KAM SE MNOU?

Nerudovskou otázku Kam s ním si prý sem tam klade i některý čtenář mých knih. Plně mu rozumím. Pomoci mu ale nemohu, lépe je si takovouto otázku neklást. Zde je několik úvah k tomu.

To, že jsem nezařaditelný, není výsledkem nějakého záměru, aspoň ne mého, prostě jsem si nedávno všiml, že to tak je.

Všiml jsem si, že mé knihy jsou  "každej pes jiná ves" až poté, co mi jedna čtenářka k mému podivu vyjádřila obdiv, do kolika oblastí jsem prý zasáhnul. Byla to pro mne novinka, píšu furt to samé, jen to aplikuju na ledacos, co mne napadne, co mne zaujme nebo kde mne něco dopaluje.

Vycházím-li (převážně) a cituji-li často z duchovní vědy, nečiní mne to antroposofem (a ani mnohé jiné, citující Steinera, nechť mi někteří prominou).

Občas mne někdo nazve esoterikem - rozumím. Ale ze spirit-bulvární lodi těch, kteří se tím slovem dnes označují, bych asi skočil šipku co nejdříve.

Vím-li o existenci Boha, neřadím se tím mezi věřící.

Vydávám-li knížky, prostě se to tak přihodilo a neříkám si spisovatel. (Když už, tak jen nezávislý publicista, abych vyhověl příležitostné potřebě okolí po nějakém označení.)

Jsem-li pokřtěn, nečiní to ze mne ještě křesťana - tím se člověk musí vědomě stávat, a i pak je křesťanem spíše jen nějakým procentem. Snad jen kvůli nálepce pro svět si tak říkáme.

V době, kdy jsem nejedl vůbec maso, neříkal jsem si vegetarián. Jen mne hlouběji oslovilo, že naše výživa či spíše mlsnost je vykupována utrpením zvířat před a při zabíjení. (A moc mne ani nezajímá, že podle dlouhodobých amerických výzkumů žijí vegetariáni v průměru o čtyři roky déle.)

Zavnímám-li občas povahu nějakého místa či pisatele čehokoliv, nečiní to ze mne senzibila. Zapomínám-li, kam jsem zaparkoval auto, nečiní to ze mne debila (snad).

Nechodím-li na posezení s bývalými kolegy či na srazy třídy, nejsem samotář či mizantrop (byl bych z jejich řečí pouze trop).

Jsem-li občas narafičen, aby skrze mne bylo někomu poraděno či byl dočasně opřen, nečiní to ze mne guru či etikoterapeuta. 

Vleču-li s sebou nějaké karmické břemeno, nestávám se tím trpitelem. -  Hřeším-li vědomě nanovo, nestávám se tím odpadlíkem.

Všiml jsem si, spíš až po něčím dotazu, že se dá říct, že jsem trvale šťastný. Nečiní to ze mne ale optimistu či někoho s tzv. pozitivním myšlením. Kritizuju-li něšvary, nečiní mne to pesimistou, negativistou či škarohlídem.

To, že vypadám (prý) někdy uzavřeně, neznamená že se straním lidí (no, některých ano).

Řekl-li kdysi kdosi z příbuzenstva, že se straním světa, pak ano - straním se světa, který zná on. On se zase straní světa, který znám já.

Prostě se to tak všecko natrefilo na základě zákonů vývoje, na základě minulosti a přítomnosti mé individuality a na základě neznámého řízení.

Je krásné, jak praví buddhisti, nebýt nikde ničím pro nikoho - a zároveň pociťovat pokorně touhu (odlesk Krista) - být všude vším pro všechny.

Psaní nemám jako program, spíš jen vyciťuju v éteru nevyplněnou potřebu té či oné myšlenky, tématu, argumentu... V tomto smyslu píšu "na zakázku".

Jsem zavěšený ve vzduchu asi jako ta lyra, o které píše František Bílek, o jejíž struny se opírá vítr a cosi z ní pak zní. (Cílem života je, aby byla naladěná, což se ne vždy daří.)