OD MYSTIKŮ POD SVATOU HOROU KE KELTSKÉMU PLEŠIVCI.

Zachycení charakteristické nálady Svaté Hory je možné už pouhým pohledem na tuto krajinnou dominantu, která malebně a laskavě shlíží na městečko pod ní. Příbram mívala svou mimořádně specifickou atmosféru. Byla silně prosycena zbožností horníků, kteří nikdy nevěděli, zda vyfárají na povrch živí, i jejich pokorně je očekávajících rodin, žijících v trvalé nejistotě. To byl stimul k vroucnosti a síle modliteb i lidské soudržnosti. Stopy tohoto kouzla hornické svornosti a zbožnosti jsem v Příbrami jako školák bezděčně nasával ještě na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, i když mezi horníky již počínalo mísení s režimem podporovanou hornickou nadřazeností, s alkoholismem a hrubostí.

            Onou dominantou je poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie - soubor raně barokních budov ze 17. století v klasickém schématu poutního místa. Již za arcibiskupa Arnošta z Pardubic zde však stávala gotická kaple. Na úpatí Svaté Hory, ve staré Příbrami, zrály v průběhu první poloviny 20. století tři významné duchovní osobnosti různého zaměření: fotograf, později malíř a duchovní učitel František Drtikol, mystik a malíř Karel Hojden a legionář, světoběžník, mystik a léčitel František Brož. Každého z nich ovlivnilo blahodárné vyzařování tohoto místa jinak. Druhé dva jsem kdysi poznal. A toho prvního? No, dejme tomu trošičku jinak.

            Drtikolovi, který v tomto svém rodném městě pobýval jen v mládí, se spirituální impuls tohoto genia loci projevuje později při jeho duchovním zrání v jeho mystických snech. Po dvaceti letech od přesídlení do Prahy, 20. 10. 1929, si poznamenává například tento sen: "Bylo ráno a stál jsem před Svatou Horou - a tu jsem pozoroval krajinu, krámky v okolí Svaté Hory... a pak jsem zase chvíli klečel a najednou jsem ploval v Božství, bylo to jak v husté mléčné mlze. Uvědomoval jsem si svoji božskou jiskru v sobě. Pak jsem znovu klečel a najednou pozoruji, že vlevo je nějaká pavlač, kamenné schody, na ní zábradlí z kamene, gotika a v rohu přístěnek jako velký Betlém. A nějací kněží jdou nahoru k tomu Betlému... A já vidím, že vlastně v tom Betlémě je kříž, ale bez Krista ukřižovaného a vtom již běžím nahoru a klesnu na kolena před jedním knězem a prosím, aby mě tam ukřižoval a dal do toho Betléma. A on že ne. Řekl: Naprostá pokora - a já povídám: Pokora a zároveň ohromná milost. - On souhlasí, chápe a pak mi něco řekl o Bohu. A já mu povídám: Já jsem uskutečnil Boha v sobě... Když vy mne nechcete ukřižovat, tak mne ukřižuje Bůh. A šel jsem ke stěně, která byla holá, neomítnutá a vysoká. Stoupl jsem si k ní, roztáhl paže - a najednou jsem se začal pomalu nadnášet stále více a více a zároveň jsem stále více pociťoval stigmata. Čím výše jsem se vznášel, tím více jsem se koncentroval do nitra a ještě jsem mu řekl: Věříte? Vtom jsem se probudil radostí. Dodatečně mi v myšlenkách přišlo, že tam budu věčně viset jako v kámen nastříkán.  - Kdo ve Mne věří, živ je na věky."

