Doplněno 9. 11. PRACUJEME I PRO KOSMOS; PROSTOŘEKÉ ODPOVĚDI NA NĚKTERÉ HEZKÉ I VŠETEČNÉ OTÁZKY, KTERÉ JSEM V RŮZNÝCH ROZHOVORECH DOSTAL.

 

Jak jste se porval s osudem?
 
S osudem se nervu, ale miluji ho, ať je jakýkoliv.
 
 

 
Jak relaxujete?
 

Nemám rád tyhle módní nafouklé pojmy. "Relaxovat" podle těch návodů musí být dřina. Tedy nerelaxuju, ale prachobyčejně odpočívám nebo lelkuju.  Ani lelkování se ale nesmí odfláknout.
 
 

 
Jaký byste dal recept na šťastný život?
 
Žádný. Nejde o to mít život šťastný, ale hodnotný. A za vše děkovat - ne ústy a ne že "se to má", ale doopravdy. Pak se veškeré naše dění včleňuje do Moudrosti Světového vedení, aniž bychom to pozorovali. I z toho vyzařuje štěstí.
 
 

 
Toužíte poznat své minulé životy?
 
Znám je. Stačí sám sebe dobře poznat v tomhle životě a odvodím si i co jsem páchal minule, jsem toho výsledkem. To mi stačí.
 
 

 
Tedy netoužíte poznáním s použitím  inkarnační regrese vyrovnávat své dluhy?
 
Ne. Pak je to totiž jen kalkulace na zbavení se karmy, obejití božího zákona, a to nepomáhá. Dobro musí uzrát jen poctivou samostatnou touhou po dobru, ne kalkulací. Prozřetelnost nás sama v pravý čas a ve vhodné situaci přivede ke všemu, co musíme vyrovnat. Tak jí do toho nebudu svévolně a amatérsky fušovat.
 
 
 

Žijete na plný plyn?
 
Nejsem auto. Krom toho - plný plyn často končívá havárií.
 
 
 

Jak pronikáte k Bohu?
 
Nepronikám. Podstatné je nechat Boha pronikat k sobě a vědomě se do Něho vstřebávat. To je ta největší radost. Pak se řada věcí vyřeší "sama od sebe".
 
 

 
Jaký je recept na lásku?
 
Žít jí.
 
 

 
A na pravdu?
 
Žít jí.
 

 
 
Jak lze cvičit intuici?
 
Obyčejným poctivým používáním rozumu (nikoliv toho zmaterializovaného), logiky, ducha-přítomnosti. K intuici vede zbystřené jasné myšlení. Pak tomu ani nepotřebujeme říkat intuice.

 

 

 

Pracujete v čakrách?

Denně, od rána do večera. Tak jako každý. A nemusím do nich ládovat kdeco podle kdejakého zaručeného návodu kdekterého autoritativního mudrce. Každou hezkou nezištnou a logickou myšlenkou, citem, slovem, každým prožitkem umění, krásného vztahu, každým odpuštěním, vděčností, smyslem pro humor...  pracujeme na čakrách. A nemusíme kolem toho dělat ten tajemný módní humbuk různých okultních guru a čarodějů. Příklad? Slušná, pečlivá, bdělá, kontrolovaná mluva prozáří krční lotos. Logické soustředěné myšlení, ukázněné aby nelítalo od jedné věci ke druhé, ale navazovalo, prozařuje čelní lotos. Tak by se dalo uvažovat o všech lotosech, ale není tu nutné je ani konkrétně znát.  Někteří si na papouškování poznatků o lotusech či Hadí síle založili skoro živnost a image.

Na lotosech samozřejmě "pracujeme" i opakem - chtivostí a všemi našimi hýčkanými neřestmi, které lotusy zakalují. Zakaluje je paradoxně i ta honba za metodami práce v lotosech, pokud je motivovaná neznámým ziskem či zvědavostí či chtivostí duchovní kariéry.  Na lotosech nejlépe pracují ti, kdo o to cíleně neusilují. To totiž mnohdy vede k sebestřednému chtění a pachtění.
 
 

 

 
Jak si děláte klid?
 
Klid se nedělá, do něho se vědomě vstupuje. Asi tak, jako se ráno, ještě než začne myšlení, otevírají oči. Plně bdělý klid je obtížný, ale osvobodivý. Klid nelze najít nějakým meditačním úprkem. Je tam, odkud v myšlení vycházíme, v našem středu.
 
 

 

 
Používáte k poznávání srdíčko, cit?
 
Před takovými pachateli je lepší prchnout. Cit musí vycházet ze zčistěného rozumu a etiky, jinak je to jen chaotický chomáček podvědomých egoistických sympatií a antipatií.  Za cit se dá označit kdejaká nejasná pohnutka, i ta pustošivá. Mávání argumentem, že "cit mi napověděl" nebývá spolehlivé.
 

