1. POZDNÍ PODĚKOVÁNÍ
Regina Kjučuková. Tak se jmenovala. Kdo? Naše paní doktorka. Čí naše? Studentů VŠE, co jsme bydleli na přelomu 60. a 70. let na koleji na Jarově. Říkali jsme o ní z neznalosti „ta Ruska“. Jak mne ale laskavě opravil její vnuk, pan Petr Kjučukov, byla Češka, ale vzala si Bulhara, Georgije Kjučukova, studujícího v Čechách. Byla navenek trochu podmračená, ale zlaté srdce. Když nám „hořely termíny“ zkoušek, byla záchranou. Muselo se za ní dojít, ale pozor – neoblbovat, že mi něco je. To by poznala a vyhnala by nás. Muselo se říct na rovinu, že bych potřeboval neschopenku kvůli zkouškám, tím se termín ve škole prodloužil. Napsala týden, někdy dva, výjimečně i tři. Ani nevím, jestli jsme vůbec pořádně poděkovali. Činím to tedy teď, in memoriam.
2. „KURITĚ? NEKURTĚ“
Podobný typ. Trochu podmračený stařičký lázeňský pan doktor Kudrjavcev v Jánských Lázních. Říkalo se o něm, že je skvělý lékař. Někteří mu přezdívali Doktor Někurtě. Byl patrně jedním z „Bílých“ emigrantů po bolševické revoluci z Ruska, prý z Ukrajiny, prchajících k nám před sto lety před rudým terorem. Skoro všechny naše vláda vydala zrádcovsky zpět do rukou sovětských hrdlořezů. On měl štěstí, zapomněli ho tu. Možná se ostýchal víc mluvit kvůli horší češtině, ale jeho laskavé oči a vysoká figura patřily k jánskolázeňskému koloritu. Tak jako jeho dobrácká domluva v ordinaci každému pacientovi, kterého přijímal na lázeňskou léčbu: Kuritě? Nekurtě.
3. PRACOVITÁ A POKORNÁ UKLÍZEČKA Z LÁZNÍ VELKÉ LOSINY (hotel Istria, dříve Praděd)
Při odjezdu z letošního lenošního a rekondičního pobytu jsem na chodbě poděkoval paní uklízečce či pokojské či pradleně (i když jsem ty dny žádný úklid nechtěl), ale ukazovala že nerozumí. Dovtípil jsem se a na dotaz Ukrajina?, kývla radostně že ano. Neuměla česky, tedy jsem řekl s úklonou aspoň Ukrajina charašó. Paní se rozzářila. Škoda že mne nenapadlo dát jí můj obrázek Ochrana Ukrajiny, měl jsem tam reprodukci s sebou. Nebo aspoň políbit upracovanou ruku. Tak snad příště.
Při pobytu na klinice profesora Hněvkovského ve svých asi patnácti letech k nám chodila uklízet dobrácká a trvale usměvavá paní, paní Soročinskaja. Těm, kteří nemohli, i mimo svou povinnost nakoupila v kantýně. Moc česky nerozuměla, v takovém případě pronesla hrdě Ja uklizováčka. Ja Ukrajína. Byla na svou práci tato korpulentní ale mrštná starší paní hrdá, na rozdíl od mnoha jejích českých kolegyň.
Její příjmení mi vždy připomnělo Musorgského nedokončenou operu Soročinský jarmark, jejíž fragmenty jsem od dětství párkrát slyšel (škoda že se tento aristokrat původem i v umění upil ve svých 41 letech – přirozená smrt bývala u ruských velikánů výjimkou, většinou skončili pjánstvovaním, samoubíjstvom nebo v duelu, asi to k ruské sebedestrukční nihilistické povaze, ponořené do jakési duchovní hibernace, víc patří).
DALŠÍ TŘI PŘÍBĚHY UVEŘEJNÍM DO DVOU TÝDNŮ:
5. PLACHÁ ALE VDĚČNÁ UKRAJINKA; 6. SYMBOLIKA SE NĚKDY VYPLNÍ AŽ POZDĚJI; CENA DO UKRAJINY - Stará vzpomínka na mladého Ukrajince; 7. SVĚTLANA Z CHERSONU A JEJÍ PORODY; PLNĚNÍ SNU TŘÍLETÉ HOLČIČKY
2024 ©