Malé letní popovídání.

Letní šumavské listování

Ten mohutný jeřáb jistě pamatuje i Karla Klostermanna. Nechávám pod ním na dovolené auto. K jeřábu patří i o mnoho mladší penzionek hned vedle něho. Stará se o něho kamarádka Lída. Zve sem jen své přátele a přátele těch přátel. Tedy samá slušná, ba vybraná společnost. Asi polovinu z nich jsem poznal a též budí ve mně důvěru. Pravidelně ale Lída postrádá tu lžičky, tu skleničky či hezký hrneček..., kdosi cosi zničí a nepřizná se, nevrátí mapu, večer nevypne televizi. Když se mi s tím Lída svěřuje, cítím s ní tu bolest - a najednou ve chvíli své občasné netolerance si říkám – že nevypne někdo televizi? Do háje, tvoje starosti na mou hlavu. Co je mi do televize. Zamýšlím se taky, jak tedy funguje ta spolehlivost při zvaní slušných lidí, když vybraná společnost se mění na přebranou, občas i sebranou. A vida, mám hned příklad. A přímo od lidí mnou vybraných. Někdejší přítel meteorolog, kterého jsem sem doporučil jako úžasného člověka, si Lídu brzy „podá“ a dotčeně ji sepsuje, že si dovolila po osmi letech zvednout cenu (i tak směšně nízkou) „o celých deset procent“. Stydím se za něj i za sebe, že jsem ho sem doporučil. Uvědomí si to někdy v životě?

V létě se tu na zápraží vyhřívají pejsek s kočičkou, někteří hosté, ponejvíce odložení starci a děti a jejich rozkrájené houby. Navečer přijde z túry třeba pan Dvořák a bude  osazenstvu vykládat, kolik desítek kilometrů ušel a po které značce.

Když sem Lída přijíždí v zimě uzoučkou cestou, prohrnutou Vaškem až k domu, povyjde autu někdy v ústrety jejich kocourek. Myslí to dobře. Každý kdo dělá nějakou pohromu, to myslí dobře. Musí pak kvůli němu v kopci zastavit, aby ho nepřejela, ale pak už se na sněhu nerozjede. Tedy scouvá desítky metrů, dole kocourka naláká do auta, rozjede se a dojede.

Při jednom houbaření v lese nad chalupou koukám, že skautíci tu hrají hru významnější, než tuší. Pobíhají po okolí a hledají šipky: tu nenápadnou ze šišek, o kus dál větev olámanou do šipky, jinde šipku z kamenů či vyrytou klacíkem do jehličí. Protože jdu z opačného směru, pochopím úkol: mají dojít k prohlubni v zemi, něco jako kráteru, kde na ně mezi kameny čeká jídlo, pití a další odměny, které sem bratr vedoucí připravil. Připadá mi to jako v životě: učí se hledat a číst znamení u cest. Hravému klukovi ve mně se to líbí. Můj pragmatický dospělák dostane nápad být hodný a prozradit jim, kam mají směřovat. Můj kmet to ale zamítne.  Byl by to  podraz na vedoucí, na celou hru a hlavně na děti samé. Ti „hodní“ nadělají často víc škody než užitku. Připadal bych si jako jeden z oněch vracečů do údajných minulých životů, kteří zvědavému klientovi prozradí, kam má na základě minulosti neomylně putovat, koho opustit, s kým se vzít... Ten už pak taky nemusí, třeba v jisté situaci, nic hledat. Má „vyřešíno“. Ve skutečnosti je to vlastně taky podraz – ale na  Prozřetelnost. V lepším případě je lidský „klučina“ připraven o hledání, tříbení, zocelování. To pokud se navraceč strefí do skutečné minulosti. Těch ale moc není. Často je horší případ – že klienta uvede do jakéhosi dezorientujícího padělku plynoucího z podvědomí, vydávaného za minulou inkarnaci, kterýžto omyl, ať stresující nebo zpyšňující, s sebou táhne třeba až do smrti.

