KF: Říkám si ...abych nestudoval duchovní nauky slepičím stylem. Co tím myslím? Když rodiče před mnoha lety mívali v Miroticích slepice, pozoroval jsem je na dvoře. Udělá váhavý krok, otočí hlavu na jednu stranu, pak na druhou a nohou hrábne. Klovne do odhrábnutého, pak udělá další rozvážný krok, protáhne si křídla, vytřepe prach, kývne, vysune hlavu dopředu, jen tak do země zobne, zas hrábne, ale nevšimne si toho co odhrábla, poskočí pár dalších kroků jiným směrem, pohledí dolů jedním okem, pak nakloní hlavu opačně a koukne druhým okem, a zas hrábne. Někdy i důkladněji třikrát. Udělá rozšafné áááá-a-a-a-a… Tyto variace se opakují i dlouhou dobu. Je to jiné, než to ukřičené kdákání, když vyběhne z kurníku a hystericky se vytahuje, že snesla vajíčko. Třeba cítí, že splnila úkol. - Tehdy mne máma naučila slepicím i strhávat či zatrhávat tipec, pokud se jim udělal v zobáku. - A jak někdy čtu? Listuju, kouknu, hrábnu jinam, protáhnu se, kouknu z okna, váhavým krokem otočím list… Když něco pochopím, řeknu si spokojeně áááá; zamyslím se, zkoumám mám-li hlad a co bych z ledničky sezobnul, do otevřené ledničky koukám jako ta slepice na odhrábnutou trávu, po čem bych hrábnul, kouknu zas do knížky, poskočím o pár dalších stránek…, vysunu hlavu dopředu k počítači, hrábnu do klávesnice… Když se mi zdá, že se mi něco povedlo napsat, honem se s tím hystericky po mailech vytahuju jak ta slepice se sneseným vajíčkem... Někdy jsem asi prostořeký, asi bych potřeboval taky zatrhnout tipec.
MD: Já jsem u slepic uznával to jejich protáhlé filozofické kvokání při hledání potravy.
KF: Jo, to áááá a a a a ovládám i nahlas, jeden čas mě bavilo se do toho vžívat. Musí se při tom vzduch nadechovat dovnitř, nikoliv ven. Ale kdákal jsem si jen o samotě, ne tak veřejně jako slepice. Ani ne tak rozvážně.
MD: Ano, slepice, toť ryzí filozof na venkovském dvoře.
KF: Tedy být ženou, považoval bych za poklonu, kdyby o mně někdo řekl, že jsem slepice.
A kohout? Byl by vzorný píár-ista. Ten náš několikrát za den začal prudce hrabat a kvokat, jako kdyby našel poklad. Slepice se poslušně seběhly a na místě nahlídly, že tam opět nic není. Musely to vědět, ale patřilo to ke vztahům, že mu prokázaly důvěru k jeho schopnostem. Kolik této podobnosti s kohouty je u mnoha vědců, politiků, umělců, dealerů s duchovnem či běžných frajerů, lovících partnerky. A jak bylo typické, když se kohout vyšplhal na hromadu hnoje, majestátně se rozhlédl a hrdinsky zakokrhal. Jaká podobnost hnoje třeba s nynějším sídlem vlády a jejím šéfem.
Měli jsme taky jednoho starého vypelichaného kohouta, slepice ho nelákaly nikdy, na dvůr skoro nechodil, jen povýšeně seděl v kurníku na svém vysokém bidle (nazvěme ho třeba Lány), koukal mátožně jak z deliria, jen občas se ze svého bidla i bydla probral ke kvoknutí nějakého uštěpačného komentáře. Dvě nejbližší slepice, byť mužského rodu, jakési jeho mluvčí, to poslušně opakovaly. Takoví političtí brojleři svého nejvyššího kohouta - viz dále Maria G.
Měli jsme i plemeno leghornek. Sotva si rodiče zvolili, že budou v našem hospodářství převažovat, ba ANO, hodně převažovat, byly hrabavé a shánčlivé, což je pro toto plemeno typické, ale přestávaly nést a při hřadování vyštípávaly všechny ostatní z nejvyšších bidýlek. ANO, jsou nesnášenlivé a hrabou jen pod sebe.
