Mé povídání v Obci křesťanů Praha před několika lety bylo přijato velmi mile, posluchači pozorní, vnímaví. Nastal tam i počátek vzácného přátelství, vlastně díky omylu. Viz níž. A spolupráce bude pokračovat.
Nejprve část jeho vzpomínek, nevadí že z před pár roky:
… Byly to ovšem moje první
svobodné Vánoce po 39 letech.
A Ježíšek naděloval skutečně štědře!
Když mě v červnu 1989 donutili
odejít z Československé akademie
věd a vzápětí mě vyhodili i z dalšího
zaměstnání, nedělal jsem si moc iluze.
Nebezpečná hra na schovávanou
se Státní bezpečností, která mohla
skončit až za mřížemi, měla nakonec
naštěstí prozaičtější pointu, nedošlo
ani na emigraci, na kterou jsme se
v posledních měsících připravovali.
To potěšilo hlavně rodiče a vlastně nás
všechny. Vánoční svátky jsem slavil
s manželkou Radanou a třemi dětmi
jako československý nezaměstnaný,
ale – šťastný nezaměstnaný!
Masakr na Národní jsem pár týdnů
předtím přežil bez vážné újmy díky
svému bratrovi a jednomu kamarádovi,
kterým se podařilo mě odtrhnout od sloupu
pouličního osvětlení
přesně v momentě, kdy jsem už pro
drtivý tlak lidských těl viděl modře,
a také díky statečné Majce Tomsové,
která, ačkoli měla za pár dní rodit,
nám a mnoha dalším prchajícím
otevřela dveře svého bytu v Mikulandské
ulici. Vpadli jsme k ní zmlácení,
někteří vážně zranění, všichni otřesení
po onom pochodu zatraceně úzkou
uličkou, ve které do nás metodicky
tloukli soudruzi z pohotovostního
pluku. Stačilo ještě pár kroků a dostali
by nás do práce jejich kolegové se
psy, kteří čekali na konci ulice. Unikli
jsme spíš náhodou. A v přeplněném
miniaturním bytě Tomsových pak měli
můj bratr-chirurg a kamarád-neurolog
plné ruce práce...
Radost z dějinných změn byla
tak obrovská, že se rány hojily doslova
ze dne na den. Již pár dní po 17. listopadu
jsem požádal o „Povolení
poskytovat služby občany“ a 11. prosince 1989
mi bylo oficiálně dovoleno
vstoupit do světa podnikání. Sen
o lepším příštím se začal naplňovat
symbolicky o Vánocích. Bez nenávisti
a pomstychtivosti.
V tom čase jsme všichni byli postaveni
před úžasnou škálu možností,
ale ne každý dokázal zvolit správnou
cestu, správný směr. Bohužel, první
svobodné Vánoce odstartovaly také
epochu překotného vyhánění čerta
ďáblem. Vláda jedné strany měla být
tedy nahrazena vládou peněz.
Tam, kde vládnou peníze, ustává
smích a radost, protože tam přestává
Bůh. Místo toho začíná něco jiného:
neklid, starost, závist, nedůvěra,“
napsal duchovní, který roky žil
v bohabojném, veskrze kapitalistickém
Švýcarsku. Zvláštní – popsal přesně to,
co bylo tak charakteristické pro právě
zhroucený socialismus. Tehdy, při jeho
agonii, jsme netušili, že kormidla,
které má řídit přeměny, se pohotově
chopí také řada zkušených manažerů
husákovské éry. Oproti nám ostatním
měli přitom rozhodující náskok –
na změny se důkladně připravovali
dlouho před převratem, a tak se pak
vrhli rovnou do „podnikání“ po svém,
zatímco my jsme naivně snili o „podnikání
s lidskou tváří“ a těšili se na první
svobodné volby. Ty měly mimo jiné
připravit i podmínky pro velkolepé
společenské divadlo takzvané malé
privatizace, tedy onu pověstnou
předehru k budování svobodného
trhu a lahůdkový aperitiv před takzvanou
velkou privatizací, jež měla proměnit většinu
českého národa takřka
přes noc v kapitalisty. Jak to dopadlo
a kdo si „přerozdělil“ majetek, je dnes
všeobecně známo.
Ale vraťme se k těm prvním nádherně
svobodným Vánocům. K mimořádné šanci,
kterou nám nabídly.
Jak jsme ji využili? Dokázali jsme ono
strašné utrpení milionů lidí v orwellovském
dvacátém století přece jen
povýšit, dát mu smysl?
Domnívám se, že jsme zatím
nedosáhli ani rovnosti před zákonem,
ani svobody v oblasti zvané kultura,
ani bratrství v sociálních vztazích,
přestože většina z nás instinktivně
pociťuje, že právě v těchto a mož-
ná pouze v těchto rovinách by již
od americké i francouzské revoluce
známé ideály měly platit především.
