IV/VI Volné...: Guru se nás chtějí zmocnit; Můj průzkum; Hutka; Neckářova Půlnoční a písně v kostele ve Ždiaru; Zaujatá srdce, Mariánáství, a trochu osobně o mém psaní

Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

Kamenná srdce zjihnou jen sebelítostí, ustrnutím nad sebou.

.oOo.

 

Tyranizování svého okolí svými /ne/náladami a neukázněností bývá v domácnostech i na pracovištích časté. Je lépe se učit vypořádávat se svými problémy a rozháraností samostatně a nezatěžovat jimi okolí. Je ale krásné moci se svěřit (nikoliv na něho házet problémy) láskyplnému partnerovi či příteli, či být sám oním chápajícím druhem.

.oOo.

 

Někdy nemáme ve svém naladění daleko k permanentnímu stěžování si a kritizování kdečeho. Někdo se životem jen rozhlíží, aby vynašel důvody k nespokojenosti. Daří se mu to, nachází pak to, co hledal, říká se tomu učeně konfirmační zkreslení. Je pak jako děda (Bohuš Záhorský) ve filmu Rozmarné léto. Provokuje ho, že Arnoštek (Jiří Menzel) chodí po laně. Křičí – Slez dolů, spadneš. Arnoštek jde ale soustředěně dál, až nervózní skeptický děda zdůrazní svou výzvu a zalomcuje kůlem, na kterém je lano připevněno. Arnoštek spadne a děda spokojeně: Vidíš, já jsem ti to říkal.

Takhle si někteří tvoříme i národní budoucnost. Politici pak dotvářejí to, kam směřuje karma národa. Dotvářejí, ale i spoluutvářejí.

Ten, kdo má v nitru jas a klid, při problémech vážnost a odpovědnost, umí se radovat, i když negace nepřehlíží a nereaguje na ně emotivně, podrážděně - takový šíří zdraví do okolí i do své budoucnosti.

 

.oOo.

 

Mariánství nemusí být rozplizlý citový kýč, jak často bývalo. Někteří duchovní vědátoři se ho bojí tak, jako katolíci reinkarnace. Mariánství (duchovní mateřství) ale zdaleka není jen v katolicismu, tak jako reinkarnace není jen v Orientě.

Útěk některých před mariánstvím je krátkozrakým útěkem před vlastní duší a vlastní budoucností.

.oOo.

 

Svaté přívěšky apod. si někdy bereme jen jako rukojmí, že se nám nesmí nic zlého stát. Je to někdy prvek pověrčivosti, vypočítavosti, jindy nevkusu (křížek či Panna Maria v hlubokém výstřihu či vytetovaný), legitimace víry pro svět, symbol vyznání, a snad ojediněle i projev lásky k vyšší bytosti. Lásku k Bohu je ovšem lepší a těžší nosit v srdci, než na srdci.

.oOo.

 

Lásky Ideál ducha je muž, lásky Ideál duše je žena.

.oOo.

 

Žádnou pevnou vůli nemám a nepoužívám. Není proč. Dělám, co se mi líbí, a líbí se mi to, k čemu jsem svými snahami dospěl, k čemu mám úctu, lásku, obdiv, touhu… Tedy ono Drtikolovo “Dělat jako bych nedělal“.

.oOo.

 

Za těch třicet let, co veřejně píšu (závistivce hned uklidním, že píšu zdarma, ba jsem si už na vydání knihy i připlatil) se mi od různých radičů a hučičů (trefný výraz Václava Havla) dostalo mnoho rad a poučení (často křesťansky shovívavých a „tolerantních“) o tom, co bych měl či neměl psát, a jak bych měl či neměl psát. Pro mne je jednodušší cesta – píšu, co mne baví, či jinak – kde vyciťuji ve společnosti nějakou mezeru, či ještě vznešeněji – prosím duchovní svět o inspiraci a kontrolu. Někdy tuším, jak mi někdo – řečeno slovy Morgensterna – nahlíží přes rameno. Za to jsem vděčný, na rozdíl od různých chytrolínů, kteří by mne směrovali tam či onam na „správnou cestu“, abych místo té které knížky psal jinou. (Pokoušel se o to kdysi dávno například Petr Klíma-Toušek, pak jakýsi pan Studený, že prý „hezky píšu“ a tedy abych psaním propagoval jeho gurua - Květoslava Minaříka, dále paní Božena Cibulková mne chtěla „přijmout“ a „správně nasměrovat“… - nereagoval jsem. Samozřejmě připouštím, že bych s nimi možná v ledasčem souhlasil.) Různí vůdci a svůdci nás často dealersky lákají do svých výroben štěstí a duchovnosti. Jaké štěstí, stane-li se naším jediným vůdcem Kristus.

.oOo.

 

Kdysi jsem si u druhé knížky – Odívání sluncem, udělal malý soukromý průzkum a zeptal se pár známých, co by tam podle nich být nemělo. Jeden považoval první třetinu za zbytečnou, další by vypustila celou druhou polovinu, další zas něco jiného. Když jsem si to dal přes sebe, nezbyl by mi ani titul knihy, snad jen jméno autora by mohlo zůstat.

.oOo.

