Při svém ředitelování ve středisku péče o seniory Diakonie jsme pořádali ledacos zábavného, včetně maškarních převleků o karnevalu. Je to nyní svátek spíše pohanský. V různých převlecích se přišli ukázat a veselit někteří zaměstnanci a i někteří klienti, někdy s nápady a pomocí pečovatelů. Oboje jsem obdivoval. A moje maličkost?
Jednou jsem se rozhodl jít za malíře pokojů. Asi jsem byl přesvědčivý. Když jsem zaparkoval na malém plácku před Diakonií, zastavil kousek ode mne syn jedné naší klientky, asi padesátiletý, který přijel na návštěvu. Znali jsme se od vidění. Vystoupil a strnul. S úžasem i nejistotou mne nevěřícně pozoroval, jsem- či nejsem-li to já. Místo ředitelského obleku, někdy i s kravatou, měl jsem na hlavě zednickou zmačkanou čepici, na sobě zacákané montérky, nízké zacákané holínky, vytahoval jsem z auta tlusté rukavice, kýbl od vápna, štětku. Hodilo se to z dob, kdy jsem si bílil pokoj. Bavilo mne to. A taky staré dřevěné štafle, ty byly zacákané pestrobarevně od doby, kdy jsem si v pokoji namaloval přes celou stěnu duhu. Pán ani nedovřel dveře od auta a jen ve zjevných rozpacích tiše zíral. Pak se osmělil a žoviálně zahlaholil: Tak jdete na to šéfe, jdete na to? Jsem někdy poťouchlík a odpověděl jsem: Musím. To víte, brácha ředitel je na mne jako ras, nařídil mi vybílit jeho kancelář, musím ho poslouchat.
Tedy se prý od té doby proslýchalo, že jsme tu dva Funkové, a ten ředitel že je na toho bráchu jako pes.
Podle reakcí klientů jsem soudil, že jsem měl jako malíř pokojů úspěch, možná větší než jako ředitel, a určitě větší než rok před tím jako mnich v bílé kutně, s vysokou holí a nalepenou zlatou svatozáří.
Když jsem příhodu s dvěma Funky pak vyprávěl jednomu urychlenému stoupenci duchovna a ukvapenému radiči, ten hned mi vysvětlil, že to bylo znamení, že máme mít svým vyšším já v područí své nižší já. No – zní to hezky, ale pak by se dalo libovolně subjektivně vykládat ledacos, což se ovšem občas někomu děje. Někdy i naše nižší já hovoří jménem vyššího já, umíme to někteří přesvědčivě. Vykladači symboliky mívají různou úroveň a pohnutky, většinou jim nenaslouchám. Natož pak tuctovým vidcům do dávného minula či dálného budoucna.
Někdo hledá a hledá své „vyšší Já“ (taky jsem to roky naivně dělal, je na to bezpočet návodů, Brunton k tomu napsal celou knihu Hledání Nadjá), ale nechápeme, že je to jednodušší: Směřujeme v té které situaci k dobru či ke zlu a záleží, jak zapojíme své Já – kontrolu, bdělost, svědomí, sebevládu, snahu, dobrou vůli. Tedy jak se vždy a všude vědomě rozhodujeme ze svého Já. Nízce – nižším já. Ušlechtile a správně – znamená vyšším Já. A možná, aniž si to uvědomíme, už je v tom i malinký vliv Ducha svatého, přibližujícího nás ke Kristu. Kristus trvale září do kosmických prostorů, tedy i pro nás, světlem Ducha Svatého. A každý můžeme být, jak je v Písmu – Vy jste chrámem Ducha Svatého.
A jak svůdné je o ledasčem říkat, že to byla či nebyla vyšší vůle. Vystupujeme pak jako boží „tiskoví mluvčí“. Příklad modelové situace: Chtěli jste někam jet, ale někdo zaparkoval své auto tak, že jste nemohli vyjet. Jeden chytrý vykladač vám řekne: Jistě jste neměli jet, nemělo to být. Druhý vám vytkne: Měli jste se snažit a zazvonit u sousedů, třeba to byla návštěva u nich, a mohlo být vyřešeno, překážky nám Prozřetelnost sesílá, abychom je řešili. - Taky přesvědčivé, že? - Někdy moudrost rádce spočívá i v tom, že umí vyslovit slůvko Nevím. Jinak nejsme rádci, ale často jen radiči, snad i sečtělí a s vysokým duchovním výrazivem. Opravdu někdy nemůžeme vědět ihned vše. Obyčejná snaha o účast a vcítění se do druhého trpícího a snad mu být trochu i oporou (ať je to vnouče, dítě, rodič, kolega či bezradná stařenka před přechodem pro chodce, kamarád kterému by se snad hodila k nabídce půjčení vhodná kniha...) je lidštější a užitečnější, snad můžeme říci i křesťanštější, než vystupovat jako ministr zeměkoule přes duchovno – a třeba si nevšimnout, že náš blízký člověk pláče nebo že kotě neumí samo slézt z větve a prosebně na nás mňoukalinká.
„Bůh je ve všem, vše je jak má být“. Zní to chytře, že? Dávný orientální příběh: Žák jogy jde úzkou stezkou v džungli, jeho učitel za ním. Naproti nim jde pasák slonů se svým stádem a křičí, aby se uhnuli. Učitel se uhne do křoví, žák ne. Je prvním slonem zatlačen do křoví a pochroumán. Vyčítá učiteli: Říkal jsi, že Bůh je ve všem, tedy je i v těch slonech, tak jak to že mi ublížili? A učitel: Bůh byl i v tom pastevci, co na tebe křičel, ať se uhneš.
Ono není třeba nikdy hysterčit. Kupříkladu – občas, když si sedím v křesle u počítače, mi sem vlítne nějaká vosa, prohledá mi to tu pečlivě či roztržitě, a zase se vymotá ven. Nemusím dělat nic. Kdysi jsem je zabíjel jako vetřelce. Jenže – ony byly na Zemi o 40 milionů let dříve, než my. Tak kdo je tu vetřelec? (Vetřelci mezi národy jsou ovšem něco jiného, tady je nutno se bránit a podporovat napadené; škoda že neexistuje nějaký mohutný antirus spray.)
Vosy si létají pochutnávat na velké ušlechtilé sladké hrušce, kterou nevypěstovaly - to je v řádu věcí. Rusi si létají pochutnávat, ničit a okrádat vyspělejší a pracovitější sousedy - to je proti řádu věcí. Vosy útočí, až když jsou ohroženy. Rusi útočí i bez ohrožení. To je známo už od středověku. Ale i tak - "všeho do času, Pan Bůh na věky", jak se moudře říkávalo na venkově.
2024 ©