Jsem ale přesvědčen, že jsme na dobré
cestě – byť na jejím počátku. Smě-
rovka ke skutečné svobodě každého
člověka ukazuje správně. A já věřím,
že z téhle cesty nesejdeme.
Dessins
.oOo.
A jak jsme se s Jiřím poznali? Před lety jsem měl v pražské Obci křesťanů víkendové povídání. Přímo naproti mé řečnické židli (u pultu bych musel stát a to se mi nechce), seděl přesně uprostřed první řady sympatický pán, který mou přednášku pozorně sledoval. I já jeho. Myslel jsem totiž, podle tenkých brejliček a milého srdečného úsměvu, že je to antroposof Jan Dostal. Tohoto omylu nelituji. O přestávce jsem se osmělil k němu dojít, ale hned po pozdravu se onen pán přestavil jako Jiří Wald. Nevím nakolik jsem zvládl své překvapení, ale jeho pozorný laskavý úsměv, který jako by zjevoval celou jeho moudrou a vlídnou duši, mi napomohl k několika větám. Asi nebyly jen zdvořilostní, protože jsme si vyměnili kontakty. Jsem vděčný vyššímu řízení za toto „nedorozumění“, protože založilo vzácné přátelství (aspoň já to tak vidím).
Tento vynikající úspěšný a seriózní podnikatel zde i za hranicemi, kdysi disident, humanista, výrobce mj. WOBenzymu, nefanatický přítel antroposofie, mne každým setkáním i telefonátem něčím obohatí. Je krásné vyměnit si občas s někým kousek duše, aniž by člověk musel být ve střehu. Objevili jsme i společné přátele, třeba Alfreda Strejčka. Jiřího vánoční vzpomínka má hodnotu i po letech. A bude-li nám dopřáno, mohla by se narodit společná kniha. Po jeho letošním předvánočním telefonátu se mi už malinko rýsuje. Připomněla by i roky komunistické totality, kdy jsme se snažili při riziku prozrazení a vězení destruovat a obalamucovat režim, jak to šlo.
Víc z jeho vzpomínek je na těchto stránkách z minulých let.
.oOo.
Mail KF Jiřímu W.: VofA a RFE byly u nás taky na denním pořádku (dvě rádia, každé rádio narafičeno na jednu z těchto dvou možností) a pamatuju jak jsem vždycky zajásal, když Ivan Medek z vídeňské redakce Hlasu Ameriky přečetl nějaké známé jméno, kdo to podepsal. Mimochodem - vlivem staršího kamaráda jsem zahraniční vysílání soustavně poslouchal od osmi let, byl to pro mne úžasný zdroj svobody a pravdy (i přes obavy rodičů „aby kluk někde něco nekec, nebo nás zavřou“). Dodnes pamatuju všechny ty stanice a všechna vlnová pásma, většinou KV, kde jsem je chytal, i znělky a časy relací (VofA – ten vysílal z Mnichova, RFE, Montreal, Londýn, Monte Carlo, Vatikán, Deutsche Welle).
Jedna příhoda: V roce 1977 jsme se museli na pracovišti (ČSVD Praha) všichni z našeho oddělení (asi 11 lidí) osobně na poradě vyjádřit k prohlášení Charty 77. Bylo mi úzko. Říct pravdu by znamenalo jít někam k lopatě a připravit se i o ty malé prvky osobní svobody. A přidat se k ostatním a vyjádřit pohoršení nad "rozvraceči" - to bych se musel ze sebe pozvracet. Nevěděl jsem co řeknu, jen jsem se výjimečně opravdově modlil. Měl jsem být poslední na řadě. Těsně přede mnou se ale šéf kouknul na hodinky - "Je už moc hodin, končíme." Tak jsem tomu ušel. Kdyby tak "soudruh vedoucí" tušil, že právě v noci před tím jsem doma na psacím stroji, vždy po 10 kopiích, to Prohlášení Charty opisoval a pak hned dával dál. Tehdy jsme si věřili, nikdo nás neudal. Sounáležitost většiny národa v dobách útlaku byla obdivuhodná. Jestlipak by byla i dnes?
JW: To je moc pěkná vzpomínka. My jsme se museli takto vyjadřovat v pojišťovně a já jsem se domluvil s kolegyní, že mi bude jako špatně a ona se mnou půjde na vzduch. A tak jsme se také „nevyjádřili“.
Jiří Wald
Publisher
PS KF - Jiří, ale ono Ti z toho mohlo být skutečně špatně. Tak jsi měl vlastně pravdu.
Další PPS: Sice i dnes nám může být a je z ledasčeho špatně, ale máme – až na Babišova omezení (toho jsme ovšem volili svobodně a opakovaně, tak jako před tím Zemana) svobodu a beztrestnost slova. Hlídejme si ji, nenechme si ji zase úplně vzít.
2024 ©