je ta co se kvůli ní zabil ten a ten. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že po roce či dvou měl zase jiné ženy svých snů i činů.

Z vyprávění paní Děrgelové: její muž, mirotický obvoďák MUDr. Radomír Děrgel, jako většina Jihočechů, miloval Zemi zaslíbenou. Doktor bydlel hned na kraji Mirotic při silnici a jeho velká garáž byla ze silnice dobře viditelná. I zastavil u něho neznámý člověk s prosbou, zda by mu garáž na chvíli nepůjčil, aby si tam mohl vyvolat film. Pan doktor, kterého místní zastavovali se svými potížemi i na ulici,  byl nedůvěřivý až nedůtklivý. Obzvláště u cizího člověka si prý říkal, ať mu nějaký votrapa vleze na záda. Na konec ale podmračeně a s nejistotou souhlasil. Když byl člověk hotov, utrousil doktor ještě nějakou poznámku o pobudech, mapujících si terén pro své krádeže, a schválně si před pánem zapsal číslo jeho auta. Pro pocit bezpečí se zeptal i na jeho jméno. Pán se představil, sedl do auta a odjel. Nešťastnému doktorovi znělo ještě dlouho v uších jeho jméno – Ladislav Stehlík.

A když už jsme u Stehlíka jako znalce jihočeského genia loci. Byl i skvělý šprýmař a vypravěč. Nakladatel Vladimír Beneš od spisovatele slyšel, že prý se ho jakási babička zeptala, zná-li účel strohé vysoké kapličky, spíš věžičky, před kterou stála. Pan spisovatel jí prý s vážnou tváří odpověděl: To je kaplička svatého Transformátora, a babičku, pohotově se modlící k novému svatému,  opustil. Takhle si utahovat z prostých věřících…

Další osůbkou často pobíhající s důležitým výrazem po městě byl můj otec. Ač nestraník, byl velice veřejně činný. Pořádal plesy, kvízy, zájezdy, zábavy..., tvrdil o sobě dojatě, že to dělá pro lidi. Dělal to ale pro sebe. Minule byl otrokem, který, jako většina otroků, netoužil po svobodě, ale po  moci nad jinými otroky. A protože v dalším zrození dobu otrokářství zmeškal, volil alespoň učitelství, které pojímal též otrokářsky. Chudáci děti. Potřebu někoho ovládat měl odmala. Jeho nejmilejší příhodou, kterou mi celé dětství opakovaně vyprávěl, bylo, kterak chodíval jako kluk s rodiči do sadů v Nuslích na nedělní koncert. Tam si vylezl na pódium, postavil se před muzikanty a mával rukama do taktu, opájeje se iluzí, že je diriguje. Ještě i když mi to vykládal, byl štěstím bez sebe a skutečně si i v dospělosti vychutnával představu, že oni poslouchali jeho, nikoli naopak. V důchodu nadále potřeboval být někde nad někým, nebo alespoň první. Domácí despocie nestačila,  tedy byl činný v obci. Dokonce se pokusil, nechápaje moje chápání života, mne do svých záměrů vtahovat, ba i bez mého vědomí. Bylo "veselé", když jsem se náhodně dočetl na plakátku v samoobsluze, že uvádím v neděli koncert varhanní  hudby v místním kostele. To tak, být hlásnou troubou jeho samolibosti. A ještě pro lidi, přijímající leda dechovku, v lepším případě Vondráčkovou či Matušku. Byl to ale fofr: napřed jsem se ho vyptal, kde všude jsou takové plakátky, pak jsem sednul na kolo a všechny  je strhal. Svá rozhodnutí si dělám sám. On by se ten koncert ale stejně nekonal, protože den na to se u nás objevil esenbák a otce měl dovést k předsedovi MNV soudruhu Keclíkovi, který otci vyčinil, že se tímto způsobem podílí na propagaci náboženství a že mu koncert zakazuje. Připomněl mu, že přeci chce, aby jeho syn dostudoval. Keclíkova kariéra byla strmá: z pana skladníka soudruhem vedoucím, poté ho strana učinila předsedou MNV. Naposledy jsem ho zaznamenal po Listopadu jako permanentního chorobného kverulanta v Domově důchodců v Drhovli.

