Kdybych prý neměl ty fousy

KDYBYCH  PRÝ  NEMĚL  TY  FOUSY

Drobné zajímavé setkání: čekal jsem asi předevčírem na autobusáku na pána z Prahy, co k nám služebně přijel. Seděl jsem na lavici v čekárně a nějaká stařena mi furt něco vykládala. Trošičku smrděla, ale pak jsem se na ni podíval. Vrásčitá, jen s jedním okem, ale v něm byla úžasná laskavost (taková plachá, nevědomá) a asi i bolest. Jakási marnost volání lidí, jejichž pochopení by asi chtěla. Vypadala trochu retardovaně, možná byla cikánka. A najednou z toho úpěnlivého oka, kterým se asi chytala něčí pozornosti, jsem zahlídnul hlavní rys její dušičky: Sice prostoduchá, ale toužící někoho hladit a trpící nepochopením. Měl jsem ji ve vteřině jako na dlani. A nečekaně. Furt si ke mně přisedala (kvůli tomu, aby si byla jistá, že ji poslouchám), já se furt odšupoval, takže jsem takhle vyleštil asi metr lavičky. Z tašky si občas cucla něčeho červeného z plastikové lahve, bylo cítit víno. Pamatuju se, jak před tím, než jsem se, zatlačen do kouta postavil, tak mi povídá: " Ty kdybys neměl ty fousy, byl bys úplně jinej kluk." Asi jo, ale viděl jsem hlavně, jak potřebuje k někomu důvěrně mluvit, a asi ji nikdo nebere. Takhle zahlídnout něčí, sice hloupoučkou, ale dobráckou a trpící duši, to se mi už dlouho nestalo. - Jenže pomoct jí asi zatím nelze, a patlat se trýznivě v lítosti, to taky ne.