SAMOMLUVA NAD LOŇSKÝM ROKEM (2008)

SAMOMLUVA  NAD  LOŇSKÝM  ROKEM  (2008)

/Soukromo-pracovní článek pro časopis Modré z nebe/

Mám dojem, že se něco děje. Co šlo dřív v práci samo, od loňska se musí pracně vydobývat. Dřív jsem některé práce vykonával asi jako když sedlák zajde do stodoly. Dnes si připadám spíš jako sedlák, který je v té stodole či dílně zavřený a nemá čas ani se volně nadechnout při pohledu do krajiny. Spolu s ekonomkou a dalšími máme z různých porad a kurzů dojem až konstatování, že nejsme sami, kdo cítí únavu, přepracování a pokles elánu. Možná i všeobecnou nervozitu. Říkají to i „chariťáci“ a jiní. Několik ředitelů středisek to loni vzdalo.

Do výroční zprávy jsem vždycky psával, jak je naše péče úžasná a

prolidštěná, jak jsou tu všichni šťastní. Vím, že minimálně od loňska to alespoň

na jednom z našich oddělení tak není. Do „výročky“ ale budu psát zase to samé; kdo z mimodiakonických čtenářů této zprávy může pochopit, jak je těžké najít zaměstnance, kteří splňují zároveň kvalifikaci a morální úroveň a nastavují klientům stále jen přívětivou tvář? Prý ani někteří členové dozorčích rad si to neuvědomují. Vykládáme s vedoucími novým i starým zaměstnancům o kvalitě péče, o osobních vlastnostech a předpokladech, a pak zaslechnu, jak na dotaz klienta s Alzheimerovou chorobou, co bude k obědu, mu pečovatelka opakovaně odpoví „hóóóvno“. Jindy uživatelka z domova se zvláštním režimem nemá u oběda nasazeny zuby a musí na to přijít až její syn. Jak asi snídala? Někteří zaměstnanci jsou nespokojeni, ale nevědí s čím, píší na sebe navzájem anonymy…  Tohle ovšem mohu napsat leda tak do našeho časopísku. Mám dojem, že na tom základním – chuti k denní práci pro kvalitu péče, se paradoxně negativně podepsala kumulace akcí, které na středisko připutovaly právě kvůli  zvyšování kvality péče a řízení: registrace (a vše, co s ní souvisí), implementace standardů kvality a další akce a aktivity. Každá z nich je nesporně chvályhodná, ale přišly současně a co je moc to je moc. Navíc v některých střediscích ještě nebývalá finanční nejistota. Pořád víc mailů z různých míst, na které je nutné reagovat, aniž by to přineslo nějaký efekt. A  ještě být usměvavý na ty (třeba z okolí střediska), kteří netuší, jak nám občas komplikují život.   

         Ještě před asi čtyřmi roky jsme byli v Diakonii hrdí, když Němci po návštěvě některých středisek oceňovali, že zatímco oni jsou, jak řekli, „přeprofesionalizovaní“ a mají každý úkon pro službu písemně upravený, u nás pulzuje více spontaneity a projevuje se víc srdce. Možná že už jsme Západ dohnali. Služby se sofistikují. Jedna z pečovatelek mne nedávno zaskočila: „Dřív jsem se na pokoj těšila, jak s babičkou zavtipkuju, jak ji pohladím. Dnes tam vstupuju s hlavou plnou informací z osobního plánu a standardů, abych správně oslovila, správně vyvětrala, správně tohleto a támhleto… Nenacpu do duše obojí: standardy a srdečnost. Nevím, co je pro klienty lepší.“ Beru to od ní jako podnět k zamýšlení se.

            Leckteré agendy se dostávají z prvotní nadšenecko-kutilské fáze na profesní a předpisy upravenou bázi. Rozumím, nelze jinak. Zároveň ale mám dojem, že abych mohl svoji práci  vykonávat tak, aby bylo všem a všemu učiněno zadost, aby byli spokojeni všichni zaměstnanci, že s nimi dostatečně komunikuji, všichni klienti, že chodím mezi ně, všechny kontroly, dohlídky, inspekce a taky já sám, asi bych se musel alespoň trojmo naklonovat.

            Loni bylo našemu středisku patnáct let. Nevyužili jsme to k žádné akci, nebylo kdo by ji uspořádal. Chtěli jsme zorganizovat benefiční koncert, účinkující bych sehnal, ale opět – nejsou lidi (či peníze na ně). Vím, leckdo by nám poradil, jak na to. Ale lidičky – já už jsem alergický na všechny ty dobré rady, protože se stále víc setkávám s tzv. knížecími radami, i když jistě dobře míněnými.

            A pak ke mně do této občasně blbé nálady pronikne dialog našich klientů při oslavě stoletých narozenin pana Novotného: - Taky mi přijdete na oslavu, až budu slavit stovku?, ptá se paní Škopková. – A kdy to budete mít? – Za dva roky. – Tak dobře, to já tu ještě vydržím. Nebo někteří klienti či zaměstnanci, kteří mne mají „prokouknutého“ i v mých starostech, řeknou cosi hezkého a tu se objeví onen průsečík paprsků od srdce k srdci a vše těžké je odfouknuto a mizí jak pára nad hrncem. Pak začínám chápat, že víra, naděje a láska (a teď to myslím nefrázovitě a v tom nejširším významu) nemusí být jen navyklá slova, ale že si je můžeme dávat navzájem.

            S přítelem-kolegou ze sev. Čech jsme se dohodli, že u sebe navzájem vykonáme, třeba ještě s někým ze správní rady, návštěvu, kdy si druhé středisko prohlédneme co nejkritičtějšíma očima a vše si pak povíme, tedy že na sebe budeme „jak psi“. Jak úlevné. Konečně kontrola, o kterou si člověk dobrovolně řekl, a ještě kvalifikovaná. A proč se na to tak těším? Ono „neste břímě jeden druhého“ zde vzniklo z vůle jednoho i druhého, a to je to pravé.

                                                                                                       Karel Funk, ředitel střediska Písek

Dodatek: Kolega David M., kterému jsem koncept tohoto příspěvku poslal, mi připsal: Jako bychom si už zvykli prezentovat naši práci v superlativech, abychom nevyčnívali. Všichni už jsou přece dokonalí, mají skvostné metodiky a jejich služba jen přetéká lidskostí a profesionalitou. Vydal jsem se ale také cestou, kdy se snažím vidět věci reálně jak skutečně jsou. A čím dál  častěji si musím přiznávat, jak obtížně a pomalu se naše služba mění ve vztahu k ideálu v podobě standardů kvality. Naši kolegové, pracovníci v sociálních službách nejsou andělé a za tak málo peněz nemají v podstatě ani motivaci něco měnit. Jeden můj německý kolega to trefně vystihl, když řekl: „Chtějí po nás péči jako mercedes a platí nás jako trabant“. Přesto nebuďme defétisty a dívejme se do budoucnosti s optimismem, jinak bychom to nemohli dělat.