Z mailu: Koukám že se mi toho na léto nahromadilo nějak moc, budu se muset víc vytrhovat z celodenního civění na klávesnici a obrazovku. (s občasným podíváním se na dvě hnízda jiřiček v rozích mého okna). Slíbil jsem povídání na pouti na Svatou Horu u Příbrami (pouť vykonám autmo), pár dní na programu kamarádky Hanky Gitevy (říkám tomu s uznáním giteviáda), pak nabídnutý rekondiční týden v Losinách (budu zlosyn z Losin), některou sobotu povídání se sympatickou antroposofickou skupinou z Pardubic, 30. září povídání s eurytmií Perly Voberové o O. Březinovi a A. Pammrové v pražské Obci křesťanů… aj. Při mé nepořádnosti a roztržitosti je problém to uhlídat, občas zatrnu, jestli se mi do mého poklidu neozve telefon s dotazem, kde jsem, že na mne čekají. Sekretářku, jako kdysi v práci, si už dovolit nemohu.
Tedy jsem si vyjel na poflakovací, tedy nepsací a nepovídací tři dny v Krkonoších. Vůči říši zvířecí má lidstvo veliký historický dluh – za pojídání jejich mrtvol (nazvěme to pravým jménem), za služby v zemědělství, dopravě, drezuru v cirkusech, býčí zápasy atd. Jednou to budeme zvířatům splácet. Lze už i teď. Třeba i vysíláním lásky v pohledu na ně. Občas se najde i praktická příležitost. Jedna taková příležitost se mi tam natrefila.
Dojel jsem do jedné horské boudy. Moc milé pobytí. Miluji Krkonoše od dětství. Zvířata taky. Obojího se mi dostalo. Seděl jsem po cestě u piva v zahradní hospůdce oné boudy, a tu jsem vedle sebe na stole uviděl hlavu. Koňskou. Živou. Byl to malý poník, který se způsobně a šetrně procházel mezi stolky a asi usoudil, že u mne něco dostane. V závěsu za ním skoro stejně velký bernardýn. Ten mne ovšem přehlížel. S poníkem jsme se pozorovali navzájem, brzy jsem ho ale přestal bavit, když nic nedostal. Oba pak došli k bufetu a způsobně se do fronty postavili. Asi už byli naučeni. Něco jim tam dali, uchopili to opatrně a šli si to do ústraní sníst. Poté se přihnaly podívat mezi stolky hnědé kozy. I ony se chovaly spořádaně, ale když nic nedostaly, tak bez naštvání vesele odběhly.
Druhý den mne, sedícího v pokoji u stolečku vedle otevřeného okna, vyděsil náramný rachot. Protože bouda je na stráni, ze stráně až asi půl metru pod mé okno mírně stoupala plechová střecha. Když se na ni radostně přižene stádo koz, zní to jako krupobití.
Byl bych měl chuť si je pohladit. Splnilo se třetího dne ráno, ale trochu jinak. Probuzení: z postele vedle otevřeného okna spatřil jsem opět hlavu, asi půl metru od té mojí. Ale jinou než koňskou. Statný hnědý kozel s rohy dozadu zahnutými strčil mi hlavu dovnitř a hodlal si odnést Nivu. Nedal jsem. Trochu jsme se přetahovali, pak jsem mu nabančil. Držel. Asi si nevšiml. Nebo se mu to líbilo. Nivu ožužlal, tak jsem mu ji nechal.
Večer si hodlal odnést ze stolu mou peněženku a čokoládu. Nedokázal to ale uchopit, jen to oslintal. Kdyby mi odcizil peněženku, stíhal bych ho, to se mezi slušnými kozly nedělá. Ještě že mi neproskočil dovnitř, to by bylo kozí dopuštění. Když jsem se rozhodl už v klidu o samotě dovečeřet a on se nedovtípil a položil si zvenčí hlavu na stůl, polil jsem ho limonádou. Nejen že neutek, ale slastně si to slízal, poté strčil opět hlavu dovnitř a čekal na další dobrotu. Dělám mu tedy pomyšlení, jistě zas rád přijde. Naštěstí to není jako v jedné dětské rýmovačce – Prolít ke mně zubr zdí, myslel že to ubrzdí.
Škoda že už nežije herec Zdeněk Neumann, možná by to přiřadil ke stovkám svých “kerkonošských poudaček”.
Malé rozumování: Některá zvířata mají lidskou tvář. Hezké.
Někteří lidé mají zvířecí tvář. Nehezké.
2024 ©