Sestra Damiánka z Velehradu

Sestra Damiánka

/z dopisu/ 

K modlitbě: Při hledání inspirace či vysvětlení ale taky záleží, zda opravdu člověk touží, nebo jen chce (třeba tu modlitbu), třeba že někde viděl modlící se, kteří jsou mu sympatičtí,  a "já chci taky". Nejprve musí být niterná touha po Bohu.
To konstatování té sestřičky z Hostýnka, že ví, že se modlit neumí, je v těchto kruzích  velmi vzácné. Poznal jsem kdysi taky takovou - Damiánku z Velehradu, byla ale spíš bylinkářka a v katolickém prostředí spíš trochu disident, tedy jsme si rozuměli. Proč si takové odpovědi tak cením? V katolictví (ale i jiných společnostech) jde převážně o předvádění se, stylizování se, i když samozřejmě bezděčné. I upřímnost, pokud nějaká je, je jen do určité, spíš nízké meze, ale o to víc efektně uplatňovaná navenek. V drtivé většině se katolíci modlit neumějí a nepřiznávají si to, jejich modlitba je spíš draní se Pánu před oči, póza zkroušenosti, přihrblé pokory, pohybování rty se "zbožně" svěšenou hlavou, je to plytké a bez ducha Pravdy, zrovna tak jako jejich výklad Písma či vztah k Bohu. S tou Damiánkou to bylo krásné přátelství trochu spiklenecké, protože mi dávala najevo, jak vnímá celou tu katolickou povrchnost a lacinou pózovitost kolem sebe, to předvádění dobroty, předvádění přátelství, opájení svého nižšího já dáváním najevo lásky k bližnímu či přátelství... I když takto to neformulovala. Je to celý velký svět světového zmaterializovaného katolictví, na první pohled mohutný, lákavý, působivě se prezentující, ale uvnitř nenaplněný, je to vše většinou jen imitace, atrapa (až na semtam nějakou výjimku). Bývá to póza zbožnosti, póza přátelství, póza sounáležitosti..., ale často stačí maličkost, osudové drcnutí, a z katolíka (či jiného církevníka či duchovnisty) je ukrutný sobec a agresor. Bývá to nadšené štěbetání, povrchní libé hurázkamaráďování (to znám dobře i z jiných kruhů, kde mám tu "čest" se občas pohybovat) bez hlubšího hodnotového podkladu. Je to hezké, milé, ale spíš je to většinou jen náhražka namísto hlubší, citově tak prudce nevyjadřované sounáležitosti s lidmi, národem, lidstvem... Věřícím z těchto kruhů stačí pohodlné přihlášení se k nějaké skupině (církvi...) a  dál samostatně nejdou. Je to většinou jen ukájení nižší složky psychiky. Čest výjimkám, ať už anonymním, nebo i známým, jako byli v katolictví např. Thomas Merton, Teilhard de Chardin, Jan Pavel II., matka Tereza a jistě ještě někteří další, o kterých nevím. Já rád píšu právě o těch výjimkách. V téhle souvislosti si uvědomuju, že nevezme-li někdo dobře v úvahu první kapitolu Epopeje (i jiné zmínky jinde v té knize), pak něco z toho může vyznívat jako mé ztotožnění se s katolictvím. To ne, představil jsem  jen pár dobrých lidí a  pár míst, jejichž síla a posvátnost ovšem byla dána v první řadě silou a posvátností místa (výtrysky sil drahokamů pod povrchem apod.), a ty chrámy byly postaveny většinou na starých "pohanských" božištích, protože tehdy se ta posvátnost místa ještě  rozeznávala. Tato místa jsou skutečně inspirující, ale je jich už málo (např. Zlaté Hory...). Mnohdy katoličtí věřící místo naopak oslabili, jinde, pokud tam byl třeba jen jeden skutečně zbožný a projasněný, to mohl posílat. (Protože v minulých staletích byla pro tehdejší lidstvo jediná platforma či zdroj zbožnosti církev a její stavby). Mám dojem, že Epopej Mariánství, čte-li se povrchně,  může někoho vést, tím že jsou v ní uvedena některá prosvětlená místa, k jakési kostelové turistice (obdoba módní esoterické turistiky na "energetická" místa), tedy k hamtání něčeho, co ale musí nejprve poctivě uzrát v ústraní nitra. To jsem sice považoval za samozřejmě, ale měl jsem to asi víc zdůraznit. (Ovšem věcí, které by byly třeba ještě a ještě zdůraznit by bylo tolik, že bych knihu psal doposud).Jenže je tu určitý rozdíl: je-li správně rozeznáno silové místo v přírodě, pak působí buď silně, nebo bylo již  vydrancováno esoterickou turistikou "energetických vysávačů", pak tam už nic není. Bývají to konzumenti energií. Ale v kostelích se často povalují při zemi naopak aurické elementální síly sobeckých modliteb (škemravé modlitby za splnění kdečeho), které zde byly pronášeny (krom toho spíše nepatrného počtu těch čistých, pokud vůbec) třeba po celou dobu existence kostela. To jsem jako upozornění někam  do Epopeje napsal. Jak se tak občas rozhlížím, třeba i po lidech  z jiných kruhů, je to někdy jen obdoba: konzumenti metod či "nabíjecích" předmětů, konzumenti silových míst, konzumenti kostelů, konzumenti guruů, konzumenti přírody... Jo, vše z toho nám může něco dát, ale až po samostatném vývoji, a pak se nám vyjeví jednoduše, co chceme jako pravou hodnotu a co je jen atrapa.
Tak, končím volné úvahy na téma, kterého jsem se chytil při Tvé zmínce o té upřímné jeptišce.
Kecálista funkovitý.