 

 
Umíte využívat anděly ke své pomoci?
 
Pokud to člověk bere takhle, tak mu "pomáhají" jen ti padlí andělé (lucifeři s andělskými podobami), a ti si jednou vyberou svou daň. Člověk se musí sám nechat využívat anděly a jejich dobrými inspiracemi. Ale nic si nevymodlíme, k čemu jsme nevytvořili podklad ve svém jednání a sebepoznání. Touhou si anděly "osedlat" pro jakési tajemné vyžití se dostaneme jen do sféry okultních klamů, imitace duchovna. Hlavní obranou před klamy z duchovna je pokora a moralita.

Nenápadný, tichý hlas skutečných andělů nám může dávat inspirace, poučení, varování, odrazování od pokušení apod., ten ale často přeslechneme či přehlušíme tím, co je nám příjemnější.

 

 
 

 

Nechat si odblokovávat staré partnerské stopy či něco jiného tantrou?

Výsledek možná rychlý, ale ne trvalý, často jen fiktivní, vsugerovaný. Opět jako u podobných metod: Bezpečnější a pro budoucnost prospěšnější je potýkat se se svými komplexy atd. třeba i déle, ale "vlastnoniterně", s prosbou Kristu či Anděli strážci o pomoc a posilu. To zkratkovité odblokování tantrou či podobnými metodami (pokud neskončí v rauši znásilněním tantristou-alfasamcem, jak jsme právě četli na internetu), stejně nedá sílu ke zvládání dalších podobných situací. Říkám si taky - jací asi lidé toto vyhledávají? Ale možná je ten šok pro ně dobrá lekce.

 

 

 
Význam sebepoznání?
 
Nedeformují nás negace, o kterých u sebe víme, ale ty, které si nepřipouštíme, které si zašoupáváme pod koberec, abychom si nepoškrábali duchovní metalízu.  Ego pak bují mimo dosah naší kontroly. Takovými negacemi nejvíce napadáme svět.

 
 
 
 
Pomoc druhým?
 
Pomoci někomu nést jeho úděl neznamená chtít jej z něho vyrvat. Nemůžeme-li pomoci, stačí stát při něm i mlčky, s účastí.
 
 
 
 
 
Pracoval jsi na středisku péče o staré lidi. Rozrušuje tě pohled na cizí utrpení?
 
Pravé soucítění spíše mlčí, respektuje osobnost trpícího a jedná podle jeho potřeby.
 
 
 
 
 
Tedy nemáš soucit?
 
Soucit se sklání ke druhému ze své výše a často se kochá sám v sobě, ve své ušlechtilosti.  Je to pak emoční kýč. Skutečně soucítící si v dané situaci přisedne k trpícímu kouskem své duše, případně bez pózy ušlechtilosti pomáhá. Pomáhá, ale nerozmazluje.
 
 
 
 
 
Nelituješ tedy trpící?
 
Je lépe litovat, že si utrpení zapříčinili. A snad i toužit, aby co nejrychleji splnilo to které utrpení svůj  výchovný účel.
 
 
 
 
 
Postoj pomáhajícího k pomáhání?
 
Sebereflektující pomáhající stojí pevně na vlastních nohou, nevzdychá, nehroutí se. Stojí vedle potřebného jako svědek, jako někdo, kdo vidí a podporuje jeho snahu, zápas, jeho růst. Odděluje energii svého Já od něho. Aby mohl pomáhat, musí myslet i na sebe. Ne se obětovat až do úplného vyobětování. Podle Johna Powela je křesťanštější nechat opilce ležet na mokré trávě kousek před domem, aby se možná i nachladil a příště si dal pozor, než ho kurýrovat, aby šel co nejdříve pít znovu.
 
 
 
 
 
 
Péče o někoho?
 
Neměla by být uchvacující, nýbrž podpůrná.
Nevrhat se do péče zdola, ale z nadhledu (sebepoznání, sebereflexe).
 
 
 
 
 
Přehánění pomoci?
 
Pomoc neznamená dělat vše za druhého, ale ponechat mu autonomii, potěšení ze zvládání toho, co zvládat může.
 
 
 
 
 
Neměli bychom tedy péčí někoho zbavovat důstojnosti, že?
 
Důstojnost slabších je v našich rukou, stává se i důstojností naší. Proto - pokud lze - neposkytujme péči tam, kde by ponižovala a zahanbovala.
 
 
 
 
 
Dá se s tím něco dělat?
 
Poskytování naší služby povýšit na součinnost. Podnikáme spolu, nejen já pro nemohoucího či nemocného. Jsme rovnoprávní partneři na stejném díle. On mi daruje možnost projevit se jako užitečný nástroj.

 

 

Důvody slušnosti?

