Je zajímavé (není to poprvé), co se něco dosud neuzavřeného samo (v mém nynějším věku) naskytne k dobrému uzavření. I když jsem třeba si neuvědomil, že je to neuzavřené. Na okrese jsem měl v 90. letech jako podřízenou i ředitelku ÚSP pro mentálně postižené děti a mládež, Maršíkovu (příjmení nepatrně měním). Byla mi tuze protivná. Furt za mnou běhala, aby se pochlubila, jak jí to ředitelování jde a tedy si řekla i abych jí psal vyšší odměny či zvýšil plat. - Sotva se mi objevila ve dveřích, měl jsem po náladě.
Pak jsem si při změně zaměstnání liboval, že už ji nemusím v životě vidět, babu jednu protivnou.
Ale viděl jsem. Včera. A jinak. Využil jsem, že byl podle předpovědi poslední teplý den a šel jsem si na svůj Budvar Kroužek na zahrádku hospody k Mostu. Kolem po nábřežním chodníčku chodí - krom brabců žebravých, které krmím, i lidi (mnozí vypadají zamilovaně, asi se jim tahle procházka kolem řeky líbí), občas se u mne někdo zastaví, pro mne příjemně či nikoli (za ty dávné roky ve veřejných funkcích mám ve městě známých až až). A včera - najednou se po chodníčku blíží k mému stolku baba Maršíků. Koukal jsem upřeně do své sklenice (mívají tu ovšem unikum, sklenice pro 0,4 litru) jako že se neznáme, a čekal až přejde. Jenže, ona najednou stojí přede mnou. A vida, najednou z té domněle protivné baby je vlídná, příjemná stará dáma (prý 86, na to nevypadá). A vůbec už nevypadá tak protivně, ba naopak. A moc hezky, ba srdečně jsme si popovídali. Jsem vděčný, když je dáno cosi uzavřít takto. Není to tak vždy. Ale nějak se mi v tomhle věku takové situace naskýtají. Asi býval problém té apriorní naježenosti víc ve mně.
A jiná nečekanost? Před pár lety, když jsem seděl ve své kavárně na náměstí - přišla se mi proznámit šarmantní milá dáma. Prý jsme příbuzní, je jí 94 let, prý jsem byl v příbuzenském kontaktu kdysi s jejím synem, Jarkou Hrabákem (moc milý mi ten jeho paternalistický evangelický příbuzenský kontakt v mládí nebyl, otřásal se nad mými dlouhými vlasy). A ona prý bydlí v Písku, prý mé psaní sleduje a teď se přišla proznámit. Jen u mne chvilku postála, až jsem se styděl jak moc zdvořile, podali jsme si ruku, podívali do očí. Bylo to moc milé, kéž jí Pán požehná. Vybavuji si ji s láskou často, byť to byl jen jediný kratičký kontakt.
A ta třetí? Psal jsem zde o Janě Chaloupkové 24. 6. pod názvem NEZREZAVĚLA.
2024 ©