 

Můžeme si uvědomovat, že vše dobré, co projde naší myslí, city, slovy a jednáním, tím vyzáříme a zůstává to tu pro všechny doby. Proto chceme na sobě poctivě pracovat, abychom vytvářeli tento pokrm pro budoucí generace. Proto usměrňujeme sebekritikou své myšlení, aby se neubíralo jen podle našich osobních libostí a nelibostí, ale aby se naše myšlenky a city stávaly živými silami lásky, které přinášejí pochopení, dobro, pravdu. Chybuje-li někdo v našem okolí, pak namísto averze, nadřazenosti, nervózy, nedůtklivosti apod. můžeme v klidu vlévat do jeho aury světlo harmonie, laskavosti a lepších náhledů. (Jistě, je to někdy těžké, ale je to jedna z hlavních součástí vývojové cesty.) Vynasnažíme se vmýšlet do stanovisek druhých, abychom pochopili příčiny jejich činů a neodsuzovali je unáhleně či povýšeně. Současně je dobré zkoumat sama sebe, zda nejsme vlastními špatnými vlivy (i kdybychom něco takzvaně „mysleli dobře“) spoluúčastnými na růstu jejich špatných vlastností. Víme, že i svými myšlenkami a city posilujeme dobro nebo zlo, posvěcujeme nebo znesvěcujeme astromentální auru země.

Reakce paní Jany Václavů: K tomu mě napadá, že když už žijeme v tomhle duálním světě, kde se neustále střetává dobro a zlo, pak je stokrát lepší být tím, komu je ublíženo, než tím, kdo ubližuje. Když odpustíme, pocítíme úlevu a osvobození, dokonce i radost. Když ublížíme, přinese nám to jen pocity viny a výčitky svědomí. Odpustit jde docela snadno, nikdo u toho nemusí být, je to hlavně vnitřní záležitost. (Mám na mysli běžné situace, v nichž se všichni občas nacházíme, nikoliv ty krajní, kdy jde o život. Tam si to odpouštění moc představit neumím.) Napravit škody v tom druhém případě bývá mnohem komplikovanější, někdy k tomu v tomhle životě ani není příležitost a pak se s tím musí žít. Jan Skácel napsal v jedné básničce: a nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem.

Prosím o pomoc, abych nikdy nikomu neublížila a abych vždy dovedla snadno odpouštět, protože odpouštění zmírňuje utrpení a posiluje lásku ve světě. Naštěstí jednou z mála výhod stárnutí je právě větší schopnost tolerance a odpouštění. Tedy aspoň ve většině případů.

.oOo.

 

Často se mi vybavuje ta Půlnoční s Neckářem - opravdu vzácná píseň, obzvláště v dnešní převažující potrhlé tvorbě. Vždycky si při ní vzpomenu, jak jsme s partnerkou v roce 1972 byli v Belianských Tatrách (tehdy vlaky a autobusy) a v neděli jsme šli do Ždiaru k jejich mariánskému kostelu. Byl plný až ven, ale dosud si pamatuju dva momenty: Píseň, kde po plném nasazení hlasů celého kostela vždy vše utichlo a dvě či tři babušky v krojích a šátcích zpívaly potichoučku jemnou melodii na slova Haleluja. Byla to vznešená i pokorná, až mystická chvíle. Ten druhý "zážitek" byl opačný - jakási zlostně vše pozorující žena - chvilku jsem ji pozoroval a divil se, proč s takovým výrazem nenávisti stojí u kostela - řekla česky muži: A pak šáhni takovýmhle lidem na kněze. A bylo mi jasné: soudružka se užírala a nejradši by kněze pozavírala, ne-li rovnou pověsila.

.oOo.

 

Někdy při spatření kostela si vzpomenu na lidovku, zpívanou na LP Stůj břízo zelená Jaroslavem Hutkou: A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem. Tělo, tělo, co jsi chtělo, to jsi mělo. Na spásu jsi nemyslelo...

.oOo.

 

I když se o zušlechťující a polepšující práci na sobě snažíme ze všech svých sil, víme, že jen s boží podporou a pomocí můžeme dosáhnout vyšší dokonalosti duchovního cítění, poznání a povznesení. Toužíme očisťovat sebe a tím i auru země, aby se lidem lépe žilo. I proto chceme plnit každý pozemský úkol na tom místě, které nám pro dobrou nebo špatnou karmu náleží a pokud možno přispívat k harmonii lidí, se kterými přicházíme do styku. Nemělo by to však být za cenu podbízení se ke sdílení nízkých, bujarých, zbytečně upovídaných, zbytečně dlouhých, vulgárních či jinak nekvalitních hovorů.

Láska k Bohu jako tvůrci a dárci všeho – toto uvědomění v nás může roznítit lásku opravdovou, vroucnou, žitou. Milujeme Boha, protože On nejprve miloval nás a protože je milováníhodný. A milujeme i svět, protože je božím stvořením, je domovem, který nám Bůh určil. K tomuto uvědomění pomůže, když vyřadíme z nitra všechny chtivé, rozhárané, vyčítavé a zahrocené myšlenky a city – tím se naše aura rozzáří a stane vnímavější pro vyšší vlivy.

.oOo.

 

Respekt = postoj, může být neosobní, někdy i vynucený, nemusí při něm být ztotožnění, bývá někdy tedy i na povrchu.

Úcta je víc; je prožitek, je živější, vřelejší, intenzivnější. Co uctíváme, tím se necháváme více pronikat, oslovovat, oplodňovat. Úctu míváme obyčejně k tomu, co nás přesahuje. Úctou můžeme poznávat něco do hloubky.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.