Při pozorování těch skautíků se mi vybavuje resenkruciánská úvaha, že na vývojové cestě někdo občas chňapne po nějaké nauce, ale jen proto, aby zkoumal, zda odpovídá jeho vlastním neměnným názorům. Jiného se zmocní skepse a odmítnutí, jakmile zjistí, že některé učení obsahuje něco, co on nikdy nečetl, neslyšel či nepromyslel. Oba tyto typy nepřekračují vlastní stín. Jejich zkostnatělost je činí odolnými vůči paprskům pravdy. A pak jsou ti, kdo se chovají jako malé dítě ve vztahu k dospělým. Dítě nedává povýšeně najevo, že vše ví lépe, neskrývá vlastní nevědomost za posměšný úšklebek. Naopak jeho nevědomost je očividná, oproštěná od předsudků a tedy mimořádně vhodná k poučení. A jsme u významu onoho „Kdo nepřijme Boží království  jako dítě, nevejde do něj.“

Blízko nad chalupou jsou v lese veliké kameny a ne ledajaké. Je příjemné učit se vnímat jejich sílu. Jeden je puklý a obě části se během dob od sebe vzdálily na několik metrů. Podobně jako Kámen Sněžné Matky u Rychnova nad Malší, který prý též léčí. Ale hlavně – jako by připoutával  jemné, něžné objetí Mariiny duše, které však v člověku působí o to déle. Zbožní lidé si ho tam zastřešili kaplí. Uctili ho tím, nebo zajali? Je to ale jen naše otázka, ne toho kamene. Ten jen je. Život kamene se projevuje přejemným planetárním zněním z útrob jeho hmoty, či spíše z útrob jeho skupinové duše.  Postavíte-li se mezi takové dvě poloviny, je to jako síla mohutného rentgenu. Snad je to tím, že když byly kdysi před miliony let vcelku, udržují si celek vzájemným prouděním, jakýmsi ujišťováním se, že ta druhá polovina tu ještě je. Asi jako mezi některými milujícími se dvojicemi lidí. Aby ne, mají na to miliony let času. Honil jsem se kdysi za energiemi kamenů a všeho možného. Už mne to přešlo, i když je příjemné si toho příležitostně všimnout a mít to rád. Na rozdíl od lidských dobíječů za tím nečouhá žádný kalkul nebo omyl.

Na stráni s penzionem je k zaznamenání jiná dvojice sil. Je součástí několikakilometrového svahu, naproti kterému se táhne podobný svah z druhé strany. Tvoří tedy široké V. Při chvilce ztišení, anebo rovnou po výstupu z auta, když nic nečekáte,  ucítíte, že tyto svahy proti sobě dýchají svou odvěkou prosluněnou laskavost. Je tu jakési symetrické zrcadlení pránických výdechů krajiny. A máte jako na dlani původ harmonizujícího účinku této oblasti. Takto se můžeme niterně těšit s různou krajinou, aniž bychom museli být hned geomanty či senzibily.

Pár kilometrů odtud je kostel a kaplička se studánkou ve Strašíně (od slova strážit, nikoli strašit). Když jsem sem byl nasměrován poprvé, hledal jsem tu studánku. Prý blízko kapličky. Hledaje obvyklý zurčící pramínek se studánkou, lemovanou kameny, veškeré houští na prudkém svahu jsem prolezl, ztratil sandál i náladu, ale nic. Tak to dopadá, když se člověk žene s hlučnými myšlenkami cosi hledat a přehlíží jemné drobnosti. Našel jsem, až když mne ti informovanější nasměrovali přímo metr před kapličku. Je tam dírka v zemi, tak na jeden palec nebo dva malíčky (hm, to by asi nešlo, že?), a při troše štěstí se vám v ní prst smočí v troše vody. Pokud ji ovšem před vámi věřící, věřící že po protření očí touto vodou lépe prozřou, zrovna všecku nevyšplouchali. Je to asi nejmenší studánka na světě. Je tu ale ještě studánka neviditelná. Ze skály, ve které je ta malá, tryskají posvátné zemské síly jako gejzír a máte pocit, že vás vystřelují duchovně vzhůru k nebeské mariánské Milosti. Člověk si na tomto místě silového výtrysku může připadat jako lehký motýlek, který se připletl do ústí vodotrysku. Kostel tento je na kopci, který je sevřen v ďolíku mezi ostatními ještě vyššími kopci.