A mail od Marie G.: Ty leghornky ANO, to je pěkný postřeh. Jen jsou, holky trochu moc překrmené. Nic už nesnesou a polévka z nich by byla nestravitelná. Teď jsem ještě zvědavá na kohoutí zápasy. Sice je to francouzský zvyk, ale u nás to bude zajímavější, protože ti nejdůležitější kohouti se jen silou vůle, či spíš hroší kůže a oprsklosti, a s podporou "brojlerů" drží křečovitě na bydýlku (s tvrdým y, od dobré bydlo) a řvou a krákají a krákají. Takže musí spoléhat na to, co si kolem sebe vykrmili. Doufám, že drůbežářské úspěchy farmářů přinesou novému chovu konečné úspěchy a ovládnutí dvorku. Rádi to smetiště odstraníme a ať si utvoří vlastní dvorek a snad konečně budou hodnotná vajíčka.
.oOo.
Když už jsme u těch ptáků, sympatičtější než slepice jsou mi třeba čápi. V 70. letech jsme je měli i každé léto na komíně našeho domu v Miroticích. Až do jejich odletu jsme ovšem nemohli topit. Napadla mne zajímavá příhoda (už jsem to někam kdysi napsal). Když jsem před pár lety sjížděl z Červenohorského sedla dolů do Losin, kde jsem byl ubytovaný, maně jsem si v neuspořádaných myšlenkách vzpomněl na kamarádku z eurytmických kruhů, Jitku Čápovou a na její tři děti. Při této úvaze najednou koukám, mnu si oči – přede mnou vysoký komín a na něm čáp a malá čápata. Jung prý takovým situacím říká synchronicita – mně to nic neříká, divím se té krásné náhodě dodnes.
.oOo.
A ještě Maria G.: Náhodou, slepice ví, co dělá. Jen si myslím, že když je sama na dvorku, že se takhle nechová. Nevím, viděla jsem je jen v hejnu. Jako žena přistupuji k postupu slepice asi tak, že když hrábne a rozhlédne se, zjistí, jestli ji někdo pozoruje nebo ne. Když ji pozorujete a ona to cítí, a stejně tak pohledy ostatních kolegyň, tváří se po dalším hrábnutí o něco vznešeněji a rozhlíží se více (pracovala jsem v ženském kolektivu a mám to odpozorované ze sborovny).
Když snese vejce, co má chudinka dělat, když nemá instagram ani facebook, aby to prezentovala veřejně!!! A člověk jí vajíčka sebere a ani nepochválí. Akorát, když se sype krmení, přestává být za dámu a zobe a zobe a zobe. Kdyby si alespoň mohla udělat zásoby do volete jako holub, to jí nebylo dopřáno! Takže jako kdybychom neměli špajz a ledničku.
Dnes jsme byli na velkém nákupu. Nakloním hlavu a hřebínek mi na tu stranu spadne, pak strany prohodím, hrábnu do ledničky a zob zob zob. Nikdo tu není, tak se nebudu rozhlížet. Jen mi chybí, že neumím snášet vajíčka.
Být slepicí není jednoduché. Virus řádí jak u lidí, a tam jim testy nedělají. Stačí jedna nakažená kolegyně ptačí chřipkou a žádná hospitalizace, vezmou jí pod křídly a konec, jsi jen slepice.
Takže alespoň u hodných lidí a obezřetných, aby se jejich slípky nenakazily, nejsou zavřené v klecích a můžou nám ukázat, jak být dáma. Když jsme byli za komoušů v klecích, tak jsme si také ani nehrábli, koukat nebylo kam a na co, vejce nám sebrali, a kvoknout – sebrali by i nás.
Z toho mi plyne: Buďme jako slepice, když si radostí zakvokáme, posíláme světu důkaz, že se něco povedlo a to je dobře. A budeme-li se chovat jako slepice dáma, třeba z nás bude v příštím životě majestátní orel.
A reakce Ludmily Z.: Jé, v očích paní Marie Gr. slepice nejsou slepice. A má pravdu. Krom toho, i mezi nimi jsou některé dámami už od kuřátka. Jednu mám takovou chytrolínu, že ani třikrát rychlejší kohout u ní nikdy neměl navrch. Má promyšlený každý krok. Po očku ho neustále sleduje a vkročí do jeho zorného pole jen tehdy, když má šanci doběhnout pod borovici dřív, než on ji dostihne. Prosmykne se kolem něho jako lasička a free do bezpečí. Je komické pozorovat jeho, jak pan furiant dělá pak jakoby nic, když bez úspěchu brzdí o první větev, aniž by uspěl. Odkráčí ze scény jako páv. Zhrzený, ale nepřiznal by to.
A jak připomněl Jiří J. něco z jiného ranku - Alchymistické sezení na vejci znamená koncentraci. Vejce - srdce duchovní se nesmí nechat vystydnout a ani se nemá uvařit :-)
2024 ©