            František Brož dělal mnohé: byl zbožným mystikem, důlním tesařem, básníkem, šprýmařem, věhlasným zápasníkem, nepřemožitelným vyhazovačem z hospody, neohroženým bojovníkem proti komunismu, vyléčil se sám z obrny... Jako legionář byl v Rusku zajat bolševiky. Kupé vlaku, ve kterém byli zajatci drženi, sloužila jako cely. Po prosbách k Panně Marii o řešení této situace se stalo následující: zajatec z vedlejší cely mu vyťukáváním morseovky sdělil, že zaslechl, že ráno ho chtějí rudí popravit. Připravil se tedy a po otevření dveří dozorcem ho pohotově odstrčil a utíkal, kličkuje aby nebyl zasažen kulkou, do neznámých lesů. Souhrou "náhod" se po mnoha strázních opět dostal ke svým, tedy k Masarykovým legiím. Pisateli těchto řádek, kterého v jeho dětství opakovaně masírovával, vyprávěl i o tom, jak při svých pobytech v březohorských šachtách u Příbrami vídal rudné skřítky - permoníky, ba dokázal s nimi i komunikovat. Občas se permoníci pokoušeli varovat horníky před hrozícím neštěstím, ale těch, co byli schopni naslouchat těmto jemným varovným inspiracím, stále ubývalo. Existence těchto čilých jemnohmotných minibytůstek byla tehdy pro zdejší horníky samozřejmostí a nijak si neodporovala se zbožností ke "Královně stříbrných hor", jak byla svatohorská Panna Maria zvána. V šedesátých letech byl Permon už jen název příbramské dechovky a hospody. Mé mamince, která při masážích mého těla sedávala v pokoji, vyprávěl pan Brož o řadě duchovních skutečností, zákonitostí a zkušeností, které mi později nečekaně usnadňovaly snahu o pronikání k duchovním pravdám. Jen jsem si vybavoval, co už jsem slyšel. Ke konci života trávíval František Brož mnohé letní noci vleže na lavičce na Svaté Hoře, kdy nořil své zraky i vědomí do hvězdných dálav. Byl prostý, obešel se dobře bez dnes nadužívaných až zprofanovaných slov jako meditace, esoterika, čakry, energie, vibrace, duchovno..., tím hlouběji jimi ale žil. Když jsem si po své dvacítce, pár let po páně Brožova odchodu, pověsil kousíček od hlavy jeho zarámovanou fotografii, první noc po pověšení se jakoby z celé stěny ozvalo mohutné zadunění. Nebylo to strašidelné, naopak, spíše pozdravné.

            Několikrát se jeho poctivé a skromné léčitelství pokusili soudruzi z národního výboru zmařit, ale marně. Jednou ho chtěli usvědčit z domnělého přílišného obohacování a tak se k němu jeden z nich vydal pod cizím jménem s prosbou o rozmasírování ztuhlých zad. Jistě toho pak litoval, dostal co proto. Masér-zápasník věděl o této fintě ještě dřív, než se muž svlékl a funkcionářova záda svými železnými svaly tak ”zmordoval”, že se zvěd sotva vypotácel na ulici, aniž by si vzpomněl na to, proč sem přišel – zeptat se na cenu.

            Podobně jako Drtikol ve svých fotografiích, zachycoval Karel Hojden na svých obrázcích hornické prostředí - štoly, vozíky na rudu, dřevěné výstuže chodeb... Často zpodobňoval, samozřejmě na úrovni svého chápání, Ježíšovu tvář.

            V antroposofické  esoterice se za "stříbro hlubin" označuje zduchovnění, proměna hmoty pod zemským povrchem postupným působením kristovsko-mariánských sil z kosmu. Lidový příbramský název "Královna stříbrných hor" tedy, snad bezděčně či podprahově, vystihuje i toto hluboké mysterium. Snad i proto byla tato Panna Maria horníkům tak blízká. Hornictví však často neuživilo a tak se tu vyřezávaly i prostinké betlémy s mnoha domy a paláci v pozadí a s neuměle stylizovanými figurkami. Žilo se tu chudě, ale přesto spokojeně, a to i v případech, kdy početná rodina zažívala bídu a věděla, co je nedostatek nutného. Lidé zde trpívali hladem i chladem v bědném ošacení i obydlí. Tím překvapivější je fakt, že se tu žilo až idylicky spokojeně. Kdysi totiž celé generace věděly, že k životu stačí málo a netoužily po tom, co skoro ani neznaly. Sociální napětí sem přišlo až s agitací marxistů-leninistů. Víme dobře, že se po uchopení moci vypořádali s každým, kdo odmítal materialistický princip závisti. Proto zde brzy vznikly pracovní koncentrační lágry pro politické vězně. Dlouhodobá rafinovaná nelidská mučení, která mi popisoval nejeden očitý svědek, nepochybně překonávala zločiny nacistů. Poblíž lágru v blízkém Bytízu je stísněná atmosféra dodnes.

