V dětství a mládí, když mne máma honila k činnostem, k zevnějšku či k chování vystrašeným argumentem „Co by tomu řekli lidi“ a tedy jak mám lépe vypadat (ostříhat se apod.), říkal jsem jen vzdorně (aspoň pro ni) - A na co. Roztrpčeně a káravě říkala, že jsem Anáca. - Jo byl jsem. A jsem tomu dodnes rád. Raději jsem byl vždy vzdorný, než vzorný.
A když se o naší domácnosti a chátrajícím domě a zahradě, na které otec zrovna vzorně nedbal (někdy to mé pořádkunemilovnosti i vyhovovalo), máma vyjadřovala, že k lepšímu to doma pro otcův a můj nezájem nejde a říkala že „nic nikám a nic nikám“, tedy jsem si o sobě osvojil výraz, sloveso, že „nicnikám“. Jde mi to nicnikání k duhu při různých situacích, třeba kdy bych měl vypadat a hlavně psát podle některé sociální bubliny, včetně některých antroposofů, tak či onak…, ale ono to s tím Funkem jaksi nejde “nicnikam“. (Jenže já vím kam. I s kým, i bez koho, a – jak zjišťuji – mnozí čtenáři právě toto hledají a oceňují.) Zároveň ale – s neschopností pořádku, včetně hlídání si termínů, přetrvávám „statečně“ v celoživotním nicnikání.
.oOo.
Džošu se zeptal učitele Nansena: „Co je pravá Cesta?“
Nansen odpověděl: „Každodenní cesta je pravá Cesta.“
2024 ©