Začátkem roku jsem si na těchto stránkách linýroval či se holedbal, kolikero povídání bych rád tento rok stihnul. Bylo toho nějak hodně, ale tím lépe. I když setkání bylo letos několik (písecká Městská knihovna, pražská kavárna U Labutí, Příbram U Soudku...), zatím nejhezčí bylo pro mne nedávné setkání s eurytmistkami. Nejhezčí, protože nejsrdečnější. A kde jinde než U Zlatého býka v Písku – s milou a rychlou obsluhou hlavně paní Sandry, a pohárem Horká láska. Navázali jsme na nedávné povídání v Litoměřicích. Doba konání byla neplánovaně příhodná: přelom července a srpna je podle dávných tradic, pocházejících ještě od pohanského Lughnasadu, vhodná pro nové vztahy, pro odpuštění a radost. I když, samozřejmě, to vše lze i jindy, nyní je to však snazší.
Byl nás plný salonek, tedy asi 20 účastnic kurzu eurytmie, a Funk jako jediný mužský, překvapen a v rozpacích, jak je obletovaný. Bylo to moc milé, spíš než vysoké duchovno, které si mohou přečíst, spousta legrace a říkal jsem i zajímavosti o seniorech i vzácných lidech, které mi bylo dáno poznat, a na témata některých svých knížek, které jsem tam vzal k rozdání. A pár milých příhod v souvislosti se vzácnou minulou generací našich antroposofů jako byli třeba Milada Škárová, pan Adamec, Hromádka, Váňa či Jerie, bych si totiž nerad vzal do hrobu. Podobně i se současníky jako je Alfred Strejček či Štěpán Rak. Nebo o dalších vzácných setkáních, třeba s Vojtěchem Jasným, Karlem Schwarzenbergem..., nebo s Laco Deczim a Josefem Pafko při pohřbu Libušky Šafránkové, nebo o točení videí s Petrem Tomaidesem. Shodli jsme se i v pohledu na Drtikola.
Na rozdíl od některých mých besed či seminářů, kde někteří jen sledují, zda se neodchyluji od toho, co si nastudovali v duchovní literatuře a připadají mi někdy spíš jako posudková komise, jsme improvizovali – od mého povídání o emoční inteligenci po veselé příhody (nejen) z natáčení. A další vzácnost - neskákalo se tam do řeči. To bývá většinou, krom obyčejného buranství, i emocionální odpověď ega jednotlivce, často zamindrákovaného: chce vypadat dobře a chytře, mít veřejně pravdu a vše pod kontrolou.
Nemohu mluvit za účastnice, ale pro mne byla ona výměna kousku duší cennější, než celodenní výklady některých, co vystupují jako jediní duchovně vědoucí na zeměkouli a i běžně poznatelné či logicky odvoditelné triviality prezentují, že je „dostali shora“, a než někteří diskutující, kteří ztrácí kontrolu nad časem a jsou nezastavitelní (starší zkušenosti). Padl návrh při jejich příštím kurzu v povídání pokračovat. (Podobně jako v dubnu v Litoměřicích a též v Losinách, i zde jsme peníze, které se na mne vybraly, poukázali na Ukrajinu – uvádím to pro inspiraci dalších, kdo někde vystupují.)
.oOo.
PS – drobnost: Láska a „láska“: Když už se tu sebestředně vytahuju nebo si foukám na bebíčka, tedy ještě tuhle epizodku: Kdysi v jiném městě - den po celodenní besedě, při které jsem neměl čas na jídlo, jsem si před odjezdem zašel do tamější restaurace konečně se dobře naobědvat. Leč nebylo dopřáno. Sotva jsem usedl k teplému jídlu, objevila se na obzoru, tedy spíš kolem stolu, skupina včerejších posluchačů a tak dlouho nadšeně šveholili o své oddanosti a souznění s tím, co jsem den před tím povídal a chtěli odpovědi, až mi jídlo úplně vystydlo. Poté mi popřáli dobrou chuť a celí rozjaření z potkání Funka se vzdálili. - Ale třeba to patří k věci, možná jsem se kdysi choval taky tak. I tak si takových vážím a rád si s nimi povídám.
A to jídlo? Opravdu nejsem tak duchovní, abych žil třeba jen z prány. A pokud bych to snad jen trochu uměl, určitě bych to nevytruboval do světa, jako někteří šoumeni s duchovní tématikou.
Ale i tak, i když se ledacos duchovního děje, jsem toho jen stále vzdálenější pozorovatel s blaženosti Nicnechtění.
2024 ©