Pořád se po návratu z dalšího losinského pobytí musím ve vzpomínkách vracet k těmto drobnostem, tedy Vás zdvořile pozvu zas k mým myšlenkám. Třeba tohle. V bazénu s rodiči krásně radostně bezstarostně blbla a skotačila asi sedmi- až desetiletá holčička. Měla na obou spáncích červenou krvavou skvrnu, asi čerstvou, velkou asi jako mince. A vlásky měla až od poloviny hlavy dozadu, vepředu měla vysoké holé čelo. Tedy asi po nějaké operaci. Říkám si, jaké podoby a postižení si na sebe bereme před zrozením, kdy můžeme nahlídnut do karmických souvislostí. Tuším že je za ní nějaká výrazná osobnost. Byl bych rád blbnul ve vodě s ní, ale asi by to od cizího dědka nepřijala. Aspoň jsem řekl těm rodičům, jakou mají úžasnou holčičku. Asi to pro ně není snadné. Právě ti, kteří mají nějaký – módně „česky“ řečeno – hendikep, zasluhují naše láskyplné jednání, nebo alespoň myšlenky – i ty jsou tvůrčími činy. Je to stokrát cennější, než „učené“ „duchovní“ spekulace, jak si to asi karmicky způsobili. To se máme snažit rozeznávat u sebe.
.oOo.
To bych byl netušil: Zrovna den poté, co jsem při svém opětném velkolosinském pobytu navštívil zdejší unikátní ruční papírnu, do ní zavítal i pan Prezident. Bylo o tom pak i v tisku. Hoši z jeho ochranky byli zdvořilí a kultivovaní. Když jsem viděl ty davy lidí při silnici, toužících panu Prezidentovi z chodníků alespoň zamávat (naposledy se takto mávalo Havlovi), cítil jsem se zas po dlouhé době v tomto národě dobře. Tím lépe, že pamatuju naše povinné školní i zaměstnanecké „ovace“ s rozdanými mávátky, když někam zavítali komunističtí či dokonce sovětští papaláši, kterých jsme měli plné zuby, ale nesmělo se to říct, hrozilo by udání a těžké následky, i pro rodinu. A vlajky ČR, EÚ a Ukrajiny při silnici mi taky zvedly náladu nadějnosti.
A ta Ruční papírna? Byla založená roku 1596 a krom hezkých, nikde jinde nesehnatelných výrobků, třeba i vzácných dopisních papírů (jedna nabízená sada je věnována i Bedřichu Smetanovi), vyrábí i unikátní dvoudeckovou placatici „Papírenská bylinná“, asi ještě lepší než becherovka. Ač alkoholu neholduju, málem bych se těmito flaštičkami dostal na šikmou plochu, možná alibisticky kvůli slovu bylinná. Naštěstí stojí ta flaštička, prodávaná v příjemném papírenském obchůdku, 220 korun, což mne trochu v mém bylinkovém alkoholismu omezuje.
Ještě že to mám do Losin tak daleko, hnedle tři sta kilometrů. I tak mne skvělé prostředí hotelu Istria a tradičně pozorné a milé přivítání v recepci - a první dojem bývá podstatný a zde skutečně před lety byl a je dosud milý - zas brzy přilákají. Už tam mám svůj zadýchaný jednolůžák. - A cesta napříč z Písku naší překrásnou vlastí je taky vzácný prožitek.
.oOo.
Byla krásná, černooká. Pokukovala po mně a já po ní. To se mi už dlouho nestalo. Kdo? Veverka na bříze v losinském parku. Ani jsem se nepohnul, abych ji nevyplašil. Nebyla běžně rezatá, ale měla stejnou barevnou kombinaci s břízou – bílou a černou. U břízy normální, u veverky výjimečné. Střídavě z jedné a druhé strany zpoza kmenu na mne vykoukla, pak zas o trochu výš… A pak zpátky dolů. Říkám si, jak to ty veverky dělají. Chápu, že nahoru se drápky zachycují nerovností v kůře. Ale dolů? Dokonce hlavou dolů? Laicky si vysvětluju, že nejspíš mají ten první drápek, něco jako náš palec, otočný i dozadu a jím se za nerovnosti přidržují. Ale třeba je to jinak.
2024 ©