Pobýval tam tedy společně s Járou - jeden společensky nejvyšší a druhý nejnižší obyvatel obce. Připomínalo mi to lidovku se slovy Jedni jako druzí, sedláci podruzi na hřbitově budou spát. V dobách normalizace se ovšem zpívávala trefnější a aktuálnější verze se změnou jediného slovíčka: Jedni jako druzí, sedláci soudruzi na hřbitově budou spát.

Můj bratranec-zedník z nedalekých Rakovic,  měl se soudruhem Keclíkem taky opletačky: opravil zdarma chátrající mirotický kostel. Jinak byl ovšem silný přítel piva. Když onehdá přijel do Písku Husák (mimochdem - vozil si kanystr s vlastní vodou na kafe, aby nemusel používat tu z vodovodu či aby ho někdo neotrávil), byly hlavní ulice uzavřené. Přiopilý bratranec málem přejel příslušníka, který ho zastavoval, a sepsul ho: Dej mi pokoj, nevidíš že jedu domů?!, a projel prázdnou ulicí jako prominent, jen chviličku před odjíždějícím Husákem. Párkárát, už v učení, spadnul z lešení, ale o alkoholu nic neříkal. Připomíná mi to historku i Mikoláši Alšovi - honorář za sgrafitovou výzdobu hotelu Otava v Písku prý propil ještě dřív, než mu postavili lešení.

 Ostudu dělal ovšem nejen otec mně, ale i já jemu. Když coby jednatel místních zahrádkářů měl dojít do vedlejších Cerhonic popřát k sedmdesátinám jednomu jejich váženému členu, moc se mu tam pěšky nechtělo a zavelel, že tam musím dojet já na pionýru. Proč ne, pro mne to nebyl problém. Ovšem vychování i takt k takovým příležitostem jsem postrádal, spíše jsem se svými hippiesáckými ideály pohrdal konvencemi. Bylo horko, tedy jsem sednul na pionýra v trenkách a nátělníku a dojel na uvedenou adresu. Přišlo mi zvláštní, že pan oslavenec je v černém obleku, jeho paní taktéž vyšňořená, na stole pocukrovaná bábovka, všude uklizeno.  Coby vlasatý student bych si s nimi asi neuměl vykládat. Jakési napětí tam bylo, nepochopil jsem, že se čeká na otce a pak že má vypuknout důstojná oslava. Tedy jsem koukal co nejdřív zas vypadnout a řekl jsem mezi dveřmi přibližně: Táta vám tady posílá flašku a přeje všechno nejlepší, tak nashledanou. Svou roli jsem nepochopil. Chudák pán, dodnes je mi ho líto. (Snad bude jedním z mnoha, které se jednou pokusím v kámaloce odprosit, aspoň si to tak představuju.)  

Matka byla minule oním otrokářem, který se "vyřádil" nejvíc na jednom otrokovi. Tedy se sešli "letos" a otec jí instinktivně dával celý život najevo, zač je toho loket. Jak strašně bolavě jsem v dětství prožíval jeho jednání  s ní a jak bylo posléze osvobozující toto poznání, z jaké situace to pramení a že to není křivda na nevinné oběti. Já jsem s nimi nijak osobně z minula nesouvisel, ale protože jsem posledně umíral v nenávisti, musel jsem se do nenávisti zrodit, protrpovat a proměňovat ji v sobě, tedy jsem si je přikrčeně a s hrůzou zatajeným dechem našel a zvolil. Však se mi sem nechtělo, trvalo mi to prý třináct hodin. (Tyto souvislosti z minula nevím ani od nějakého regresujícího šamana ani z jasnovidu, který nemám, ale prostě mi to bylo kdysi těsně před usnutím objasněno formou mžikových obrazů, něco i Martě, abych se ve svých poměrech lépe orientoval a snáze je přijal.)  Uvádím to pro ilustraci, jak také funguje logika zákona akce a reakce, činu a vyrovnání - karmy.  

