Kterak mne z Vojtěcha Jasného ovanula americká svobodomyslnost, astrologický vhled do života i jeho harmonický niterný základ.

Režisér Vojtěch Jasný prý odešel na druhý břeh bytí. Je pro mne legenda – lidská i umělecká. Jeho filmy hledají a nalézají pravdu naší společenské reality. I kdyby natočil jen „Kocoura“ nebo „Rodáky“, vykonal dost. Hledáme-li novodobé humanisty-umělce-vlastence, pak byl jedním z nich. Před lety se nás na pozvání tehdejšího přítele, malíře Zdeňka Hajného sešlo v jeho galerii několik lidiček z oblasti kultury a „duchovna“, prý jakási „rada moudrých“, abychom učeně i neučeně diskutovali o umění. Vojtěch Jasný si nás natáčel na malou kameru. Zaskočil si sem z Ameriky, kde po léta vyučoval ty, kteří chtějí dělat dobré filmy. V době cynismu a fušerství apeloval na poctivost, slušnost, pracovitost, i na umění poprosit a poděkovat. Zdůrazňoval studentům filmového umění, že základem úspěchu je kolektivní práce a přátelské vztahy všech zúčastněných. Rád jsem s ním znovu navázal kontakt, kdysi jsem se kamarádil s jeho synem Petrem, odkázaným na vozíček, a jeho rodiče jsem tenkrát nadšeně pociťoval jako tajemné a přívětivé osobnosti, vonící už tehdy svobodným světovým „šmrncem“. Byl svobodomyslný už tehdy. Petr, se kterým jsem v mládí sdílel v Janských Lázních pokoj, měl na vysvědčení i čtyřky. Schylovalo se k návštěvě rodičů, čekal jsem „sekec“ či aspoň výtky. Ale ne: Pan Jasný to s Petrem kamarádsky sdílel, velkoryse chápal, že ho to nebaví a že mu to nejde. Po letech mne pan Jasný posílal za Petrem do Švýcarska, kde žil, bohužel k mé cestě nedošlo.

Filmový záznam našeho povídání v galerii opatřil pan Jasný anglickými titulky či daboval a pouštěl pak adeptům filmového umění při svých seminářích jako podklad k diskusím. Pyšnili jsme se s nadsázkou, že jsme konečně pronikli do Hollywoodu. Ale ne, do této továrny na plytké sny jsme se dostat netoužili, stačila Kolumbijská universita a zdejší Jasného vyučování filmové režie.

Pamatuji, že Jiří Voskovec při jednom rozhovoru pro Hlas Ameriky po setkání s Vojtěchem Jasným obdivně řekl, že „je to muž, který chápe snad celý kosmos“. Z Jasného pomalé, jogicky rozvážné, pečlivé řeči bylo zřetelné plné soustředění na partnera, ovanula mne z něho tehdy i americká svobodomyslnost i harmonický niterný základ, a asi i dobře zvládnutý astrologický vhled do života i kosmu, kterým byla jeho duše jemně pronikána.