Nějak si se sebou musím poradit

Nějak si se sebou musím poradit

Malý seberozbor – z dlouhodobého hlediska, bez zřetele k někomu konkrétnímu

Vztah se mnou má, a nelze jinak, svá náročnější specifika, nemá-li být tuctový, tedy nemáme-li být nahraditelní (skoro) kýmkoliv druhým, desátým či tisícím. Proč specifika? V tomto životě, po řadě  osudových prohřešků, komplikací a dramat v životech minulých (a nevím, neseju-li komplikace nové), mi byl dán život trochu tvůrčí pro druhé, tedy byla mi dána určitá, snad větší, vývojová možnost (a samozřejmě vím, spíš ale ani nevím, kolik jsem toho i nyní promarnil či dál promarňuju).

Mám-li s někým těsný vztah, tedy takový, který toužím i já prožívat zaníceně a do hloubky (nejen se dávat k dispozici bez mé vnitřní účasti), pak to znamená mnohé. Mimo jiné i toto: partner (či zájemce o vztah) tuší cosi, co je ve mně někdy „za“, tuší „můj“  vnitřní svět, ze kterého ledacos u mne pramení snad i navenek. Je to aspoň trochu, více či méně přístupné, podle touhy a poctivosti každému, není to mé privilegium. K tomu mne ale vedla nesnadná cesta. Její (zatímní) výsledek je mj. i to, že vím, když vím, a taky vím, když nevím (tedy vím o tom, že někde tápu a hledám a neříkám proto pak jistá tvrzení). Má stanoviska k něčemu jsou buď zřetelné a jisté ano, nebo vědomé ne, nebo nevím. Nic mezi tím. Ani žádná falešná „tolerance“ tam, kde musí zaznít NE.  To je pro druhého důležité o mně vědět. Pak z toho ale i vyplývá: chce-li (rozhodl-li se) druhý být se mnou co nejtěsněji (uvažuju bez ohledu na povahu vztahu, tedy na pohlaví atd.) a i já toužím být s ním, tedy chceme-li přijmout opravdové sdílení se, pak se někdy nelze vyhnout ani mým jasným stanoviskům k tomu, zda to, čím se druhý (partner) zabývá, co do sebe nechává vproudit, ho ke mně – a mne k němu – přibližuje, nebo nás to rozděluje. Vzlíná-li on k mému (našemu společnému) světu, nebo ke světům hodnotově odlišným, třeba jen lákavě namalovaným na zdi, kde se nemohu a nechci sdílet. Ani pak ho apriorně neodmítnu, ale nenechám se mu k dispoozici.  (Tím skončily některé pokusy o bližší přátelský apod. vztah ze strany druhých někdy dřív, než začaly.)

Tedy: chce-li  se druhý doopravdy podílet na mém vnitřním světě, tedy na mně samém, nemohu často obcházet (pomíjet) určitá stanoviska, třeba nesouhlasná, zabývá-li se příliš zbytečně něčím, co nás oddaluje, nebo čeká-li, že to s ním budu sdílet (i když on to neví a třeba ani nechce či neumí připustit). Pak se mu mohu jevit navenek mentorsky, kantorsky atd.

Příklady: Dva se domluví, že od autobusu v Praze půjdou na Pražský Hrad jako určité duchovní centrum, prožít si jeho krásu, atmosféru atd. Jeden se cestou zastavuje u kdekteré výstavy, galerie,  (podružné i zajímavé) atd., takže by v tom dni k Hradu nedošli. Zároveň ale od druhého by rád věděl něco o Hradu a sdílel ho s ním.  Pak musí ten druhý cosi cestou připomínat, odmítat neúčelné zastávky, poukazovat na to, kam chtějí jít. Anebo to vzdát a zůstat „tolerantní“.

Nebo: Dva cestují na místo, které jeden z nich zná a odkud je krásný rozhled do širého kraje, krásná atmosféra atd.  Druhý cestou (ať pěší či autem) honí na rádiu kdeco zajímavého a nechává se programy unášet až do příjezdu na místo. Pak ani neví, že už je u cíle, nebo si ho neprožije.  Zní mu v uších i nitru  všechno možné, jedno přes druhé. Tříštil se, chtěl moc, nemá nic. (Všechno chce své a co se mne týče, chci-li se kochat třeba krásami  Pálavy, Krkonoš či Šumavy aj., nemohu při tom poslouchat ani Beethovena, natož pak lovit, zda nenajdu něco hodnotově nejistého či  smíšeného, kde bude možná „taky něco hezkého“.)