Moje poťouchlost k soudružce sestřenici. Když jsem měl své první auto, přesněji trabanta, vezl jsem svou sestřenici z Písku domů do Mirotic. Měl jsem na ni „pifku“ - jednak mne sepsula když jsem ji nehodlal následovat se vstupem  do strany (ta drzost!) i protože ona, řidičský nedouk, kterého naučili v bechyňské autoškole jezdit leda od autoškoly k poště a výjimečně i na náměstí a zpátky, neustále „radila“  a na křižovatkách mi strkala hlavu do výhledu. Tedy jsem jí ochotně půjčil řízení, pravda, s trochou poťouchlosti. Když u trabanta docházel benzín, muselo se pootočit kličkou u nohou spolujezdce, čímž se přeplo na rezervu a bylo možné se znovu rozjet. To se nám stalo v kopci v serpentinách nad Pískem. Řidič tiráku, který nás dojel, odhadl situaci a předvídavě zastavil asi patnáct metrů za námi. I to bylo málo. Na asi sedm pokusů o rozjetí, které vždy končily sjetím kousek dozadu, jsme měli už zadek trabanta pod předkem náklaďáku. Marně se při rozjezdu do kopce lopotila s pedály, ruční brzdou a řadící klikou. S ruční brzdou jsem jí nepomohl, přeci správná soudružka si musí vždy vědět rady. V této kritické situaci vyskočil závozník z tiráku, mohutný chlapík drsného vzhledu, a šel zprava k mému okénku. To jsem jen stáhnul a zabořil se níže do sedadla, chtěje se učinit menším a ještě menším v očekávání čehosi hrozného. Ale ne. Ťukne mi do ramene, ukáže palcem na řidičku a pražskou češtinou poradí: Řekni paničce ať si tam dá jedničku. Potěšen tímto mužsky kolegiálním přístupem odvětím v podobném tónu: To víš, ona by taky ráda.

Reakce „paničky“ po zběsilém rozjetí, kdy jsem jí konečně pomohl ve správném momentě uvolnit ruční brzdu, nebyla nad spikleneckou mužskou ironií právě přívětivá, ale chápal jsem, že ji situace poněkud vyčerpala.

Jednou jsme zatoužili mít psa. Paní z Bud, vedlejší vsi, nám ho v neděli ráno přivedla až domů a vzdálila se do místního kostela. Pes se ovšem vzápětí vzdálil taky, a taky šel do kostela. Kam jinam, než za ní. Šel po čichu, uprostřed bohoslužby rozrazil packama dveře a vida nezvykle oděnou centrální postavu farářovu, usoudil nejspíše, že paničku před ním musí ochránit. Tedy se před něho výhružně postavil a štěkal a štěkal. Snad potřeboval i vyzpovídat svou psí duši ze situace onoho rána, které nerozuměl. Mělo na něho být pohlíženo rovnocenně s ostatními.  A ta úžasná ozvěna v kostelní klenbě. Přeštěkal prý nejen bezradného kněze, ale i varhany. Když byl s tímto zásahem hotov, za nastalého ticha vyhledal radostně znovunalezenou paničku a opřel se o ni, patrně v naději že bude pochválen a pohlazen. Ta, chudák, se za všeobecné pozornosti z této ostudy urychleně vzdálila i s hrdým hafanem.