Stanislav Jerzy Lec řekl: "Buď slušný na lidi, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů." Zní to chytře, že? Jenže teprve po létech jsem si uvědomil, že je to řečeno jen z hlediska osobního prospěchu. Na lidi bychom měli být slušní vždy, bez ohledu, zda si toho všimnou či zda nám to vrátí. Teprve pak je to skutečná slušnost, dobro. Dobro má význam samo pro sebe. - Je to podobná situace, jako když na jednom městském zastupitelstvu hlasovali pro peníze na zřízení pečovatelské služby pro seniory.  Hlavní argument zazněl - i my jednou budeme staří, děláme to pro sebe. Je to sice často pádný důvod, ale opět - dobro kvůli sobě, nikoliv dobro nezištné.

 

 
Láska?
 
Nelze ji vysílat, jak se na některých setkáních dělá, jako prasátko ze zrcátka, pokud jsme jí nenabyli celoživotním poctivým úsilím. Pak o ní moc nežvatláme.
 
 
 
 
 
A Láska Kristova?
 
Krista můžeme milovat láskou, kterou On v nás zažíhá. Nemusíme se vztahovat k historickému Kristu, drásat se pohledem na umučeného zbědovaného muže na kříži, ale vnímat živoucího Krista v nás, v latentním nitru lidí i v auře naší planety. Kristus je páteří naší duchovní osobnosti, Panna Maria-božská Matka  je jejím srdcem.
 
 
 
 
 
A jeho trnová koruna?
 
I nyní, když se kriticky vmýšlíme do své minulosti, přijímáme onu trnovou korunu. Poznáváme svou lidskou minulost, svou ubohost a hříšnost, která se před nás staví v zrcadle karmy osobní, národní i všelidské. Nesmíme se ale rejpat v prohřešcích s emocí - jen si je uvědomit a na poškozené vysílat to nejlepší, co v sobě najdeme. A tu v nás může růst i duchovní síla, počíná námi proudit jemný proud věčné lásky a vnitřně se ustanovujeme na jejím plném uplatňování.

Karma se nevybíjí hned. Proto je hloupé řílat že někoho "Pánbu potrestal". Nevíme, kdy potrestá nás. S karmou je to jako v dialogu z westernu Sedm statečných: - Seš jako ten, co padal z dvanáctýho patra. - Co s ním bylo? - V každym patře ho slyšeli, jak si říká Ještě je to dobrý.
 
 
 
 
Co když nás dopalují chyby okolí?
 
Je to lidské. Ale vždy máme možnost se odpoutávat od nadměrného posuzování druhých lidí, jejichž pohnutky a bolesti většinou ani nevidíme a nechápeme. Když už vidíme chyby druhých či jsme jimi postihováni, pak krom nutné slušné sebeobrany se vždy lze pomodlit  za jejich nápravu, ozářit je opakem toho, v čem chybují. Je to lepší, než když si představujeme, jak někoho srazíme ze schodů, když se užíráme rozebíráním něčích chyb a na ty své zapomínáme v domnění, jak jsme oproti nim lepší.

 

 

 

 

Má se za to, že polepšení, cesta k hodnotám, je jen naše dobrá vůle. Myslíš že je to tak?

Jistě že člověku s čistým svědomím se žije lépe, přehledněji, orientovaněji.  Není to ale jen naše věc. Ba je to věc kosmická. Každým odstraněním něčeho nedobrého v sobě osvobozujeme část kosmických sil (bytostí zla a odporu), které tyto špatnosti inspirovaly, vyžívaly se v nich, tedy které byly k našim špatnostem přikuté. Mohou pak vzlétnout jako štíři, kteří se změnili v orly.  Prací na sobě tedy osvobozujeme  nejen sebe, ale i bytosti, kterými jsme se nechali inspirovat. Uvolňujeme řetězy, kterými byly tyto mocnosti přikuty ke skále našeho sobectví a špatností. Rozpouštíme tím část světového zatížení. Toto je ten nejlepší motiv k práci na naší sebeočistě, sebenápravě. A nejsme na to sami. Prosme Krista, aby se naše srdce rozevřelo a přijalo balzám nezjeveného božského tvůrčího Slova, Loga (jeho projevem v kosmu je Kristus), které v celém kosmu neustále zní, obnovuje, tvoří, vykupuje.
 
 

 
 
Modlitba?
 
Pokud je naplněná osobními žádostmi, zůstává pouze v astrální sféře resp. naší psychice, nejde výš. Jen modlitba, naplněná hlubokou neosobní hodnotnou myšlenkou a spojená vroucím citem s Kristem, působí podle okolností i ve vyšších úrovních a podle boží Vůle resp. karmických možností může ovlivňovat život toho, za koho je konána. Je osvobozující poznat, že děkovná modlitba je radostnější a víc očisťující, než prosebná. A když už prosíme, tak vždy se závěrem -  Ale ne má, ale Tvá Vůle se staň, Pane.
 
