„To jsou ty paradoxy“; Pelmel vzpomínek převážně nevážných.
https://zpravy.aktualne.cz/galerie-a-videa/obrazem-navsteva-papeze-jana-pavla-ii-prispela-v-polsku-k-pa/r~bc30c38c81ec11e9819e0cc47ab5f122/
Vzpomínám si na to, jak naši soudruzi kritizovali polské soudruhy, že to připustili.
Z toho se mi rozvinulo pár vzpomínek převážně nevážných:
V roce 1972 nám na VŠE docent Rypota (podle místních pamětníků též bývalý jihočeský sedlák, tedy kulak, který včas „chytil vítr“) se správným komunistickým rozhořčením sděloval při přednášce o politické ekonomii strašnou věc, že v Polsku chodí v neděli každý druhý stranický tajemník do kostela.
Zrovna tak si vzpomínám, že v r. 1988 či 89 v Polsku uvedli Havlovu hru, asi i záměrně v městě poblíž našich hranic, a šli se na ni podívat i jejich nejvyšší vládní představitelé. Naši soudruzi (Fojtík aj.) soptili, že to je provokace a že to je nesoudružské.
Podobně komické bylo, když v reformujícím se Maďarsku v r. 1988 a 89 uvolnili hranice s Rakouskem, tak ideologický tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík odjel na třídenní návštěvu Maďarska, aby soudruhy napomenul, a vrátil se rozhořčený, že tam jde přímo o demontáž socialismu.
Pro něho byl socialismus: V r. 1990 běžela reportáž, kterak si Fojtík, jak dosud byl zvyklý, posílal služebním autem po šoférovi vyprat zdarma někam prádlo své a své rodiny, a oni mu to odmítli, nemohl to prý pochopit.
Taky pamatuju, jak někdo říkal o nějaké průvodčí, když byl zvolen Václav Havel presidentem, tak prý říkala: To budou postihy, to budou postihy.
Údajně se přihodilo – když socialistické státy musely nakupovat pšenici v Kanadě a USA, jakýsi reformní rýpavý soudruh se na zasedání socialistické RVHP nevinně zeptal, odkud budem dovážet pšenici, až budou všechny státy socialistické.
Taky pamatuju na reportáž západoněmecké televize (nám tehdy v JČ šla ARD i ZDF) o s. Balážové - členka ÚV KSČ a mám dojem že snad i ředitelka ČST, jak jela točit reportáže o nuzném životě v SRN. Jenže Němci ji skrytými kamerami sledovali, jak vymetá obchodní domy a nosí si do služební velké Tatry 613 balíky a balíky kapitalistického zboží. Asi měla pak u Husáka malér, už o ní nebylo slyšet.
Taky tehdy upozorňovali z Hlasu Ameriky, abychom si nenechali ujít reportáž ČST z Rakouska, kde reportér točil rozhovor s nezaměstnaným rakouským dělníkem, jak se mu zoufale bědně žije. Ale čilý kameraman se při snímání zvuku rozhovoru porozhlédl po luxusním (podle našich poměrů) bytě 3+1 s barevnou televizí, věží a dalšími vymoženostmi, ba i prošlo, že ten nezaměstnaný si jezdí pro podporu autem (u nás nepochopitelné).
Dlouho jsem si říkal, kam lidi na ty politické vtipy chodí, resp. kdo a jak je asi vymýšlí. Až se mi zcela nezáměrně přihodilo, že jsem taky dva vymyslel a říkal známým, tedy dal do oběhu, a po čase jsem se tetelil blahem, když se ke mně dostaly od úplně jiných lidí (byla to větší radost, než když mi dnes vyjde knížka).
VŘSR, SSSR, NEP, KSSS a KSČ a jejich sabaty či sjezdy…
Ne. S tímhle soudruhem přednášejícím na VŠE jsme si do oka nepadli. Stanislav Soukup, CSc. (ano, čtete dobře, člověk bez vysoké školy, ale kandidát věd, učící na vysoké – i to se tehdy mohlo) nám přednášel dějiny dělnického hnutí. Byl lidový, občas se pokusil obnovit naši pozornost přisprostlým dvojsmyslem či košilatým vtípkem. O čem píše Solženicyn v Souostroví Gulag se občas zmínil taky, ovšem z opačného úhlu pohledu: bylo to prý takto pro revoluci nutné. Ten člověk byl trapas sám celým svým životem. Se svými faux pas u něho jsem začal při zkoušce poté, co zbytek odpovědi, když jsem nevěděl dál, dovyprávěl za mne a já, nemaje co říci, jsem nediplomaticky dodal: Hm, to by tak mohlo být. – To tak bylo a né že mohlo být, zařval uražený zkoušející. Ještě nejapněji jsem odpověděl – Tak dobře. Rozhodně jsem nevypadal, že by mi hrozilo, že zemřu na zadrženou řeč. Po třech hodinách zkoušení a vítězné trojce jsem, celý propocený, jen sundal kabát z věšáku a šoural se ke schodišti. Bylo už k večeru, chodby prázdné. Náhle se za mnou otevřely dveře a zkoušející zavelel: Vraťte se! Hrozivě se to rozléhalo celou chodbou. – Co? Ne! To nikdy, na to už jsem neměl nervy, co kdyby si to rozmyslel. Rychlostní výkony po schodišti ze třetího patra jsme podali oba vysoké, můj byl ale ještě trochu vyšší, tedy jsem pronásledovateli šťastně unikl. Bylo to v ulici s příznačným názvem Na Bojišti. Běžel jsem panicky ještě asi sto metrů a když jsem si chtěl konečně navléct kabát, zjistil jsem, že držím přes ruku ten jeho. Výměnu jsem pak stydlivě svěřil dobrácké uklizečce.
