Na sklonku vlády jedné strany už si lidé ledacos dovolili. A tak v noci na 28. října 1988, rok před Listopadem, nastal výbuch. Pachatel? Ví Bůh. Každopádně jsme onomu vtipálkovi fandili. Nikdy nebyl odhalen. Co se stalo? Českobudějovičtí soudruzi si onoho roku umístili do zeleně před krajský výbor KSČ mohutný několikatunový kámen (po nich i písečtí a jiní), spíš kus skály, který měl symbolizovat pevnost strany na věky věkův „a nikdy jinak“. Ale už nesymbolizoval. V oné noci nastala rána, slyšitelná na desítky kilometrů. „Kamínek“, jak se mu posměšně mezi lidem říkalo, se rozletěl na kusy. Kdosi pod něj položil a načasoval nálož, aby tak dal komunistům najevo, že je tu opozice a že už s ní musí počítat. V budově strany to vytřískalo okna, to stačilo. Bylo to dobře načasováno na dvě hodiny v noci, kdy kolem lidi nechodí a nikoho to nemohlo zranit. Typický český neškodný ale důrazný protest. Jedna z událostí oné doby, které nás už probouzely z letargie. Šuškandou se zpráva rozletěla široko daleko po kraji, s našimi tehdejšími spikleneckými úsměvy. A hned se vyrojily vtipy. Například že se tím měl Slavík naučit lítat. Slavík se jmenoval tehdejší čelný komunistický funkcionář, sídlící v oné budově. Nebo že se zastaví výroba postelí – nebudou třeba: Slavík v noci bude lítat, strana bdí, nepřítel nespí, mládež má v socialismu ustláno na růžích, sportovci usnuli na vavřínech, vězňům musí stačit deky, děti spí v kočárkách, důchodci trpí nespavostí, armáda nás hlídá dnem i nocí… (asi polovinu jsem si jich tehdy přidal, a ujalo se, podobně jako když jsem dal do oběhu mé další dva politické vtipy).
I nastalo veliké stranické rojení, schůze, „usnesení k provádění opatření k zabezpečení…“. Vím nejméně o dvou opatřeních: od oné události až do Listopadu se kolem budov stranických sekretariátů ve všech okresech republiky nápadně nenápadně procházel dnem i nocí muž, ozbrojený až po zuby. Tedy najatý hlídač klidného spánku soudruhů. A všechna pracoviště, kde se používaly třaskaviny, například kamenolomy VD Jihokámen Písek, musela udělat okamžitou mimořádnou inventarizaci těchto látek a zamknout je do trezorů a ty zamknout do tajných místností a klíče od nich zamknout do tajných schránek.
Hm, takováto milá „vzrůša“ už nemáme, snad krom jedinečné a už světoznámé dvojice skvělých komiků Zeman, Ovčáček (překonali snad i Laurela a Hardyho či Spejbla a Hurvínka). A že se NÁŠ stát stal soukromou firmou jednoho miliardáře a ten že cenzuruje noviny, už skoro nikoho nezajímá.
Návrh: Soudruzi z KSČM, nespěte! Máte tu práci - vyšetření někdejších rozvracečů socialismu! Třeba vám nynější vedení státu pomůže. Třeba by naše nynější kryptostalinská KSČM obnovila hledání pachatele? Možná by i Zeman či Babiš pomohli. Jsou to komici, kteří předčili i neslavného posledního komunistického prezidenta Antonína Novotného, který se "proslavil", když v jednom nervózním projevu z roku 1967 označil protikomunistické vtipálky za "poťouchlíky". Národ se tím bavil. Tedy už jsem věděl, kdo jsem, a dále jsem se ještě víc "zpoťouchlil".
Bylo nás takových ovšem mnoho. Například v roce 1967 jezdila se svým svobodným (necenzurovaným, tedy neschváleným) vystoupením po našich městech Kočka. Byla to zkratka - Kočovný kabaret. Parta studentů si o prázdninách půjčila traktor a maringotku a jezdili po republice se svým moudrým a úsměvným pořadem vtipů včetně politické satiry. Viděl jsem jejich neplakátovaný pořad v Janských Lázních. Bylo to vzácné a odvážné, tleskali jsme jim upřímně. Až na jednoho. Bylo to spolupacient, zapšklý a zlý soudruh. Nechal se ještě toho večera slyšet, že to "takhle nenechá". Asi to byla jejich poslední štace. Jak jsem se pak doslechl, oni hoši a jedna dívka byli den poté na silnici zadrženi, vyslýcháni a pak kvůli tomu vyloučeni z vysokých škol jako nepřátelé socialismu.
Ještě odbočím, když jsem napsal o tajných schránkách: Měli jsme tehdy na pracovišti kamrlík, kde byl výkřik tehdejší techniky – lihový množák. Klíč od kamrlíku měla soudružka kádrovačka zamknutý v šuplíku, a když jsem jako ekonom nestraník potřeboval cosi namnožit, musel jsem si klíč proti podpisu půjčit a do zvláštního sešitu napsat, co, proč a kolikrát množím. Jenže strana někdy nebděla dokonale: blány na množení, které byly v oné komůrce očíslovány a evidovány, se daly koupit volně v papírnictví. To bylo pro mne podstatné, nakupoval jsem. Se zapůjčeným klíčem jsem jednou místo množení uháněl do zámečnictví, kde se dal udělat duplikát. Tedy jsem si pak s nakoupenými blánami chodil po nocích a o víkendech potají množit nejrůznější podvratné materiály, od duchovní literatury či dopisu Václava Havla Husákovi přes různá prohlášení disidentů, přes počty politických vězňů a prohlášení VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) či texty Helsinského výboru pro lidská práva (předsedou byl tehdy Karel Schwarzenberg, který i takto pracoval z ciziny pro nás), až po politické vtipy, které jsem sbíral, sepisoval a takto množil.
Později jsem byl až tak drzý a troufalý, že coby ekonom jsem „z nezbytných důvodů“ zakoupil pro organizaci „Astraterm“, malý množák, který se vešel do velké nákupní tašky, tedy jsem si ho na víkendy odvážel domů a takto plnil své „socialistické závazky“. Podobně jako písecký disident Ladislav Hejdánek jsem „rozvracel republiku“ (tu socialistickou) z utajení v Písku (na veřejné vystoupení proti režimu, jak to učinili někteří stateční disidenti, před kterými se skláním dodnes, jsem byl příliš zbabělý - do vězení se mi nechtělo). Tedy jsem měl i víkendové neplacené přesčasy, ty jediné kterým jsem byl rád.
(O tom, jak jsem na zahradě zakopával zakázané texty, když hrozila domovní prohlídka, zase někdy jindy.)
2024 ©