 
 
 
 
Víra nebo vědění?
 
Je krásné vědomí, že veškeré naše bytí spočívá v Bohu a že žijeme v jeho lůně, že v našem Já je otisk kosmického Krista, jenž naplňuje celý vesmír, a že máme tuto latentní Kristovu sílu rozvinout k plnému slunečnímu záření svou vlastní láskou. Nebuďme jen věřícími, ale Boha a jeho stvoření postupně chápajícími, vědomě spolupracujícími na velkém díle obrození světa. Ve středověku stačil křesťanovi cit, dnes - v době duše vědomé - je nutný čin. Dříve - láska v srdci, dnes - srdce v činu.
 
 

 
 
 
Co se svou netolerancí?
 
Jistě, že je nutné pečlivě rozeznávat dobré a zlé, tvořivé a bořivé - v sobě, v okolí, ve společnosti. Odložme ale veškerou nedůtklivost, netrpělivost, sebelítost a sebepovyšování.  Naplňme své nitro dokonalou oddaností k Bohu a opravdovou pokorou. Pak nás nebudou iritovat chyby okolí, ale můžeme si naopak představovat, jak bude onen chybující vypadat, až se své nedokonalosti zhostí, a touto představou ho obalovat. A kde můžeme, začleňme se harmonickou spoluprací, a třeba i zastáváním se nevinných, do proudu života. To je pravá duchovní pomoc.
 
 
 

 
 
Nevede tolerance ke slepotě?
 
Člověk by měl pečlivě rozeznávat dobré a zlé, tvořivé a bořivé. Nemusí být nekritický, vždy však má zůstat objektivní. Zákonem jeho života má být snaha vmyslit se do duše jednajícího bližního a pochopením (to ještě neznamená souhlas) přemoci všechny antipatie. Jakmile se osobnostně zahrotíme, slunečnost v nás pohasíná. Stáváme se i náchylnějšími k chorobám. Tou chvílí se totiž otvíráme temným mocnostem astrálního zla a negativním silám ahrimansko-luciferského světa.
 
 
 
 

 
Pociťuješ stárnutí?
 
Spíš zrání, a to je krásné. Člověk stárne, když ztrácí touhu se nadchnout, a ten problém zatím nepociťuji. Ba čím starší, tím více práce před sebou. Je krásné - nestačit zestárnout. Na to není čas.
 
 

 
Životní naplnění?
 
Být někde někým pro někoho.
 
 

 
Jak bojuješ s přibývajícími roky?
 
Nebojuju. Vítám je. - A uvědomuju si věčnost své duše - od mínus nekonečna do plus nekonečna.
 
 

 
Bojíš se smrti?
 
Těším se na ni, i když ji nepřivolávám.
 
 

 
Bojíš se kámaloky?
 
Nebude snadná, ale těším se, že konečně poznám vše, co nedobrého jsem napáchal, už teď toho vidím až až. V kámaloce prožíváme zpětně své jednání s druhými tak, jak to prožívali oni. Žádné výmluvy a okecávky tam neplatí. Proto staří říkali - Je na pravdě Boží. To co si plně neuvědomím tady, pak v kámaloce protrpím a přijmu předsevzetí to příště napravit. To je osvobozující. A cennější než toužít po ráji.
 
 

 

 
Bude toho hodně k odtrpění?
 
O tom nepřemýšlím, ale vím, že co si člověk uvědomí už tady, rozpozná tu špatnost a je mu toho líto, splní v té věci účel kámaloky a tam už tím nemusí trpět.
 
K litování hříchů si vždycky s úsměvem vybavím scénu z nějakého filmu, kde je Jindřich Plachta propuštěn z vězení za pytláctví a policejnímu radovi při loučení lítostivě říká: "Pane rado, té flinty, té je mi líto." Poté, co se pan rada tetelí spokojeností, Plachta dodá: "Takovou už neseženu."

 

 

 

A rada duchovně usilujícím?

Jejda těch by bylo... Třeba jednu aktuální. Víc se opírat o sebe a o prosby o vedení z duchovních světů (nemusíme ani vědět, že je to "vedení"), než na všechno vyhledávat experty, kterými se to dnes hemží: osobní rádcové, vykládači tajemství historie,  uvaděči do změněných stavů vědomí, odblokovávači kdečeho, nasměrovávatelé života k zaručenému úspěchu, nahlížitelé do minulosti a budoucnosti...  Naopak čistý, Bohu oddaný život, samostatné studium (kniha dnes může plnit roli gurua), přemýšlení o svých životních okolnostech a úkolech, radostné a laskavé naladění je v našem dosahu - a to už je práce na sobě.

 

 

 
A nějaké moudro?
 
Třeba - Láska nemá očekávání.