Úlety a úsměvy se Zdeňkem Hajným; Zdeněk Hajný zblízka...

...a možná trochu jinak.

Už jsem to kdysi psal, že jsem nezařaditelný a kdo má rád škatulky, jsem pro něho problém. Mám hobby: v různých hnutích či nakrásněných nóbl směrech dělávám rád truc-podniky. Bourávám pohodlné mentální pózy a klišé, ve kterých se někdo zabydlel. V nynější době nedožitých kulatin Zdeňka Hajného se v jeho galerii rojí celebrity a předhánějí se unisono ve chvále a plesání. Dodává jim to jistě lesku. Když jsem Zdeňka před třiceti lety poznal, dělal jsem totéž. Tedy je chápu. Snad bych se s nimi i rád někdy zase  setkal. Ale pozvání na onu oslavu do galerie jsem nepřijal (nejen proto, že mrzne a že jsem pecivál). Myslím že by mi tam bylo mezi tou elitou duševně dusno. Nařečnil jsem se v galerii kdysi až až. Ba i na třech monografiích o něm jsem se podílel. Tedy si myslím, že mám na tomto poli to své osudově snad splněno.

Asi bych tam mluvil jinak, než oni. Jak? Možná takto, a možná bych se drobátko vytahoval: Nynější galerii jsme vymýšleli spolu. Nápadů a podob jsme měli víc. Bylo to ještě v době, kdy domeček měl jen přízemí, kdy zde přijímala návštěvy nesmělá Ivanka a kdy Ema se teprve chystala vystoupit na Zdeňkově osudovém obzoru. Nadaci (původně to totiž byla nadace) Cesty ke světlu jsme zakládali nesměle, ale trpělivě. Vymýšleli jsme spolu i název, alternativ jsem měl víc. Byl přístupný i tomu, když jsem se přimlouval, aby uspořádal výstavu dvěma mladým výtvarníkům - Lence Kovalové a Václavu Švejcarovi. Chtěl mně a Martě postavit na své zahradě domeček, abysme bydleli v blízkosti. Náramně mi to všechno lichotilo.

Ale vše se vyvíjí, pokud se člověk pohodlně neukolébá jen v libém. Někomu ze Zdeňkovy blízkosti se to ukolébání přihodilo. Je to lidské.

A k čemu mířím? Beru s úsměvem, čemu všemu jsem v jeho přítomnosti a někdy k jeho zklamání odolal či na to neměl odvahu. Několik příkladů:

Chtěl mne mít v Praze a zařídil mi bez mého vědomí místo ředitele Odboru pro styk s veřejností na Ministerstvu životního prostředí. Tehdy byl jeho ctitelem i ministr Benda. To vypadalo jako terno: překrásná moderní budova, dokonce jsem se tam byl podívat, prostředí pohádkové i pohádkový plat. A byt?  Prý - žádný problém. Opět jako z pohádky. Pan ministr zařídí. Jenže v pohádkách se někdy drahokamy mění v myši a štíry. Bylo obtížné odolat, ale připadalo mi to  moc snadné a  věděl jsem už, že věci bez mého přičinění se v mém životě nedějí. Zůstal jsem v Písku. Naštěstí. Na onom ministerstvu totiž vypuknul malér: jak jsem se dočetl, provalilo se, že ono ministerstvo si byty pro své zaměstnance "uškublo" z kvóty na bydlení pro sociální případy v onom pražském obvodu. Byty se musely vrátit, ostuda náramná, i v médiích.

Další úžasná šance: Prý bude stavět domeček v Peci pod Sněžkou a pro mne a Martu v něm zřídí taky bydlení, aspoň na společné víkendy. No, že by se mi chtělo jezdit z milého Písku přes celou republiku rekreovat se hned pod dolní stanicí lanovky s frontami turistů? Nechtělo. Rázem mne ale přestal přemlouvat. Až jsem se dočetl o další nekalosti, kterou kontrola zachytila: Za součinnosti (a patrně nepovoleného spolufinancování) Městského úřadu v Peci se měl vystavět obrovský luxusní věžák pro zejména pražské prominenty - umělce, podnikatele aj. Aha, tedy tam jsem se měl octnout, ne v líbezné chaloupce.

Když začala vlna rogal, pohotově si ho koupil (jako zrozence Vodnáře ho to pochopitelně přitahovalo) a lákal mne, ať si je taky koupím a že budem jezdit jeho velkým autem létat do Alp. Úžasná vidina. Jenže netroufnul jsem si na to vzhledem k nedostatečným fyzickým dispozicím. Ale to nezabralo. Prý že si mne přikurtuje pod sebe a budeme se vznášet a snášet nad ledovci spolu. Už při té představě mi zatrnulo. Tedy odjel do Alp beze mne. Hned při prvním snesení se, spíše pádu, si zlámal čtyři žebra. Zatrnulo mi tuplem při představě, že tím nárazníkem při pádu bych měl být já. Tím rogalová éra skončila. Začala aspoň přízemní, cyklistická.  A opět - Karlíku budem jezdit spolu. Opět jsem odolal. Brzy se pochroumal převelice i na tom kole.

Měl holt vždy pro strach uděláno. Když při prezentaci jeho monografie v sále pražského Labyrintu někdo ohlásil bombu, ohlásil to Zdeněk ihned publiku, aby mělo možnost se rozhodnout a rozprchnout. Nezvednul se nikdo. Jak jako první řekl tehdy Štěpán Rak, patrně akce nepřejícího konkurenta. Revolver pod jeho polštářem měl ale možná svůj význam při tolika cenných obrazech v domě. 

