Můj šéf z konce 70. let ing. J. B. byl komunista - né ten jen jako, ale přesvědčený (titul získal raz dva, říkali jsme takovým komouš ing. rychlokvaška). A tedy i oddaný sovětofil. Vysvětloval nám, že máme v socialismu tak vysoký blahobyt, protože jsme napojeni na sovětskou ekonomiku, která je zárukou stability a nemá žádné hospodářské krize, jako mají v kapitalismu, kde nezaměstnaní umírají pod mosty hlady. Tehdy byla mezi zasloužilými straníky zvláštní odměna: byli vybráni do tzv. vlaku družby. Ten spočíval v tom, že oni soudruzi pobývali dva či dokonce tři týdny ve vlaku, tam i jedli a spali – a projížděli Sovětským svazem. Samozřejmě Potěmkinovými vesnicemi, ale ani to se sovětskému šlendriánu nedařilo tak úplně. Na nádražích, kde občas zastavili, čekaly skupiny dětí, žebrajících o cokoliv, a místní milice je rozháněla. Dětí ale bylo víc. Některým dětem milicionáři zabavili to, co vyžebraly, a strčili si to do kapes. Tedy okradli dětské žebráky. Soudruh vedoucí byl z toho v šoku. Až takovém, že se s tím svěřil i nám, nestraníkům. A ještě větší šok ho čekal. Když někde čekal vlak půl dne, se skupinkou dalších porušili zákaz a šli se podívat do města. Ó hrůzo. Vrátili se rozčarovaní a kladli si otázku: Co ti lidi tady jedí? Byly tam prázdné obchody, prý jen jednou za týden až dva jim dovezli cosi z obilí, něco jako chléb, občas pirožky. Domy bez okapů, ulice bez kanalizace, záchody pro deset chlapů těsně vedle sebe v podřepu. A na ulicích gangy bezprizorných dětí, přepadávajících chodce. Toto vyděšené vyprávění šokovaného rusofila jsem si užíval. V duchu jsem ho posílal nejen tam jako obvykle, ale pro změnu slušněji – do toho sovětského ráje, ať se tam přesídlí.
Nějak mi to koreluje s našimi nynějšími rusofily a ruským dneškem, pouze to mají na vyšší technické úrovni (ukradené patenty ze Západu). MÁM NÁVRH: OBNOVME VLAKY DRUŽBY pro ty oddané dnešnímu Rusku, od okamurovců po některé antroposofy. A třeba by se dala vyjednat i skvělá možnost, že by ve vysněné zemi, „kde zítra znamená včera“, už zůstali. A mohli by tam zlomyslně nalákat naše další oddané rusofily. Třeba jako v povídce Reelní podnik, kterou kdysi načetl na LP Jan Werich. Pamatuju-li si to dobře, vypráví se o majiteli velkého hranatého stanu, který jezdil po světě jako součást jakéhosi cirkusu, a sliboval zájemcům za levný peníz zážitek, na který do smrti nezapomenou. Měl pravdu. V čem to spočívalo? U vchodu se zaplatilo a zájemce byl nasměrován škvírou v celtovině do stanu. Tam se octl ve tmě, dostal od někoho facku a byl do zadku nakopnut směrem ke škvíře, kterou se vycházelo. A ti napálení se projevili jako praví Češi: bodře to doporučili dál. Tedy podle dávné charakteristiky, že chcípla-li nám koza, tak ať sousedovi chcípne taky. A současná asociace: ti, kdo navštívili Rusko, nechť ho vřele vychválí a doporučí svým soukmenovcům, nechť nám takoví ubydou, žádná škoda, jen tříbení.
Martin Dohnal mi k tomu napsal: - RS hovořil o tom, že již nyní jsou lidé, co propadli zvířeti s dvěma rohy - Soratovi a projevuje se to tak, že když zabíjejí živého tvora, snaží se mu způsobit co největší bolest a přesně tak se chovají Rusové, co zabíjejí a mučí ukrajinské zajatce.
Z mého mailu pro Martina Dohnala: Rusové jsou zvláštní biologický druh, několik tříd pod úrovní homo sapiens, natož pak homo socialis, a mají nějak v genech, že i mezi sebou se nenávidí, škodí, nepomáhají si... Totéž touží uplatňovat vůči světu, který je pro ně nepřítelem. Zlo mají za víc než dobro, důstojnost člověka pošlapávají. Lež a nenávist tam vítězí nad pravdou a láskou. U nás někteří je v tom následují, ale naše evropské tradiční dobro (přes všechny vady a kazy) je nakonec mnohonásobně silnější.
2024 ©