Ještě blíže jsou Krankoty – půvabné lesní místo. Najdete v nich i obrovské kamenné křeslo, které ozdravuje, i když jen na chvíli. Pětaosmdesátiletá paní Marta sem s námi došla jen s podporou  z obou stran. Po posezení v křesle začala křepce pobíhat po lese sama. Kdybych z toho chtěl udělat atrakci, napadl mne slogan – Od sloty a na vaše trampoty pomohou Krankoty. Po pár hodinách bylo však její chození stejně obtížné, jako před tím. Zkušenost je to ale hezká.

Nedaleko prožívá letní dny v utajení přírody filosof Zdeněček Neubauer. Myslitelé i cítitelé se  na Šumavu stahují. Geomant Marko Pogačnik kdysi řekl, že Šumava se svým žulovým podložím má pro Evropu podobný spirituální  význam, jako Himálaj pro Asii. Dlouho jsem tomu nerozuměl. Později jsem ale skutečně nabyl dojmu, že na Šumavě zdola nahoru působí jakási termika pro duši. Termikou nazývají letci na větroních teplé vzestupné proudy, které jim napomáhají držet se dlouho ve vzduchu. Využívají jí například i kondoři v Andách. A jéje, tenhle příměr jsem si chtěl nechat až do jedné knížky, ale snad neuvadí použít ho dvakrát.

Lída musí neustále snášet různá zklamání a příkoří. Krom ztracených věcí atd., jak bylo výše zmíněno, třeba i to, že soused si přehradil vstup do lesa ze směru jejího penzionu, či chamtivci zplundrovali jejich louku. Kvetly tu kolem penzionu před pár lety tisíce chráněných orchidejí. Už nekvetou. Vyškubali je i s kořeny a dělají z nich pokoutně jakýsi elixír pro pány, prý na povzbuzení jejich mužnosti. Kdyby si pán utrhnul jeden květ, i když i to je zakázané, a věnoval ho své milé, snad by to o jeho mužnosti svědčilo hodnotněji. A tak bychom mohli v potížích a příkořích pokračovat. Lída i tak není zapšklá. Naopak vlídná, trpělivá, bez nenávisti. Žije ráda. Stačí jí, když to s ní někdo sdílí a má ji kamarádsky rád. Vždyť platí i ono Neste břímě jeden druhého. Pokud si člověk kdysi čímsi přitáhl činnost bytostí, které se nazývají duchové překážek, pak právě toto je cestou „z kola ven“. Popovídání s ní je příjemnější, než s leckterým tzv. duchovním člověkem, který sotva otevře ústa, už si snobsky ukřivděně stěžuje na kdeco a kdekoho, od zdraví přes finance, úředníky, politiky, počasí až po zásahy jakýchsi neviditelných zlomyslníků.  Chce se říct Lído vydrž a ani nadále se nevztekej, čas pracuje pro tebe. Možná, že zájezd do zámoří, který dostala nečekaně darem a na kterém si například mohla dosytosti pohrát ve vodě s přítulnými bezelstnými delfíny, byl zemskou náplastí a předzvěstí dalších darů. Snad směřuje pomalu a trpělivě k budoucnosti, ve které si ze základů svého obyčejného lidského dobra porozumí s jinými čistými bytostmi a svou duší jimi bude prolínat.

Ve chvíli, kdy dávno usnuly jiřičky nad mým oknem, jen ze spaní občas pípnou, kdy vylétli netopýři a i pár domků na stráni zhaslo ke spánku, to se sebou moc neumím. Namísto usínací meditace si přemýšlím tu o kráse polibku z lásky, tu o ucházejícím kole u auta, v puse libá vzpomínka na správně očesnekovaný bramborák k večeři, ale snad už usnu. - Ne. Do háje! Zas někdo dole nevypnul tu televizi.