Když si koupil mohutného černého Land Cruisera (tehdy byla SUV vzácností), hned že si s tím musím zajezdit. Moc se mi nechtělo, ale budiž. Při startování jsem si nevšiml, že má zařazenou jedničku a tedy toto monstrum, zaparkované napůl na chodníku, poskočilo o dobré tři metry a zastavilo se těsně za zády dvou chodců. Ještě půl metru a mohl jsem jít za mříže. Jak rád jsem si pak přesedl do své líné stopětky.

Zpětně si ale vybavuju: Bylo to v období, kdy se nechal zlákat nabídkou guru Mahariši Maheš Yogiho a koupil si od něho osobní mantru. Jak lákavé a jaké vyznamenání. Jenže onen mág prodával mantry  deformované, tedy se změnou písmen. Byly účinné, ale působily opačně, destruktivně. Bylo by to dlouhé vysvětlování, bude o tom v jiném článku.

Měli jsme kolem roku 2000 domluvenu cestu za společným přítelem, výtvarníkem Janem Kristoforim na jeho chalupu ve Švýcarsku. Těšil jsem se tam, jezdíval tam i Pavel Tigrid a mnozí jiní zajímaví lidé. Vymínil jsem si zajet i do  Goetheana v Dornachu. Opět - jak lákavé. Den před odjezdem si ale moje maminka přivodila úraz a tedy jsem k veliké lítosti nemohl jet. Jela jen Marta. Ale ouha: Peripetie po cestě a dusno v autě nebudu raději líčit, kdybych byl jel, asi bych cestou zešedivěl. Pobyt tam se prodloužil na týden. A hlavně - pro nějaké Goetheanum neměl Zdeněk buňky, tedy v něm pobyli jen kratičce. To by mi za to nestálo, i když zřejmě už Goetheanum neuvidím. Ale stále častěji si říkám - nemusím být u všeho.

Bývá někdy těžké odolat opakované chvále tolika lidí. Sedávali jsme někdy v ateliéru při jeho malování, stávala se z něho ale rutina, nesoustřeďoval se. Jak moc by byl potřeboval skutečné ztišení. Z Marty a jindy i mého několikerého, až dvoutýdenního pobytu u něho bylo jen málo chvilek, kdy se dalo proniknout k jeho opravdovému já. Ale díky Pánu za ně.

Četl jsem kdesi nedávno líbezně znějící domněnku skvělého poety Martina P., že se Zdeněk po smrti jistě ocitnul ve světě, který maloval ve svých obrazech. Upřímně - to bych svému příteli moc nepřál. Brzy by mu tam byla zima a snad i smutno. Pravda, jsou snové, poetické, ale je to stále tentýž svět prvotního ráje lidstva, jehož paměťovou stopu si Zdeněk přinesl podvědomě až do současnosti. Maluje krajiny na zemi, která byla sice čistá, nepotřísněná, ale  ještě pustá, neprozářená a neproteplená obětí a Láskou Vykupitele, tedy dotykem Božím, a lidskou obrodnou prací. Býval patrně mimo jiné i mocným mágem Atlantovců (magické schopnosti byly tehdy využívány i k získávání velkých počtů intimních partnerů.) Při mém občasném zahajování jeho výstav mne zajímaly názory diváků: Mnohé diváky tyto obrazy zklidňují, navozují snění nebo čistotu, podněcují dokreslování vlastní fantazií, ale nemají opěrné síly pro dnešní svět, jsou jakoby za ledovou tabulkou. Kdysi cestou autem z galerie jsme se těžce pohádali s Táňou Fischerovou, která pronášela tyto výhrady a také nesouhlasila s mým srovnáním Hajného a Drtikola. Zdůrazňovala mi i to, že tato tvorba, ani přes nablýskané vznešené řečnění autora, není podložena jeho osobním zráním a tvůrčím martýriem. Měla pravdu. Po letech jsem to taky pochopil.

Jak napsala paní M. G., "Hajný, to byl zpočátku někdo, kdo dával některým lidem tušení, že... ale hlavně - stal se pak módou. Zase jiná snobárna, jaksi duchovnější. Příklad, jak chutná sláva." Zdeněk, žijící zcela běžný život, byl námi, ctiteli, podle obrazů tak přesvědčován o své duchovnosti, až tomu uvěřil a stylizoval se do toho,  jak podle různých útržků zachytil, že má vypadat a mluvit takový či onaký člověk.

Kdysi jsem o Zdeňkovi nelichotivě napsal, že je podle potřeby stoupenec hinduismu, katolicismu, steinerismu, marxismu... Naznačil jsem, že "ekumenicky" to může spojovat pouze ten, kdo o tom nic neví. Moc se mu to nelíbilo, chápu. Ale i tak: když mi Zdeněk pár dní před smrtí volal a loučil se (znal neúprosnou diagnózu), chtěl mi mj. říci, že o těchto věcech hlouběji přemýšlí a dobírá se k jejich smyslu po sebe. Měl jsem z toho radost ne kvůli sobě, ale hlavně kvůli němu.

Vděčím Zdeňkovi za leckterá vzácná setkání a seznámení, například popovídání s milými samorosty jako jsou či byli  například Vojtěch Jasný, Milča Eremiášová, Vlastimil Brodský, Helena Štáchová, Zora Jandová, Viliam Poltikovič, Olga Krumlovská, Patricie Tervinová či Josef Fousek. O popovídání a fotografování s jeho stranickým soudruhem Vojtěchem Filipem jsem nestál. O popovídání s Tomášem Halíkem či Jiřím Bělohlávkem jsem bohužel přišel, protože se mi nechtělo do Prahy. Nejsem já hlupák? Tolik si Mistra Bělohlávka vážím.