            K tomuto kraji se vztahuje i pověst o Horymírovi. O čem tento příběh vlastně je? Shledáme, že je dnes aktuálnější než kdy před tím. Jak popisuje Petr Piťha, pojednává navenek o napětí mezi zemědělci a horníky, ale v pozadí stojí spor o pojetí života. Horymír upozorňuje na životní potřebu chleba, dolování přináší stříbro, za které se dá koupit, ale samo neživí. Na jedné straně stojí péče o půdu, která se obnovuje a vždy znovu plodí. Na druhé straně stojí drancování, po němž zbyde prázdnota, která ohrožuje stabilitu země, která se nám může propadnout pod nohama. Mezi Svatou Horou a blízkou Březovou horou, kde se doluje, stojí v trochu jiné podobě totéž napětí. Na jedné straně dary duchovní, na druhé straně stojí drahý kov, síla peněz a moci tohoto světa. Dvě hory proti sobě. Jedna symbolizuje to, co je duchovní, nedělitelné, co lidi mohou mít jedině společně a sdílet to, jako sdílíme vzduch. Proti tomu pak stojí symbol hmotného majetku, který je dělitelný a zcizitelný, vzbuzuje vášně a vede ke zločinům. Podobně tu stojí proti sobě i ve 20. století dva vyhraněné typy lidí. Na jedné straně dožívají představitelé lidové zbožnosti až neskutečné mravní čistoty a jednoduchosti. Na straně druhé morálně-duchovní a nezřídka i fyzický teror emisarů rudého Kladenska jako fanatických, neochvějně věřících vyznavačů krutého náboženství bezbožné pozemské rovnosti, která se nemůže naplnit jinak než jako rovnost v márnici.

            Dnes shlíží Svatá Hora možná trochu osamoceně na hemžení moderní Příbrami, kde uličky hornických obydlí dávno zanikly. Větší procento obyvatel už moc o takovouto ochranu nestojí, spíše, jako všude jinde, jen o platící turisty. Pravda, byly obnoveny i unikátní svatohorské kryté schody, které za komunismu chátraly a sloužily leda školákům k tajnému kouření a prvnímu randění. A jaký byl jejich původní význam podle P. Piťhy? Ono velké schodiště, zvané "svaté schody", vede poutníka k vrcholu jeho cesty a tužby - k setkání s Bohem. Každým krokem je výš a blíže k Bohu. Proto jsou to schody významné a lidé se na nich zastavovali a na každém se modlili. Prosili o přímluvu Matku Boží a volali po Božím milosrdenství. I kdyby někdo nevěřil v Boha, musil by přiznat, že tyto schody jsou hodny úcty kvůli tomu, kolik lidských osudů, kolik bolesti a touhy bylo po nich vyneseno zkroušenými lidmi. I kdyby někdo nevěřil v Boha, měl by mít soucit s těmi, kdo tu na každém stupni poklekali, klaněli se a vstávali, aby postoupili výš. Skládali tu a znovu zvedali svá životní břemena. Ne-li všechny, pak mnohé z těch stupňů jsou navždy poznamenány slzami a dotkly se jich dlaně drsné prací i rty, které musely mlčet. Po těchto schodech jako by vzlínala k Bohu touha po životě a láska k němu. Je s podivem, jak zde byl přijímán a milován i takový život, od něhož se šťastní, spokojení a také zároveň lhostejní a pyšní lidé odvrátí jako od něčeho bezcenného a ubohého.

            Spiritualita však ani v Příbrami zcela nezanikla, jak dokazuje například i zdejší waldorfská škola či Drtikolova galerie.

            Sedm kilometrů od Příbrami leží vesnička Hluboš se zámkem, který posloužil i T. G. Masarykovi jako jeho letní sídlo. Bohatství cizokrajných stromů, které v přilehlém parku zbylo po oblíbeném knížeti Kolaříkovi, bylo za socialismu nenávratně zničeno. Budova patřící k  zámku byla jedním z mých hlubošských obydlí v dětství.

            Můj nedávný výlet v ona místa z října 2016 byl zvláštní: Od hlubošského kostelíka na vršku, kde jsem si sbíral kaštany,  je vidět hora - patrně magický bájný Plešivec. Nalézá se odtud asi 7 - 10 kilometrů mezi Jincemi a Rejkovicemi. Rozjel jsem se tam. Zblízka jsem ale nerozlišil, který z mírných vršků to je, protože je jich tam několik. A ze všech lze i zdola ze silnice zaciťovat cosi osvobozujícího, bezpečného, zlatavě zářivého. Večer po ulehnutí jsem měl mimořádně krásné prožitky, jaké u mne nebyly už řadu měsíců. Že by Keltové zde zanechali své hluboké prožitky Kristovy aury? Jejich křesťanství bylo opravdové, nezatvrdlé v dogmatech. Tedy se mi potvrdilo mnohonásobně víc než jsem čekal to, co jsem tušil: V dětství jsem z okna našeho hlubošského bytu denně hledíval na tento vrch s nejasným tajemným a úlevným pocitem. Jednoduše - měl jsem ho rád. Neměl jsem o nějakém keltském duchu tušení, nyní mi bylo dáno dobrat se k podstatě prožitku mnohem blíže.