Jistě: nebudu druhému kecat do toho, čte-li si napřed Junga, Funka, Pogačnika, nebo Zeyera, Steinera, Platóna, Lazareva, Exupéryho, Gibrana… Čte-li ale cosi shnilého, nikam nevedoucího apod., pak se k tomu vyjádřím v tom smyslu, že cesta k prožívání našeho vztahu či „mého“ hodnotového světa to není. Nemohu tedy mlčet, vchází-li blízký člověk do proudů, které nás rozdělují (ať je to kniha, davové povrchní náhledy, falešné padělky umění apod.). I když to ode mne může mít formu štiplavou, příkrou,  nápadně mlčenlivou apod., je to míněno dobře. Vhodnost formy nesouhlasu ale někdy neumím dobře najít a možná nadbytečně zraňuju. (Za život jsem se tady moc nenaučil.) Chceme-li oba společně prožívat intimitu či hloubku vztahu, tedy chce-li i druhý, abych jej hlouběji prožíval a podílel se na jeho nitru hlouběji, pak musím (třeba i před ním) vyplivnout to nezdravé, co od něho nemohu pozřít. Totéž může i on ode mne, je-li si skutečně jistý. Někdy to vyplivnutí dělám navenek asi příkře, bolavě, ba až dopáleně (mám-li dojem, že do něčeho lezl zbytečně). Lépe to zatím neumím. (Ostatně i já bývám nepochopením či přezíráním hodnot, které toužím mít společné, zraňován.) Nemohu ale nechat druhého v iluzi, že s ním něco sdílím (názor, autora…), když to tak není. Nemohu být druhým radostně ale mylně zakombinováván do oblastí, které nesdílím. Nemohu neříct, vstupuje-li do stojatých slepých ramen. Byli přátelé, kde jsem měl tu nejlepší snahu se sdílet, a dlouhodobou, ale jen se kochali, že jsou se mnou, a nic nesdíleli, ani jim to nešlo říct, nechtěli by to slyšet, a tak tam úmysl či počátek skutečného  přátelství nemohl být plnohodnotně  rozvinut a vztah po letech zanikl (malíř, meteorolog…). Je to jako s kmotrovstvím: mohu být smysluplným kmotrem tam, kde jsem byl zvolen a požádán uvážlivě, a kde je mi kmotřencem dáván určitý prostor k vyjadřování se. Příklad vztahu milostného (na rovině obecné): nehledali-li by dva skutečný prožitek vzájemnosti prvořadě na niterné úrovni (společné směřování), pak by se to staĺo tuctovým pudovým milenectvím, kde jeden i druhý by byli zastupitelní kdekým.

Jistě, běžný tuctový nikamnesměřující vztah připouští mnohé: jeden může být věřící, druhý komunista, co na tom, jsou přece tolerantní. Ale v čem se mohou sdílet a obohacovat? On chodí na schůze, do hospody či na fotbal, ona na manikúru, pedikúru, pseudokulturu, co na tom. Jiné, společnější zájmy nemají. Shodnou se v posteli, on přinese výplatu, ona pere, vaří…, jsou vzorně tolerantní, mohou být spokojeni. Na jistém stupni vývoje to tak stačí, a třeba je to pro ně i pokrok, že mají dobrou vůli a trpělivost spolu vyjít. Při vědomé práci na sobě jenom tohle ale přestává uspokojovat, člověk touží sdílet víc.  Chce-li se druhý opravdově podílet třeba na „mém“ světě (spíš tom světě, na který poukazuju), či přesněji - chceme-li se podílet společně, pak to samo o sobě vyžaduje určitou zodpovědnost k hodnotám, kázeň a nasměrování. Není nutné ani možné sdílet vše, ale stačí určité životní resp. hodnotové resp. pravdivostní nasměrování. Není nutné číst všechno, co jsem četl já, poslouchat, co já…, ale je třeba aspoň nelézt zbytečně do slepých uliček (či se z nich aspoň co nejrychleji vrátit).  Zde si troufám tvrdit, že rozeznávání cesty skutečné a falešné (slepé) není nic subjektivního, tedy „mého“ rozeznávání hodnot a padělků, není věcí vkusu či „zaměření“, ale je to věc objektivní (i když mohou být i mezní směry nebo autoři) - v duchovních cestách, autorech, v umění, kultuře… Tempo, zaměření, okolnosti atd. si volí každý sám. Jistě, leckdo nemá na sebevýchovné věci (čtení atd.) čas. Záleží to ale dost na dobré vůli, tedy na tom co vše „ musíme“ stihnout před tím. Někdy skutečně vlivem karmických či rodinných důvodů nemáme čas, ale může to být důsledkem toho, že jsme si v minulosti času nevážili, že jsme ho prolajdali ve zbytečnostech, tak se ho dnes musíme naučit cenit. A takto si i nyní sejeme časové podmínky  do budoucnosti.

