Jen pro připomenutí, loni jsem psal, jak jsem coby zájemce o rhb v lázních Velké Losiny bezděčně v autě přemýšlel o mé známé, eurytmistce jménem Čápová, a že její děti jsou tedy čápata. A hle, do toho přemýšlení jsem spatřil vysoký komín u hotelu Losín, a na něm čapí rodinku. Prý se tomu říká učeně, podle C. G. Junga – synchronicita. - A ty nynější Losiny? Byl říjen a čápi už odletěli do tepla na jih. Holt si žijí na vysoké noze. No řekněte, může si to našinec každoročně dovolit? Máme tak vysokou nohu v poměru k tělu? Ne. Ale když už jsme u těch ptáků, tak napřed malou vzpomínku z mládí v Jánských Lázních. V lázeňském domě Réva na pokraji lesa jsem vždy večer zahoukal mezi oběma palci jako sova. A vida, sovy se nachytaly, a za chvíli se rozhoukal okolní les. Netušil jsem, kolik jich tam je. Ale lichotilo mi, že to umím tak, že na to naletěly. Asi nejsou tak chytré, jak se o nich tvrdí, když si nevšimly, že to nehouká jedna z nich, ale jakýsi poťouchlý větší tvor. V Losinách jsem letos věnoval zájem, když už ne čápům a sovám, tak pivu. A opět jsem se projevil jako neinteligentní nemehlo.
I v letošních Losinách mne totiž provázelo mé jakési celoživotní zmatkařství a roztrženost, pardon, roztržitost. Protože jsem nebyl schopen obstarat si kartičku, kterou se otevírá závora ke vjezdu do areálu, kde je i bazén, musel jsem vždycky před závorou v autě čekat, až pojede někdo s kartičkou sem či tam, závoru zvedne, a já se mu navěsím za zadek a projedu s ním. Anebo při jízdě naproti ho zatlačím ke kraji, abych taky honem projel. Bylo to někdy ale jentaktak, čekal jsem, kdy mi zavírající se kovová závora bouchne do střechy.
Podivnosti byly i na pokoji. Nejen já jsem zmatkař. Na silné bušení na mé dveře jsem otevřel s obavami, nejsa ničím ozbrojený. Hned jsem uskočil. Kolega z vedlejšího pokoje se totiž vřítil na můj záchod, patrně ve vteřinách posledních. Jak to? Omluvil se pak, že se nemohl do svého pokoje dostat, protože jeho spolubydlící nechal zevnitř klíč v zámku a usnul spánkem nespravedlivých.
V bazénu bývá někdy uvolněnější konverzace, než třeba u snídaně či piva. Taky tam nemůžeme doplňovat svou image oblečením tu nóbl, tu nonšalantním, tu okázale otrhaným, některé dámy svůdným, či jiným. A nebývá ta konverzace plánovaná. Jednou tam s rodiči krásně radostně bezstarostně skotačila asi 7-10letá holčička. Měla na hlavě stopy patrně po nějaké operaci. Říkám si, jak užitečné by bylo umět porozumět osudu, proč nám to či ono připravuje. Byl bych rád blbnul s ní, ale asi by to od cizího dědka nepřijala. Aspoň jsem řekl těm rodičům, jakou mají úžasnou holčičku. Asi to pro ně není snadné.