Kterak jsme Vasilu Bilakovi zkazili náladu
Krátce před Listopadem 89: Jednou jsme si s partnerkou vyjeli z Písku do okolí na výlet. Ve Smetanově Lhotě byly těsně před námi spuštěny na přejezdu závory. Z opačné strany stála mohutná černá Čajka, tehdy vůz nejvyšších papalášů. Z ní vystoupil chlápek a očividně mířil ke kopřivám vedle silnice jako útočišti pro svůj močový měchýř. Koukám, koukám, tenhle ksicht už jsem někde viděl. Aha, v televizi. Nojo, to bude Biľak, komunistický normalizátor a zvatel sovětské vojenské „bratrské pomoci“. Komunističtí papaláši zde měli poblíž Orlíka jedno ze svých rekreačních středisek, pečlivě střežené a dobře zásobované (i vybranými slečnami).
Tedy – z jedné strany čekala Čajka, z druhé můj trabant. Asi do něho nebylo moc vidět, protože Marta, seriozní dáma, na Biľaka vyplázla jazyk, a bez následků. Tedy jsme mu jeho odlehčovací úmysl svým příjezdem překazili, mohl ovšem být rád, protože vzápětí se kolem přeloudal vláček. Těch pobavených by asi bylo víc. Abych nezůstal pozadu za tím vyplazeným jazykem, udělal jsem na Čajku při míjení co nejošklivější znechucený ksicht. Jistě, bylo to dětinské, ale pro mne i součást duševní hygieny. Přece, potkat se s Biľakem a jen tak ho minout? Měl titul RSDr., tedy doktor politických věd, říkalo se jim Rozhodnutím Strany Doktor (ke studiu k nabytí onoho titulu stačilo jen několik měsíců). Byl to docela kontrast – Čajka a trabant. Ale jinak: Čajka byl do posledního šroubku okopírovaný Chevrolet, vnější vzhled kopíroval Plymouth či podobné „ameriky“. Tedy sovětská Čajka bylo auto nóbl, fešné, leč falešné. To můj dřevotřískový trabant byl pravdivější, primitivně nakvap sestavený dělníky na stranický příkaz vytvoření lidového vozítka.
Nebo – symbolika: Čajka x trabant: sovětská papalášská lež versus nuzná socialistická pravda.
A další sovětská auta? I Volha byl okopírovaný Chevrolet, Moskvič byl Opel Olympia (jeden kus ukořistili Rusové koncem války), Záporožec byl západoněmecký Prinz 1000 NSU, potíž byla v tom, že toto sovětské auto nejezdilo, posloužilo pouze k fotografiím o úspěších socialismu.
Ještě k Biľakovi: byl vyučený krejčí, tedy když vydal sebrané spisy, říkalo se, že měl vydat Soubor sebraných střihů Vasila Biľaka. Poté vydal Milníky, lidově přejmenované na Omylníky.
A ještě něco převážně příjemnějšího
Asi v polovině 90. let jsem služebně navštívil Kancelář presidenta republiky – Odbor vyřizování podnětů a stížností. Šéfovala mu paní Jana Smolanová, podle informace naší společné přítelkyně Máši Svobodové byla i skvělá astroložka a jogínka. Tedy mohla být pro hlavu státu podnětná i svými zájmy. Po vyřízení pracovní věci mne a kolegyni provedla po hradních prostorách, kam běžně nebyl přístup. Už krásný průjezd s kobercem, kam mohl zajet kdysi kočár třeba i s T. G. Masarykem či pak i auto Václava Havla – bylo to v době jeho vlády. Po vystoupení se dalo projít rovnou do výtahu, inu architekti Pražského hradu nebyli žádní diletanti. Poté mne zavedla do presidentské knihovny, kde sedával nad knihami kdysi Masaryk, nyní i Havel. Se vší pokorou jsem využil nabídky a posadil se s posvátným pocitem na chvíli do jejich pracovního křesla. Oproti době Masarykově prý zde chybělo jen umělecky zpracované a místy zlacené umyvadlo, ukradl si ho Husák domů. Typické: jedni tvořili, jiní kradli a bořili.
Angličtina
je řeč zvláštní: píše zákazy DO NOT (já noty ovšem neovládám, tedy vstupuji i do DO NOT ENTRY).
To ruština je nezdvořilá a hned nadává: Kudá vy idióte? A je v ní i symbolika: Například nynějším nástupcem carského podvodníka a paranoika, chorobně toužícího ovládat svět, RasPutina je… kdo? Taky ras. - Odedávna bylo Rusko přirovnáváno k mohutnému ale spícímu a hloupému medvědovi. Premiér a někdejší prezident je Medvěděv. (I když jen loutka rasa Putina. - Ras není přehnané - viz například přes 130 záhadně zmizevších novinářů za jeho vlády, píšících proti němu).
2024 ©