U běžných čtenářů příliš ochotně někdy slyším na nadšené prosby, jak někdo potřebuje mé inspirace či „vedení“ či rozhovor, dopis apod. Některý člověk, se kterým mám nějaký trochu bližší vztah, má pak tendenci, jistě bezděčnou, aranžovat své nitro (postoje aj.) podle toho, co „učím“, aby měl se mnou pokoj nebo aby měl i pocit sebeuspokojení, čili tvaruje své chování, svou sebeprezentaci navenek podle toho, jak „doporučuju“.  Bere to pak jako „modelování na zakázku“. Ale jeho dobrá vůle je vynakládána někdy spíš trochu (nebo částečně, nebo převážně) kvůli mně (či pod mým vlivem), ne z jeho skutečné potřeby. Zpočátku to může být snad pochopitelné, ale ne natrvalo. Někdy to ani sám nemůže zprvu umět rozeznat. Na povrchu by mi to od něho mohlo, ale nemělo lichotit. O to tu ale vůbec nejde. Takovéhle sebearanžování druhého je k ničemu a já pak sám nevím, co s tím (s ním). Není to od něho nic vyloženě zlého, ale není to ani účelné a pravdivé.  Mou skepsi podporuje i zkušenost, že často po ustání  (vyprchání) vztahu či intenzivního kontaktu s určitým člověkem, ustaly u něho i jeho vlastní snahy.

Znám i pokusy, že jsem byl považován za rukojmí „vyšších hodnot“ – někdo byl ochoten směřovat ke Pravdě jen za podmínky, že já nesmím mít žádnou chybu. Zde je dobré vědět: každý, ať ušel „metr“ či již „kilometr“, vleče vždy nějakou káru svého lidství. Příklad: v každé době (skoro v každé) máme něco zpracovávat, co nezvládáme. Je to jako když mlýnek na maso (na strouhanku, mák…) dostane vždy jednu porci ke zpracování. Ví tedy jen o ní. Ten mlýnek ale třeba neví, kolik porcí  už zpracoval, a jaká hromada masa ho ještě čeká, zda obrovská nebo malá. Jiný příklad: Na povrchu jezera či rybníka vidíme plavat odpadky, které bude nutné pouklízet. Nevíme ale, je-li pod nimi metr bahna či metr průzračné vody, nebo průzračná voda a pod ní ještě nějaké bahno…

Někdy tedy hned neodhadnu, co je u druhého skutečně jeho opravdová touha a samostatná aktivita (i když třeba nastartovaná či konzultovaná se mnou, či i opíraná v něčem o mne, to může být v pořádku), a co je jen kvůli mně. A když mám ten dojem, tak pak  hledám, v čem je skutečná nosnost toho vztahu, po „odečtení“ tohoto vlivu.

Někdy si v nitru druhého časem připadám jako pozvaný či sám se dostavivší cizinec, třeba vážený a pro něho zajímavý, který projevil touhu se sblížit (nebo ji společně inicioval), ale pak zjistí, že byl zakombinován i do nálad či náplní či obsahů, které nesdílí. Beru to v první řadě jako svou vinu či nevědomost, že jsem to sám nerozpoznal dřív, než se vztah rozvinul. Jenže, ono to asi ani nejde vždycky všechno napřed „vše rozeznat“, to chce čas. Čili, když se konečně přiblížíme těsně, nitro druhého mne někdy „zalehne“ i tím, co nemohu přijmout. Pak záleží, jak umíme komunikovat a je-li rozdílnost mezi námi ještě únosná.

Není-li to vztah těsný z oboustranného rozhodnutí, pak si kladu i otázku, mám-li vstupovat do života druhého až takto osobně, tedy měl-li jsem mu vyhovět a vystupovat jako „inspirátor“ (či tak nějak) toho člověka. Vždyť jsou tu knihy (nemyslím jen moje, ba mnohonásobně cennější), a ty by dnes měly stačit k souznění s velkými duchy a jimi podávanými pravdami. Odpovědi nalézáme podle opravdovosti touhy (nikoliv chtění). Hledat pravdu musíme a můžeme jen z lásky k ní a touhy po ní, ne zprostředkovaně podle vztahu s někým.

Kladu si pak otázku, nebude-li v mých konkrétních vztazích už konečně třeba, abych své aktivity směroval už jen tam, kde není osobní vázanost či závislost. Někdy ale třeba dlouho nevím, jsem-li toho schopen.  Ale – ó jak je voňavá ta propast Nicnechtění, propast jednoho velkého Samasebezapomenutí. V ní je svoboda i naplnění. Rozhodný krok k ní jsem ještě neudělal. Vím, že na vyšším stupni, kdy je člověk již plně neosobní, není zranitelný. Pak ani nepotřebuje osobní těsné vztahy, je nad nimi. Tam ještě nejsem, tedy nechci být. Možná ale, že mne k tomu vztahy postupně vedou.