Vybráno z dlouhé chvíle ve Velkých Losinách, kde nemám zrovna připojení a musím si stačit sám, ze starých poznámek na témata, která se nikam nehodí připojit, tedy opět pele mele. Je to jen takové nasazování brouků do hlavy, představujte si třeba sluníčka sedmitečná. Nebo i sluníčka ménětečná, ale nemělo by to skončit u sluníček netečných.
.oOo.
Napsal mi kdysi v nějaké souvislosti přítel, že nejsem pyšný. Ó jé, jaká vlna pýchy se na to ve mně vzedmula. Došlo mi: když si se zalíbením uvědomuji svoji pokoru, je to ta nejzaručenější cestě k pýše. A vida: jaká vlna pýchy se mi teď vzedmula poté, co jsem se rozhodnul k tomu přiznat a napsat to.
Pýcha = luciferismus (zapomínání, že vše, co jsme a co máme, máme od Boha). Je jako úhoř, stále vyklouzává někam jinam. Má ale sedm hlav jako saň v pohádkách. Jedině tichá pokora a moralita, trvalá sebekontrola je schopna ji „přišpendlit“ a rozpouštět ji. A dávat pozor, jestli vedle přišpendleného úhoře se nevplazil nějaký jiný. A tak furt klidně a trpělivě dokola.
Není to jednorázové, nelze se to jednou provždy „naučit“. Jak postupujeme do vyšších duchovních úrovní, nachází si pýcha nové podoby. („To jsem duchovní, to mi šla ta meditace – Pane Bože, vidíš jak jsem dobrý? To bys mi mohl splnit to či ono.“)
A jakmile se na „vysoké duchovní úrovni“ zahnízdíme, hned jsme na nule. Pýcha na pokoru je ta nejrafinovanější.
.oOo.
Dosažení nirvány, tedy rozpuštění všech přání a žádostí, nedává automaticky nabytí správných názorů na to či ono. Ostatně, dnes stejně v nirváně člověk nevydrží a jde dál jednat do světa.
.oOo.
I když se zrovna máme dobře, může to být nastřádáním zásluh dobré karmy, ale tyto zásluhy nemusí vystačit donekonečna, pokud nesoucítíme s trpícími (není tím myšleno halasné altruistické třeštění). Soucítění napřed v srdci, pak dle možnosti i v činu.
.oOo.
Ještě k Losinám, kde toto píšu. Proč mne to sem tak táhne? Už jsem na to přišel – po letech. Zbytkové mentální útvary bolesti ve zdejší auře, které se tu ještě nedochvěly, si to žádají. Ne zcela rozpuštění elementálové bolesti zavražděných dívek, prohlášených za čarodějnice, si vyžadují vyrovnání a tak se zde vyšší síly snáze nabízejí k vyzařování, jsou sem přitahovány. Bolest potřebuje k vymazání lásku – i v auře. Zemi může duchovními silami sytit a posvěcovat jen člověk. Je tu tedy k lidskému použití velká milost duchovního světa. Proto ani z tohoto důvodu nebyla smrt oněch nevinných děvčat zbytečná. Takto můžeme i dnes oblažovat jejich duše, ať jsou vtělené nebo nevtělené. Vždy si lze uvědomovat jednotu obou břehů bytí. Nechť teplo Ohně božského Srdce je posvětí. Nechť na ně dopadne paprsek nekonečné něhy hvězdných pohledů duše Boží.
.oOo.
Škrábeme si křivdy = ego.
.oOo.
Tak jako si při odchodu z bytu musíme ohlídat, zda máme vypnutý vařič a zavřená okna, jednou i při odchodu z těla bychom měli mít jasno, zda jsme vše uzavřeli, zhasli, vypli…