Jezdil v sobotu do Mirotic nakupovat ve své otevřené aerovce i starý vysoký pán vznešeného původu, pan Linhart z nedalekého bývalého statku Parezí za Cerhonicemi (později jsme tam dělali pořady se Śtěpánem Rakem), údajně vzdálený příbuzný Mikoláše Alše. To jsem ovšem já taky (přes jeho strýce Tomáše Famfule), ba Marta Foučková mne rozjásaně označila dokonce za Alšovu další inkarnaci, což byl jeden z jejích omylů, vím to bezpečně, ale vymluvit si to nedala a ještě to o mně šířila na přednáškách). Pamatuju, jak si pan Linhart jednou v zelenině po vystání fronty přál jednu broskev. Všichni se na něho otáčeli, tehdy za socialismu se požadovala váha a ne počet kusů. Natož pak jen jeden. Byl ale obsloužen, i když s úšklebkem prodavačky. Přidal broskev do batohu s nákupem a odešel důstojným  krokem do uličky ke kostelu, kde se svým Aero vždycky parkoval. Svou noblesu si udržoval nadále, i když například po políbení ruky následovalo od proletářsky (ne)vychované slečinky jen hloupé vyprsknutí. Uvědomoval jsem si tehdy, že i za socialismu ožebračení aristokrati jsou většinou i aristokraty ducha a mají nadále své slušné a důstojné chování, tolik převyšující aroganci a  plebejství soudružských funkcionářů.

Na komíně našeho domu jsme mívali po několik let čapí hnízdo, dokonce si ho filmoval i Zdeněk Podskalský. Klapot čapích zobáků po dosednutí na hnízdo, slyšen zblízka z otevřeného okna, je překvapivým hlukem. Po nastěhování, když jsem to slyšel poprvé, vyhlížel jsem z okna stařičký slabý traktor "patnáctku", který vydával podobný zvuk. Abychom mohli na podzim zatopit, muselo vždy na střechu šest mužských a opuštěné těžké hnízdo sešťouchli, někdy i s kouskem komína.

A po letech. Když jsme v polovině devadesátých let otevírali v Miroticích moderní rehabilitační středisko (byl jsem tam za okresní úřad), byla to sláva převeliká. Pozvali jsme i pana kancléře Schwarzenberga. Rád náš pan kníže, jak býval zván staršími, přišel. Ostatně - jejich rod byl široko daleko známý svým sociálním cítěním a účinnou pomocí, jak si vzpomínali i pamětníci. Bylo vždy milo v jeho přítomnosti. Milo a lidsky osvěživě a nadějně.  Teprve letos, po mnoha letech, při kratičkém hovoru při oslavě pětaosmdesátin spisovatele a disidenta pana Jiřího Stránského, mne napadla odtehdy hledaná charakteristika jeho knížecích očí: přemýšlivé, laskavé, hladivé, pozorné, klidně sebejisté i pokorné. Pravda, českou výslovnost neměl tehdy nejlepší, ale není divu, když jako malý byl nucen opustit svou vlast, pro kterou však obětavě pracoval i z ciziny. Po jeho tehdejším mirotickém proslovu (bylo vzácností mít takového spoluřečníka) se ke mně naklonil jakýsi soudruh - místní písecký novinář Pavel Hubka (nejdříve dělal na pile, poté rovnou redaktora Zítřku) s okomentováním, že tohle je taková degenerovaná šlechta. To bylo něco pro mne - odrazil jsem ho, že po tak dlouhé komunistické devastaci jsme spíš my degenerovaný národ. Sice jsem riskoval, že mi toho v místním tisku už moc nevyjde, ale někdy je hygiena duše přednější.

Po roce 1990 jsem už neměl čas ani chuť síct a sušit trávu, česat ovoce, naklepávat kosu (nejúžasnější cvičení na koncentraci), zalévat zahradu, otrhávat rybíz, čistit okapy, vyměňovat tašky na střeše, skládat uhlí, vynášet popel, zastříhávat slepicím zkřížené zobáky, zatínat jim tipce atd., tedy jsem se s úlevou spokojil s panelákovým bytem, kde mám vše co potřebuju.  Už jsem kdesi napsal, že nebýt dvaceti let tohoto venkovského přizemnění, nepsal bych a byl bych jen ulítlý duchovní intelektuál. Ta zemitost nebyla ztraceným časem, ale velkým darem. Líto mi to proto není. Jen nábytku, který jsem si v Miroticích sám udělal podle svých představ do celého bytu, mi bylo líto. Vlastně ještě je. A pak píšu o nelpění.