A to pivo z titulku? Chtěl jsem vypít svá dvě piva v restauraci Losín, kousek pod naším hotelem. Jenže jsem přejel jejich mrňavé parkoviště, tedy jsem pokračoval s nadějí, že najdu další hospodu. Když jsem si ale jedné všimnul, už jsem ji míjel. Tedy jsem se hodlal vrátit do Losin, ale podle jakéhosi tušení, někudy druhou stranou, shora, přes Loučnou. Ani tam nebyla hospoda k nalezení a moje nezvládnutá pivní chtivost se stupňovala. Zavzpomínal jsem si teskně na klidné doby předputinovské a předbabišovské, kde byla hospoda na každém rohu. Že bych tedy patnáctikilometrovým okruhem po Jeseníkách nenatrefil na hospodu? K mému překvapení jsem z opačného směru dojel až k našemu hotelu a hned po vstupu jsem se, bez větší důvěry ve výsledek, zeptal recepční, neví-li, kde tu mohu dostat pivo. Ochotně ukázala bradou na dveře pár kroků od recepce, kolem kterých jsem denně bez povšimnutí chodil, a na nich byl vlídný nápis RESTAURACE. Tedy bych si byl mohl dojít na svá dvě piva vždy jen v pantoflích. Nemenší pohodu než pivo ale navozovali při onom pobytu manželé Janka a Jeník Mikulenčákovi, kteří byli hlavními organizátory onoho rhb pobytu, trvale ochotnými a usměvavými. Podobně obětavý je Petr Procházka. Udržuje se tu světlá stopa po zakladatelích AMD či jejích obětavých aktivistech z doby před více než půl stoletím, kamarádech jako byli Karol Trník, Jiří Ulman, Jan Posker (alias Claudius Viator), Josef Čada, Jiří Kuthejl a jiní. A není to snadné, znám to z vlastní praxe dobře. Jan byl všude, kde bylozapotřebí. A vždy ochotně. Nemusel by. Tím větší dík mu patří. Jsou totiž tací, co mají další a další přání, jako takový Funk: chtěl být na pokoji sám... A navíc: On to byl pobyt pro pořádání šachového turnaje členů AMD, přičemž tato hra vysoce převyšuje můj IQ, ba nerozeznám ani figurky. Tedy jsem si tam s leckým aspoň hezky popovídal. Ono se tu už poněkolikáté děje cosi vzácného, a není tu zapotřebí hlásat nějaké duchovno. Od vstupu, kdy se nás s upřímně milým úsměvem ujme opravdu krásná a vstřícná recepční, až po milé kolegy. Stalo se Vám, že procházíte recepcí moc rádi? Mně jo. Někdy milý vchod předznamená i milý pobyt. Moje poslední knížka Úsměvy a příběhy letní louky je možná vhodným dárkem.
A pejskové? Už kdysi jsem v kavárně, jak už jsem psal, začal dýchat rychle a nahlas po pejskovsky na nudícího se psa pod sousedním stolem, a ten na mne spustil ukrutný povyk. Nečiním tuto provokaci poprvé, zajímají mne psí reakce, dokonce o tom píšu i v knížečce Psí život vepsí. Panička, neznající příčinu, psovi domlouvala: Notak, nech pána, nic ti nedělá. A mně se omlouvala: Nezlobte se, nevím co to do něho tak najednou vjelo. Blahosklonně jsem nad tím mávnul rukou.
Ale nejen to povídání, bazén či pivo. Kousek od Losin je vesnička Žárová, kde je autentická památka (bez narušení dalšími úpravami) středověké renesance – roubený kostel svatého Martina. Podobný kostel, patrně od stejného architekta, je i v blízkém Maršíkově. Postavil ho roku 1611 majitel losinského panství pan Jan Jetřich ze Žerotína. Je tam u dveří i telefon na správce, který kostel na přání otevře. Tedy „chytrý“ závěr – pivo máme všude. Vzácné sakrální památky – každou v celé vlasti jen jedinou. Po pivě je únava. Po nadýchnutí posvátnosti – niterné osvěžení. Lze to obojí skloubit, je-li snaha.
.oOo
A jak jsem tohle psal? Podle poznámek, dělaných při zpáteční jízdě na volantu na to, co jsem vedle sebe našel: na účtenky, staré obálky apod. Jak se znám, jinak bych to zapomněl. Teď po příjezdu jsem to nějak splácal dohromady, ještě před rozbalením kufru. A jdu pokračovat ve psaní poznámek na další video s Petrem Tomaidesem a na rozšířené vydání knížky o umírání a o tom, co bude potom. A pak možná ještě jedné, pokud to umírání přežiju.
2024 ©