Někdo umí napsat skvělou pozvánku na svou či společnou akci. Myslím tím teď Alfreda Strejčka:„...poslední lákání k setkání v jarně letní sezoně, kterou uzavře Poetický happening... Se všemi z vás jsem se letos setkal na pódiu či v hledišti a tak mne napadlo, co kdybychom se setkali společně a vzájemně se poznali.“
(To moje strohé pozvánky na setkání připomínají spíš pozvání na domovní schůzi.)
Tedy jsme se s ostatními setkali a poznali. Bylo pro mne milé a vzácné se tentokrát na nic nepřipravovat a jen si tiše sedět mezi diváky. Po Fredově nedávném pořadu pouze se mnou jsem se na to těšil. Ale jak jsem tam tehdy řekl, on a Táňa Fischerová mne kdysi zbavili při jedné společné příležitosti trémy jednou provždy. Bylo to povídání tentokrát na pozvání, spíš komorní, vážné i veselé, společné s architektem, autorem někdejšího seriálu Šumná města D. Vávrou. Fred citoval i vzácný literárně filosofický skvost - středověký traktát o bláznech (lidé se svými chtivostmi ega) a pravé moudrosti, byla v tom nadčasová vzácná moudrost. Pěkně bylo vystiženo: běžní lidé mají moudrého za blázna, pokud se nehoní společně s nimi za jejich prchavými chtivostmi a nesdílí vždy pochybné davové jásání či zatracování. (Trochu mi to připomnělo text The Fool On The Hill od Beatles.) Je to traktát i po půl tisíciletí pořád aktuální, napsal jsem si mu teď o něj. Pokud mi ho bude moci přepsat (je to dost dlouhé), pak bych to sem zveřejnil.
Nečekaný a milý byl můj rozhovor se zde přítomným panem profesorem Pavlem Pafko (coby chirurg operoval v r. 1996 i Václava Havla, pamatuju to dobře, prosili jsme tehdy s partnerkou božské hierarchické bytosti, aby správně vedly jeho myšlení i ruce). Oslovil jsem ho s uznáním jeho odbornosti i lidskosti, a že nám zachoval na další roky vzácného Pana Prezidenta, kterého nám záviděl celý svět (pouze domácí lůza mu okopávala kotníky a nedá jí spát dosud). Pan profesor je důstojně stařičký, shrbený, menší postavy, navenek nenápadný, ale myslí mu to dobře a má pozorný pohled. Má mladistvě krásné drobné jemné ruce. Jedny z nejvzácnějších v této republice, třeba i s těmi Rakovými, ač každý v jiné činnosti. Je velmi skromný, říkal mi že takovou operaci, jakou dělal Václavu Havlovi, by prý zvládlo i 30 až 40 našich dalších chirurgů, a tedy že byl slavný neprávem. Nevím. Každopádně jeho skromnost by slušela mnohým z nás. Občas není moje úklona jen společenským gestem, ale výrazem hluboké úcty, i tato úklona musela být hluboká. (Rozdal jsem tam neskromně pár svých knížek, byli tam milí lidi, například paní Jitka Morávková…)
Těmito dvěma nyní i nedávno zmíněnými pořady v režii Freda se line jeho další vzácná kvalita, kterou si uvědomuji: na rozdíl od některých uměleckých či duchovních kruhů tu není snobismus, zapouzdřenost do pocitu vlastní výlučnosti či předstírání vyšších kvalit nebo často jen domnělá zapojení na „vyšší vibrace“, jaká bývají někdy prezentována při některých jejich akcích. (Chybívám při nich většinou – některé jsou chvílemi patrně opravdové a cenné, jiné se – i přes vysoké postuláty – zvrtnou a rozverně rozžvaní, jak říkal už Steiner. A pokud bych zavnímal duchovní snobismus, některým z nich bych možná poškrábal jejich duchovní metalízu svou prostořekostí, jako to občas dělám na svých setkáních, nebo bych záhadně odešel. Třeba pokud by dávali najevo svou oddanost Putinovi a ruským zvěrstvům – s takovými nehodlám sdílet společnou akci nebo sál.)
Ptali se Freda na jeho přípravy na vystupování a zda mívá "okna". Prý je nikdy nemívá (zná zpaměti několik hodin textu, ba i v několika řečech), pouze před 7 lety v Táboře – poté, co při jeho řeči třesknul blízko blesk, měl od té vteřiny okno. Napsal mi:
„Správně jsem měl citovat Komenského: Je vlastností rozumnosti neříkat vždy pravdu, ale pouze to, co prospívá. To ovšem neznamená, že by bylo dovoleno lhát. Protože vedle - mluvit pravdu nebo mluvit nepravdu, je přece třetí možnost, totiž, o pravdě někdy nemluvit.
Jenže po úvodu Je vlastností rozumnosti, neříkat vždy pravdu… následoval ohlušující hrom, prázdná hlava, pouze myšlenka, že říkám jakýsi protimluv /... protože kdo mluví, ten lže a kdo lže, říká pravdu /. Věděl jsem, že říkám nehoráznosti, ale čekal jsem na spásnou chvíli návratu paměti. Ještě jednou jsem tuto blbost řekl v množném čísle a na to se ozvala obdivná věta z první řady, kdy jakási dáma řekla svému muži: To jsou myšlenky, viď. - Opět zazněl hrom, paměť naskočila a já pokračoval už s myšlenkami Komenského."
- Moc hezky mluvil o Štěpánovi Rakovi. Vykládal i jeho příhodu o cestě na koncert se zapomenutou kytarou; je delší k popisování, znám ji i od Štěpána, možná zmíním někdy příště. Štěpán pečuje vzorně o svou kytaru, když jsem ho onehdá vezl, sedl si na zadní sedadla, aby ji mohli mít podélně na klíně. (Povídání z jejich polodenní návštěvy u mne doma z roku 1993, třeba i o tom, jak si Štěpán jel pro světově špičkovou kytaru k jejímu tvůrci Gregu Smallmanovi do buše v Austrálii, mám natočené na starý kotoučový magneťák, asi už se záznam nezachrání, ale ledacos z toho jsem přepsal. - Měl jsem tehdy dětinskou radost – měli jsme s Fredem zcela stejná auta, bílé favority.)
Fred tedy tímto ukončil letošní jarně letní sezónu, v duchu (i mailem) posílám pozdravy, přání zachování nynější mladistvosti (je pro mne nadějí, že ani po osmdesátce, pokud se jí jednou dožiju, snad nezmorousovatím, pokud už k tomu nedošlo) a dík do jeho útulného pokojíčku v Šarlotě uprostřed lesů, i uznání tamějším vždy milým zaměstnankyním.
Pozn.: Traktát, o kterém je zmínka výše, mi Fred již přepsal, bude zde zveřejněn v nejbližších dnech.
Pozn. 2. : Už kujem pikle na další program na podzim či příští rok.
2024 ©